V Neratovicích se mi líbilo pěkně, i na Parconu. Možná i proto, že jsem byl dopředu zděšen a pak to nebylo tak hrozný. Vadila mi zejména malá míra informovanosti. Až v pondělí před conáním se na pořadatelských stránkách objevil první (a poslední) předběžný program, a ku svému překvapení jsem zjistil, že moje přednáška může kolidovat s vyhlašováním Ceny Karla Čapka, kde jsem měl jisté zástoje. CKČ bývá na pořadu drahně let v sobotu od osmi večer, hned po Fantasy show. A občas se technicky zdrží. Minule o hodinu! Přednášku jsem měl držet v jiném objektu, od devíti. Pořadatelé si z nějakého důvodu mysleli, že vyhlašování CKČ bude už v sedm.

Pak se mi líbilo, že gymnázium bylo od kulturáku skutečně jen pět minut vzdáleno. A pořadatelé vepsali do programu, že moje přednáška bude až po skončení CKČ.

Dopředu nebyla k dispozici mapa a mapy.cz mi ukázaly kulturák v jiném objektu - ale nakonec jsem se doptal. Co se mi líbilo cestou k ubytování byly Neratovice. Je to malé příjemné městečko, klasické středočeské, s patrovými baráčky v ulicích. A skoro v každém baráčku nějaká vhodná služba - banka, spořitelna s bankomatem, pošta, pizzerie hned naproti gymplu. Faktem bylo, že po přechodu za trať se charakter zástavby poněkud změnil. Zatímco cestou autem ulicí Práce ukazovaly fasády rodinné vilky s udržovanými zahradami, souběžná ulice Berty Pirunčíkové (co provedla?) sestávala zejména z přízemních podlouhlých baráků. Dřívávejc jsme jim říkali "teskáče" a bývávaly z dřevotřísky. Tyto jsou však zděné a nejspíš v nich dříve byly sklady a ubytovny Spolany. A ulice Jedová, která se přimyká ke zdi chemičky, už svým jménem připomíná, že se tu nedávno uvnitř těchto domků našly dioxiny... Nicméně penzion Jedová, hned vedle vyhlášeného Zetka, byl lepší, než vypadal. Měl dva vchody - pro ubytované a pro hosty. Ten zadní hostovský vchod byl poněkud ukryt, ale objevil jsem to. A uvnitř, na pokoji číslo 16, jsem byl až uchvácen! Tak tedy: čisto, ramínka ve skříni, stolek se třemi židličkami a hlavně tři postele - ta moje s právě koupeným, ještě nerozbaleným prostěradlem. A v kuchyňce - ó zázraku - byla k dispozici lednička. Takový přepych nemají ani některé vyhlášené hotely! Toaletní papír byl jak na záchodě, tak ještě jeden pro sichr na pokoji. Nebyly tu ručníky, a v koupelně zíralo pouze nějaké provizorní zrcátko položené na bidetu. Na holení naštěstí stačilo. A pak se mi líbilo, že jsem měl klíč od pokoje v kapse - i některé hotely vydávají pouze 1 klíč na 1 pokoj! A taky se mi líbilo, že Jedová byla od centra dění vzdálena opravdu 15 minut, a ne jako nějaká Houštka...

Zaparkoval jsem na dvorku (to ani některé vyhlášené hotely nemají parkoviště...), ubytoval se, převlékl a došel zpět. Akorát jsem stihl slavnostní zahájení. To se mi líbilo, zejména, jak videopromítač pravil, že v Malém sále jdou filmy často posunuty na časové ose doprava. Doleva spíše ne. Vlastně vůbec. A dodal: "Právě nyní tam má být promítání, a jak vidíte, ještě není. To je proto, abychom vám ukázali, jak takový posuv doprava vypadá". Ano, dobře popsaný stroj času! Tedy jednosměrný. Jen jsem si povzdychl nad osudem své sobotní noční přednášky - přijde někdo? Neuteče po marném čekání? Pak proběhl na jevišti převrat mladých - rovnou na scéně, kdy tři členy pořádajícího klubu Avari vyhnali mladiství ozbrojenci. Tedy pušku na lov dinosaurů měl jen jeden, dívka pak byla vyzbrojena hlavně podkolenkami a další mladík pak zejména papírem s textem, který předčítal a tvářil se, že ho to právě napadlo... Revolucionáři chtěli ukončit např. funkční období doživotního prezidenta - jenže tu dinosauří pušku moc dobře nedrželi. Nepatřila jim, ale jistému pirátovi, co má další - nefunkční - palebné stroje a půjčuje je k podobným příležitostem. Ale nakonec tam vtrhli jejich rodičové - Pagi, Rampas a Ríša - a zlotřilé ratolesti vyvedli za ucho. To bylo vskutku profesionální! Bylo vidět, že mají trénink a že jejich mladí na ně ještě nemají. Ale už příště, kdo ví, třeba bude ta puška nabitá...

