K tomu, abych svědomitě popsal con parconovských rozměrů bych se potřeboval minimálně rozčtvrtit. Což, pravda, ještě není tak brutální dělení, jaké bych musel podstoupit třeba na FF, ale pořád dost brutální na to, abych to pro naše milované čtenáře neudělal. Ani náhodou. Takže jsem nakoukl tuhle a támhle, ale logicky jsem se držel především hlavní linie conu, tedy přednášek a besed věnovaných New Weirdu. Naštěstí se na půdě Střední průmyslové školy dopravní v Plzni zjevilo reportérů více, věřím tedy, že čtenáři neunikne jediný podstatný drb ze zákulisí.

Již v pátek se ukázalo, že největší senzací conu budou nikoli zahraniční hosté, dokonce (k mému neskonalému překvapení) ani pípa s Plzní, ale socialisticky nepojízdné výtahy. Totiž abych to uvedl na pravou míru, po socialisticku vlastně fungovaly perfektně. Což ale ubozí návštěvníci conu nečekali a šéf-organizátor Lucas tak měl o zábavu postaráno.

V pátečních odpoledních hodinách byla nejdřív zahájena výstava jednoho britského a několika českých a slovenských malířů, následně pak celý Parcon. Oboje pod taktovkou mistra Hlobila, který, jak bylo v neděli vytknuto organizátorům, sice ví, jak moderovat, ale zato scifi mu zřejmě zamávalo maximálně jednou z rozjetého vlaku. Nicméně pomalu, ale jistě se do své role víceméně úspěšně vpravil a při sobotním předávání Mloků jsme mu už téměř odpustili, že den předtím povolal na pódium jakéhosi Martina Šustu.

Zatímco si pak někteří užívali anime seriály v místnosti tomu vyhrazené a další navštívili přednášky, o nichž se zmiňuje například kolegyně Dvořáčková ve své reportáži, já pobíhal od jednoho zahraničního hosta k druhému. Nepochybně k velkému potěšení jak hostů, tak překladatelů, se ukázalo, že jejich posluchači jsou natolik zdatní v angličtině, že byl překlad již po první besedě – s Lesem Edwardsem – prohlášen za zbytečný. Povídání o životě ilustrátora i editora (to v podání Ann VenderMeerové) na západě bylo opravdu zajímavé a poučné, ale i vyčerpávající, takže určitě všichni ocenili, když se o půlnoci zavřely brány přednáškových sálů a zdravé jádro conu se přesunulo k baru, kde probíhal neoficiální hlavní program – pít, poplácávat staré známé po zádech a sdělovat jim, že od posledního conu vůbec nezestárli… a pít. Spát se šlo pozdě, protože v sobotu se muselo brzo vstávat.

„Kdo může bez psaní žít, neměl by být spisovatelem.“

Ian R. MacLeod, Parcon, 2008

Sobotní dopoledne jsem strávil hltáním dalších západních mouder, opatrným zjišťováním, co se děje jinde, a sháněním všeho, co by mohli autoři, editoři a ilustrátoři New Weird podepsat na odpolední autogramiádě. A protože mám ze všech zmíněných profesí nejradši autory, užil jsem si nejvíc přednášku právě Iana R. MacLeoda. (Pozdější přednáška Hala Duncana pak byla ještě peprnější a živelnější, ale z jeho drsného skotského akcentu mi chvílemi vynechávaly uši.)

Autogramiádou se pak parconovský New Weird potenciál vyčerpal, a já tak ochotně strávil následujících osm hodin ve velkém sále nasloucháním osobnostem českého fandomovského nebe.

Ondřej Neff nejdřív způsobil rozruch oznámením, že se sotva čtyřiadvacet hodin zpátky oženil, a poté svým povídáním o tom, jak přepisoval Vernea. Kontroverze, kterou tím vyvolal, neutichla ani po jemu vymezeném čase a znovu vyvěrala na povrch na večerní přednášce Františky Vrbenské. Dá se tak bez nadsázky říct, že „Převypravovat, či nepřevypravovat?“ se stalo leitmotivem sobotního odpoledne.

Jiří Walker Procházka nechal většinu přednášky o JFK odříkat Vlada Ríšu, ale zato když se dostavil, začala pořádná legrace. A protože je to profesionál na slovo vzatý, stihl v těch několika málo okamžicích, kdy nechrlil bonmoty, seznámit čtenáře s budoucností řady JFK a pokřtít Vladova nového Conana, pyšnícího se obálkou s useknutou hlavou právě JWP.

Po posledním NW štěku v podání Jeffa VanderMeera (a poučení o tom, že autoři si nesmí moc vymýšlet, protože by se pak mohli divit, co jim z knih uteklo do naší reality) přišel zlatý hřeb Parconu, vyhlašování cen CKČ, Ludvíka a Mloka. Rudnoucí Martin Koutný, přebírající cenu za první místo v tzv. královské kategorii povídky, nebo dlouhý potlesk ve stoje pro Františku Vrbenskou, přebírající Mloka za dlouholetou záslužnou činnost pro fandom, patří k těm nejhezčím zážitkům z conu.

Zbývalo se vydat s Františkou po stopách Eduarda Štorcha a dalších autorů, věnujících se historické próze, především té zaměřené na pravěk. Postupem času se z přednášky stala víceméně volná diskuse, z velké části i právě na téma převypravování cizích děl.

Sobotu uzavřela tradiční tombola, s největším hitem v podobě zahradního trpaslíka, věnovaného Honzou Kovanicem („Tak už si ho sakra někdo vezměte!“). Autor reportáže byl za své trpělivé okousávání nehtů a lístků s čísly až do poslední chvíle odměněn povolávacím příkazem na letošní Fénixcon, čtenáři si tedy mohou být jisti, že jim posléze poví, jaké to tam bylo.

V neděli jsem navštívil povídání Martina Koutného a jeho dcery o fan-fiction, které proběhlo v podobě velmi uvolněné a přátelské diskuse na téma „Jak by se vám líbilo, kdyby váš namakaný hrdina zjistil, že shledává zvláštní zalíbení ve svém společníkovi?“

Nakonec jsme omlátili organizátorům o hlavu všechno, co se nám nelíbilo (velkým skandálem se stala absence jmenovek a příliš těsné pásky na ruku), a jelo se domů.

Z letošního Parconu jsem odjel spokojený a s očekáváním věcí příštích; opět v Plzni, do které jsem se ovšem díky nabitému programu ani nedostal.

David P. Stefanovič

Poznámka autora: Tato reportáž byla protlačena nechutným soukolím autocenzurního aparátu s ohledem na čtenářův jemnocit. Jak to bylo doopravdy se mohou otrlejší povahy dozvědět na www.pavelrencin.cz.