(Doplněny nové snímky ve fotogalerii.)

Dlouho jsem přemýšlela, jak napsat tuhle reportáž. Pravdou je, že mi začínají docházet nápady, a protože nechci, aby to všechno vypadalo stejně, hodilo by se sem tam nějaké ozvláštnění. No jo, ale kde ho vzít, když všechny cony mají prakticky stejnou atmosféru, podobnou náplň a pravidelnou účast většiny návštěvníků? Jeden by řekl, že člověka už nic nepřekvapí, nicméně, není to pravda. Jsou to maličkosti, které trochu ozvláštní atmosféru akce a pokud si je zapamatuje tvor, který by o nich měl později psát, tak je to dvojnásobný úspěch. Naneštěstí se přiznám, že já, coby ten tvor, se nikdy nedokopu k návštěvě částí programu, které mě svou náplní moc neoslovují. Tím pádem prakticky polovina linií zůstává bez povšimnutí. Také se pravidelně nechávám pohltit náplní přednášek, a zapomínám na poznámky, coby pozdější dobrý zdroj informací. Ono když se to vezme, není v silách jednoho, aby proběhnul, shlédnul a zapamatoval si všechno. Tím se dostávám k jádru pudla. Kdyby se pro příště našlo pár lidí, kteří by byli ochotni spolupracovat a přispět tak ke kompletnosti dalších reportáží svými postřehy z linií (zejména zaměřených na fantasy, hry a mangu, sem tam nestíhám ani futurologii), budu jen ráda. Jediné, co za to dostanete, bude sice jen dík, ale třeba vám bude stačit hřejivý pocit z toho, že jste mohli zvěčnit zážitky, které by se časem z paměti vytratily.

Dvanáctý ročník Pragoconu, tedy setkání příznivců vědecké fantastiky, fantasy, hororů, literatury, záhad, japonské kultury, her na hrdiny a dalšího, již tradičně pořádaný Václavem Fořtíkem a SFK Termius, se konal 1-3. února 2008 v prostorách gymnázia Buďánka na Praze 5.

Moje účast byla opět jen pátečně-sobotní. Vzhledem k faktu, že takové akce jsou zaměřené na fantastiku, nechtěla jsem být příliš přesycená fantastickými zážitky, a proto jsem si vzala v pátek v práci dovolenou. Docela střízlivě jsem usoudila, že větší porci setkání s tajemnem bych neunesla, proto jsem nechala své kolegy, ať si toho hororu, který nám platí nájem, protentokrát užívají sami.

Pátek

Ještě předtím, než jsme se s Haninou Veselou vydaly hledat ono gymnázium, zakoupila jsem v Luxoru lákavou cestopisnou publikaci Tři ženy v Indii Jany Jůzlové (autorky fantastiky, majitelky Mloka a jiných ocenění), Simony Boarové a Markéty Hanelové a párek v rohlíku, jehož autorem byl vcelku ochotně vypadající obchodník z Václavského náměstí.

Nevím, jak je na tom většina z vás, ale já za dobu nutnou k tomu, abych získala nějaké vzdělání navštěvovala celkem čtyři školy. Ne, že bych byla tak chytrá, nebo hloupá, nebo tak často v ředitelně, i když párkrát jsem tam fakt byla (pokaždé šlo o nedorozumění). Důvodem bylo časté stěhování. Když jsem odcházela z té poslední, nenapadlo by mě, že za svůj poškolní život jich navštívím víc, než za oněch patnáct let, z nichž si moc nepamatuji.

Když nebudu počítat ostatní cony, tak Pragocon se od doby, co jsem na něj začala jezdit (rok 2005) konal už ve třech školách. Asi nejvíce přehledná byla ZŠ Benita Juaréze v Dejvicích, kde probíhaly Pragocony 2005 a 2006. Poněkud zmatená, v noci nevytápěná, leč pořád ještě minimálně depresivně působící, byla ZŠ Trávníčkova na Lukách. Možná je trocha ironie v tom, že kdybych bývala věděla, jak ráda se budu do škol vracet, nechodila bych do těch povinných z takovou nechutí. Alespoň jsem za ta léta měla důvod se přesvědčit, že instituce odpovědné za provoz a rekonstrukci školních budou se asi starají o něco jiného, neboť všude, kde by se měl člověk vzdělávat, a tedy se cítit alespoň minimálně pohodlně, je hrozný bordel. Tím nemyslím nepořádek spojený s konáním jakékoli akce s hromadnou účastí, ale prostý fakt, že chátrání není jen součástí stárnutí člověka. Je to škoda. Budiž mi alespoň útěchou, že na jakýkoli další con můžu přijet dobrovolně a těšit se třeba na stánky s knihami, ručně vyráběnými předměty, nebo na sympatickou letáčkovo-plakátovou výzdobou s conovou tématikou.