A pak se mi líbilo, že kino v kulturáku promítalo scifácké filmy pro neratovickou veřejnost, pro kterou se prodávaly poslední dvě řady, ale pro fandom bylo promítání zadara. Oželil jsem koncert Succuby a šel se podívat do gymplu na přednášku Slavoje Ševců s nadějným názvem "Předposlední večeře". A to se mi velice líbilo, neboť jádrem této přednášky bylo, že přednášející naloupal cibuli, pak ji nakrájel, rozdal, do igelitových talířku naložil čočku, nabídl ocet a pepř na ochucení a rozléval víno. A samozřejmě jsme také dostali chléb na lámání, totiž "arabský chléb", pitu. Skoro jako v Izraeli. A protože právě nastal šabat, bylo to i stylové. Seděli jsme, jedli a klábosili o Ježíšovi, Bibli, historii i současnosti. Jednou z linií Taurconu bylo totiž téma "Ježíš a jeho doba..." Takhle reálně přiblížit dobu kolem roku 0 bylo opravdu pěkné. Víno bylo dobré, červené, s náznakem rybízového aroma, jenom, jak jsem kecal, tak jsem si do něj nalil octa - ale i tento mix jsem vypil, aby zůstal styl zachován.

A pak se mi líbil již tradiční pivní stan v zahradě gymnázia, kde jsem strávil zbytek večera. A i jsme si zazpívali s přítomnými kytaristy. Do Jedové jsem doplachtil ve tři ráno (potichu!), ulehl a spal. Kolem páté se ozvalo zpoza zdi chemičky jakési rourácení, a ačkoliv jsem byl vybaven špunty do uší, ani pak nešel rámus přeslechnout. Avšak po nějaké době dorurácelo - anebo mne přemohly zážitky předcházejícího večera. Líbilo se mi, že jsem rozluštil záhadu, proč místní sámoška v jednom z baráků má otevříno už od pěti - místní lidi totiž chemička nejspíš taky vzbudí, takže si rovnou mohou jít nakoupit.

V sobotu jsem po ránu ještě stihl přednášku Františky Vrbenské "Biblická Palestina v dějinách válečnictví". Protože jsem si s sebou prozíravě vzal Bibli, mohli jsme na místě nahlédnout do pramenů, jakže to vlastně bylo s Jozue a Jerichem... Můžete se podívat taky - na příští přednášce Františky, anebo přímo v Knize Jozue. Tak to se mi líbilo. Ale ačkoli se mi na Parconu líbilo, šel jsem se trochu porozhlédnout po okolí, jak bývá mým zvykem. Mapy.cz mi prozradili půlhodinku vzdálenou pískovnu. Musíte hezky pěšky přes Labe po železničním mostě, pak hájkem borovým, až dojdete k vodní hladině. Ale žádní koupající se nekonali, ačkoli Sluníčko peklo k pěkné čtyřiadvacítce. Vodu čeřily jen pruty rybářů. A pak moje cachtání, protože když už jsem si vzal plavky, to by bylo, abych je nepoužil! Hezky se mi plavalo, i po zádech bylo možno, aniž bych narazil do protiplavce. Škodaže byly ve vodě zelené řasy... Ale samotné plavání se mi líbilo.