K registraci jsme s Haninou dorazily poněkud pozdě, až kolem půl deváté. Z večerního bloudění v neznámé oblasti jsem měla trochu obavu, ale Hanina mě uklidnila prohlášením, že z důvodu toho, že je v únoru zima, stejně asi žádného úchyla nepotkáme. Nakonec ale opravdu nevím, jestli mě to potěšilo, nebo naopak…

Neboť jsme se vydaly tam, kde jsme ještě nikdy předtím nebyly, chvíli jsme bloudily, také díky mylné informaci místní stárnoucí domorodé obyvatelky, která si spletla levou a pravou a my to pak jako pitomci celé obcházely. Cestu nám ukázala až skupinka fanoušků, která se vynořila pod kopcem, který když v zimě namrzne, musí být takřka životu nebezpečný, a šla s námi až ke škole.

U registrace dostala většina těch, kteří si ho nepřinesli jen půlku programu (k mé smůle zrovna s mangou, kterou jsem neměla v úmyslu navštívit) a knihy Jiřího Netrvala – Stín železné věže a Stíny věží, (že byly věže v názvech obou knih, byla asi jen zajímavá náhoda).

Stíny věží jsou čtvrtým sborníkem povídek ze soutěže O loutnu barda Marigolda, který již tradičně sestavují Lucie Lukačovičová a Václav Fořtík, a kam díky své přestárlosti nemůžu přispívat. Kniha, oproti těm minulým vypadá o něco temněji. Stálý je Triton coby vydavatel, jen obálka se trochu změnila. Jsem docela zvědavá, jak rozmanitý bude obsah.

Později jsem dostala ještě sborník povídek z minulého ročníku Rokle šeré smrti. Ten sice nevychází v nakladatelství a ve větším, ale v pětatřiceti kouscích zejména pro autory. Vzhledem k tomu, že takové věci, jako sbírky povídek z literárních soutěží se obvykle dělají takřka na koleni, mnohdy na vlastní náklad a většinou za pomoci přátel, je fajn, že se stále objevují, byť dostupné jen menšině. I když mi někdo nedávno říkal, že literárních soutěži pro začínající autory je v téhle zemi hodně, tak mám opačný dojem. Z toho důvodu asi můžeme být rádi, že minimálně z Marigolda, Trollslayera, CKČ, Rokle, Zlaté zebry a Černého lorda sborníky zatím vycházejí.

S Haninou jsme se vydaly prozkoumat prostory školy a zorientovat se. Popravdě, moc dobře to nešlo, neboť nám z nějakého důvodu přišlo, že neustále chodíme v kruhu (a to se nejedná o onu scifisty milovanou hospůdku, kam jsme občas zašly po cestě z Krakatitu).

Nejprve jsme zakotvily v herně, a to jen z prostého důvodu, abychom si odpočinuly. Hanina toho za pátek naťapkala docela dost. Krom Pragoconu měla toho dne za sebou ještě pracovní pohovor. No, a já si sednu ráda kdekoli.

V bufetu/čajovně/herně jsme si daly přírodní limču z plastového kanystříku a pak se usadily v přízemí na gauči, kde nám Merlin a jeho Myš líčili své zážitky z kaňonolezení. To se, řečeno s trochou nadsázky, několik lidí přichytne na skálu a čekají, že nespadnou. Vyprávění bylo zajímavé, ale vzhledem k tomu, že se mi potí ruce i na žebříku, a to si fakt nedělám legraci, asi vždycky zůstanu jen u poslechu zážitků někoho jiného.

Zhruba po desáté jsme se odebraly k Hančině babičce, která nám mezitím upekla vynikající koláče.

Sobota:

Jak už jsem říkala, většinu času jsem trávila v literárním bloku. Místnost lehce připomínala kulisu onoho zchátralého domu na konci Záhady Blair Witch, a to zajímavou ornamentální výzdobou zejména na přední zdi, která s trochou představivosti připomínala stopy zvířat, nebo také otisky ručiček malých dětí…

Ještě než jsme se toho rána odebraly na con, potkaly jsme Katku „Lory“ Pražákovou, nebo spíš ona potkala nás poté, co nás přepadla v metru (původně to bylo ještě trochu jinak, ale tohle vám musí stačit).

Katka, která letos poslala povídku do workshopu, ho pro tento rok zachránila, neboť druhému autorovi cesta na Pragocon nevyšla.

Docela nechápu, proč zájem o workshopy upadá. Vždyť je to tak bezvadná adrenalinová záležitost. Vždyť se tam autor spolehlivě dozví, jestli má se psaním pokračovat, nebo své literární pokusy rovnou hodit do koše. Pamatuji na svůj první, druhý, třetí i čtvrtý. Všechny mi něco daly. Sice jsem si pak musela převléci propocené věci a pod vlivem krátkodobé depky napsat závěť, ale stálo to zato!

Loryina kratinká povídka o proměnách života jednoho obyčejného člověka se probírala až v půl sedmé. Když už jsem se k tomu dostala takhle šikovně, vezmu sobotní program pěkně od konce.

Mezi čtenáři/kritiky byli docela tradičně Jiřina Vorlová, Jan Macháček, Františka Vrbenská, Slávek Šefců, Hanina a spousta neidentifikovatelných dvounožců (ne, že bych na ně kašlala, prostě je neznám) a dokonce jsem zaregistrovala i dva potencionální bohy, kteří se ale nějak brzy vypařili. Budete muset čekat do příště, abyste se dozvěděli něco o místě, z něhož pocházejí.

Velmi (ne)vážně o workshopech.

Pokud někdo z vás neví, co to takový ws je, pak z vlastní zkušenosti říkám, že upřímně-sadistický rozbor prózy (poezie se moc nerozebírá, respektive to příliš nejde a je málo těch, kteří by k tomu měli co říct, neboť většina lidí ji vůbec nečte).
Princip ws spočívá v tom, že se v jedné místnosti sejdou autoři a literárně zaměření čtenáři, a tito si vzájemně svá dílka ohodnotí. Jediné, co by se nemělo používat, jsou sprostá slova, případně nahnilé potraviny házené po těch, jejichž názor nesdílíte.

Na Pragoconech je již několik let organizují Lucie Lukačovičová a Jiřina Vorlová, které je teoreticky možné poslat povídku i mimo cony, ale upřednostňuje se setkání naživo.

Důvodem, proč povídku do ws poslat, může být to, že autor neví, co by v ní měl zlepšit. Prostě se mu na tom něco nezdá a nemá tušení, co s tím, krom vhození do koše, což se mu zrovna nechce. Může to chtít poslat do soutěže, a ačkoli si třeba myslí, že lepší už to nebude, může chtít ještě před uzávěrkou slyšet názory druhých. Tohle je strategicky skvělá věc, protože pokud jsou připomínky čtenářů k věci, a když to stihnete opravit, může vás to v konečném hodnocení posunout kupředu.

Workshopu předcházela dražba několika obrázků Lucky Lukačovičové a svícnů Barbory Wykrentové, absolventky filozofie a restaurátorství, která také docela nedávno, v prosinci minulého roku, otevřela dílnu, kde vznikají nejrůznější předměty (svícny, misky, figurky a spousta dalšího). Více se dozvíte na jejích, zatím teprve vznikajících stránkách http://eileen.misli.cz/.

Celá tahle část programu měla naprosto bombastický průběh, za což může hlavně dražitel Jan „Doron“ Zlonický, jehož řečnický um a schopnost bezprostřední a vtipné reakce by se měla ohodnotit. A také častěji využívat. Jeho přednost tkvěla v tom, jak si v mžiku dokázal vymyslet scénář nabídky jedné každé věci (pokud to neměl připravené předem), což by nebylo poznat. Věnoval zvláštní pozornost každému detailu, obzvláště u kreseb, z nichž některé znázorňovaly postavy z povídek autorky. Dámy byly přitažlivé a bojovníci udatní, a krom jedné kresby, jejíž cena během dražby dokonce klesla (ne, že by byla ošklivá, jen stihla asistentce dražitele jednou upadnout), se prodalo všechno. U Fořtíků budou mít čím ozvláštnit zeď, neboť organizátor Pragoconu zakoupil hned dvě.

Krátce předtím se vyhlašovaly výsledky dvou literárních soutěží. Vítězů všech kategorií Loutny barda Marigolda se sešla valná většina, zato ale nedorazil ani jeden z vítězů Rokle šeré smrti. Cenami pro všechny byly diplomy a knihy. Byly též k dostání sborníky z minulého ročníku, čehož jsme s Jirkou Sedláčkem hned využili.

Této části programu předcházely Návraty do století páry Leonarda Medka, s nímž jsme se vydali mezi spisovatele devatenáctého a počátku dvacátého století a jejich pohled na technické vymoženosti té doby, z nichž většinu si upravili k obrazu literárnímu a fantazii čtenářově.

Když se vrátím zase o kousíček do minulosti sobotního odpoledne, ocitnu se o patro níž, v místnosti bloku pod trochu děsivým názvem KURIYÓÓÓÁÁÁ. Právě tam probíhala od tří do pěti přednáška Františky Vrbenské, s níž jsme se vrátili ještě dál, na počátek prvního tisíciletí našeho letopočtu, do staré Číny, k dávným dynastiím a jejich, po většinou krutým vládcům, bojovníkům a válkám. Nebyla jsem jediná, kdo v průběhu oněch dvou hodin nevěděl jak se uvelebit, ale sedět na bundě na zemi, opřená o zeď, jsem vydržela hlavně proto, že cokoli, co vypráví paní Vrbenská, je pro mě nádherný zážitek.

V literárním bloku se během její přednášky odehrály hnedle dvě. Kristýna „Iliana“ Choutková představila Smrt v literárním pojetí. Jak je znázorňovaná v literatuře, filmu, hrách, v umění obecně. Když se tak zamyslím, tohle téma je strašlivě lákavé. Jenomže já se s ní v poslední době setkávala nějak často, takže jsem i ráda, že jsem tu přednášku vynechala.

Hned potom přednášel Ondřej „Satai“ Nekola o spiknutí. Téma se věnovalo Templářům, Grálu a tajemstvím, která zahalují středověk, ale také podivnostem týkajícím se dneška. Spekulacím kolem událostí, které se staly a dějí i za našich životů.

Pověsti tajemné Sevilly Lucie Lukačovičové, což byla další zajímavá záležitost, která předcházela přednášce o Číně, ale tentokrát opět v literární místnosti, nás zavedly mezi téměř zapomenuté příběhy, staré domy a ještě starší tajemství. Kde jinde se dá získat inspirace pro napsání tajemného příběhu, než právě z legend? Krom vlastních fotografií a zážitků, přečetla nám Lucie kousek z povídky, kterou napsala na motiv jedné takové pověsti - příběhu manželství, vraždy a neopětované lásky, která hrdinku dovedla až k sebezohavení.

Začínající autoři a možnost publikace Darth Ziry a Haniny Veselé byla na programu od jedné odpoledne. Editorky Černých snů tentokráte nepředstavovaly sborník, ale snažily se, formou diskuse, popsat cestu dnešního mladého autora od hodin strávených u počítače, až k samotné publikaci, ať už v časopise, rozhlase, či ve sbírce povídek. Shodli jsme se na tom, že na místě je hodně trpělivosti, vytrvalosti a sem tam může zapracovat i náhoda, ale v podstatě je to tak, že potencionálních autorů je moc a příležitostných šancí, pokud to vezmu z pohledu všech, už o poznání méně. Takže přeji hodně štěstí nám všem.

O hodinu dříve nám Petra Lukačovičová objasnila, jak je to s volným časem spisovatelů. Kde vzít čas na psaní a nekrást (nebo taky jo), byla přednáška o všedních věcech, které nám kolikrát brání zasednout k počítačům a psát. No jo, jenomže háček je v tom, že zrovna ve chvíli, kdy by se dala trocha toho času ukrást a věnovat ho psaní, máme na mysli sto nedůležitých věcí a na práci sto stejně otravných (domácí práce a jiné ošklivé fuj věci). To mi připomíná, že pokud se ta hromada prádla nevyžehlí sama, pak tu bude ještě hodně dlouho.

První přednášku sobotního dne, kterou jsem navštívila, měl Michael Bronec. Zasvěceně povídal o životě v nakladatelství, protože to už nemůže být práce jako taková. Kdokoli se rozhodne věnovat svůj čas knihám, má to na celý život. Objasnil nám spoustu věcí ohledně samotného vydávání knihy. Jak to chodí u zahraničních autorů, jak u našich. Přiznal se, že ještě nepřišel na to, jak odhadnout, jestli se nějaká kniha bude prodávat, nebo ne. A rozhodně mě moc nepotěšil, když mi potvrdil, že pokusit se vydat sbírku nesourodých povídek, je v podstatě nemožné.

Dodatek

Co na Pragoconu nebylo

Určitě tam nebyla nuda.

Nevšimla jsem si žádných významných zahraničních hostů. Tím se nechci dotknout několika málo spisovatelů ze Slovenska. Na druhou stranu, přijely přeci stovky osobností v samotných návštěvnících Pragoconu.

Ve srovnání s minulými ročníky jsme se letos nesetkali s liniemi Star Treku, Star Gate, Star Wars (možná proto, že budou na Sconu)?

Taktéž mě docela udivila neúčast autorů v literárním workshopu. Na otázku, proč tomu tak je, si nedovedu jednoznačně odpovědět. Pořád se k tomu vracím a doufám, že mi odpustíte. Buď je to prostě tím, že na to autoři kašlou (což je jejich hloupá chyba), nebo se bojí. Docela často se setkávám s tím, že někteří, namísto toho, aby jak se říká, dali svou kůži na trh a poslali povídku třeba do workshopu, nebo literární soutěže, raději ji publikují na netu a pak sklízejí slávu z pochvalných komentářů svých kamarádů. Asi to na počátku dělal každý, ale ono to časem docela omrzí a člověk si začne říkat, má-li to zapotřebí, zvláště když by chtěl dospět k nějakému literárnímu vývoji. Pravda, ne každý po tom touží. Někdo se spokojí z literárním serverem a psaním pro radost, na tom není nic špatného. Pokud ale máte potřebu se rozvíjet, rovnou říkám a možná to zní hnusně samolibě a strašně jednostranně, že na literárních serverech se toho téměř nedočkáte.

Co na Pragoconu bylo

Bloky programu (převzato ze stránek Mensy ČR):

Mensovní program – výběr toho nejlepšího co nabízí Mensa ČR a OGB. Program sestavil Václav Fořtík.
Futurologický Kongres – přednášky o blízké i vzdálenější budoucnosti. www.futurologie.cz - program sestavila JITA Splítková.
Literární blok – rozbor povídek, autorské čtení, info o workshopových projektech pod vedením Lucky Lukačovičové.

Harry Potter I. - sérii přednášek, her, diskusí a soutěží připravil tým kolem http://hogwarts.czechzone.net/
Harry Potter II. - sérii přednášek, her, diskusí a soutěží připravil tým kolem http://www.hocz.org
Manga – program měla na svědomí skupinka nadšenců kolem Michala Bezvody
Prague by Night – Hry na hrdiny, přednášky, diskuse, předvádění i samotné hraní pod vedením Petry Lukačovičové. www.vampire.cz

Hry

Pragocon je tradičně spojen s hraním her všeho druhu. A návštěvníci toho letošního měli na vybranou z her firem Altar, Corfix, Blackfire Entertainment, Albi, MINDOK, Piatnik, DINO Toys

Na závěr

Doufám, že vás moc nemátl směr, kterým jsem se ubírala. Je fakt, že udělat z reportáže časovku, jsem ještě nezkoušela.

Asi se mi právě za to vymstily všechny kosmické síly, protože poté, co se mi téměř polovina neuložila, jsem se pekelně naštvala, rozbila hrnek na čaj a otevřela okno v předtuše, že pokud bych se naštvala znovu, muselo by se zasklívat. Téměř po celou minutu, jakou trvalo mé běsnění, si sousedé vyslechli zvuk rozbíjené keramiky a neuvěřitelně sprostý monolog, za jaký by se musel stydět i otrlý námořník s dvacetiletou praxí mezi hrdlořezy. Věřím tomu, že pokud by mohl, můj počítač už by mě dávno opustil. V tomto duchu upřímně doufám, že pokud nastanou technické potíže při psaní té další budu mít dostatek hrnků na čaj a žádný z mých sousedů nebude doma.

A jen tak mimochodem, už se těším na další cony.