Po návratu jsem ještě stihl Ríšovo povídání o Ikarii, a pak už poseděl na slabě navštívené přednášce "Zlatá zebra a O stříbřitělesklý halmochron". Ona to ani tak nebyla přednáška, jako slavnostní vyhlášení výsledků, jehož se účastnili vlastně jenom někteří autoři. Snad se výsledky Zlaté zebry někde objeví, nezapsal jsem si je, jsa napnut, jak dopadne Halmochron. Takže aspoň vím, že klasický budíček získala tentokrát Darth Zira za povídku Pavilon šelem. Budíček Halmochronu se mi velice líbí - ale snad až někdy příště...

Pak se mi líbila přednáška Ondřeje Neffa "Návrat na Arkadii", doprovázená autorskou četbou z nového Ondrova románu Rok mého života, který se opět odehrává v kulisách nejlepší Neffovy scifárny (dle mne:), totiž Měsíc mého života. Tak jsem žádostiv, jestli bude umět autor správně navázat. Prej si udělal excelovskou tabulku, aby zachoval časovou souslednost - děj totiž probíhá ještě před Reparátorem! Ale o to tak nejde. Mám už totiž dost Tem. A zdá se, aspoň z ukázky připravovaného románu, že tentokrát bude poněkud více rozsvíceno.

Neff odkvačil na své motorce, na hlavě měl nasazenu přilbu vymalovanou tak, aby vypadala jako přilba kosmonautova. Protože se blížil večer, zamířil jsem na další večeřovou přednášku, Kanibalskou hostinu, kterou pořádaly Františka Vrbenská a Edita Dufková. Dost úspěšně předstíraly, že nám předkládají kousky Světlany Kolomyjko (22 let, 58 kg). Tedy platícím divákům - neplatící měli jen přednášku. Šlo sice pouze o ochutnávku, ale zato v devíti různých úpravách. Čili devět chodů, které bohatě zasytily. Nejdříve jsme si dali lidské srdce po javánsku (s chilli, cibulí a limetkovou šťávou), pak Naolejovanou Júlii (špíz bohatě napuštěný olejem), Číňan byl s bambusovými výhonky, Divoký seveřan s divokými bylinkami a domácím česnekem; Kokosová dáma plavala v kokosovém mléce... Zabalené překvapení mělo obsahovat maso z chodidel a dlaní dušené v listech. ještěže jsem měl s sebou svůj švýcarský nůž, abych si nitky mohl rozřezat. Je fakt, že zde jsme poprvé zaváhali, když na dva účastníky hostiny vypadly dámské nehty. Jeden účastník již předloženou krmi nedojedl. A to byla škoda, protože následoval Přírodní člověk, jen zprudka opečený, člověk zapékaný s banány, bohatě kořeněný a v banánové omáčce. Nejmenší úspěch měla na závěr podávaná střeva lahodně zamřelého člověka. Byla totiž podezřele zelenomodrá. Řekl jsem si, že jsou "tyrkysová" - ale ani to nepomohlo. Naštěstí má švýcarský můj nůž i nůžtičky, takže jsem si kousek odstřihl. Bohužel, Světlana nestačila dostatečně zamřít, takže jsem dle chuti rozpoznal sýrové copánky...

Ale tahle přednáška se mi líbila nejvíc. A myslím, že se při její přípravě přednášející asi nejvíce nadřely ze všech přednášek, co už kdy kde měly - a že jich nebylo málo. Takže teď už víme, že Edita a Františka umějí nejen zajímavě povídat a psát, ale i dobře vařit. A nejen "vařit", ale i připravit chody tak, aby každý z nich byl originální a žádný nepřerval svou chutí ostatní. Šlo o jídla s charakteristickou chutí a i jistou pikantností - přitom však na patře i po posledním chodu zůstala chuť všech předcházejících. Je vidět jistá čarodějnická praxe! Tedy praxe dobrých čarodějek, neb i nadále žijeme.

A líbilo se mi, že zde Slavoj rozlíval víno, nespotřebované při předposlední večeři. A nejvíc se mi snad líbilo, že doktorka Rečková měla s sebou svou lékárničku, takže bolest hlavy po nevyspání a po několika pivech, která po chladivé koupeli v zalabské pískovně přešla v trvalou migrénu, po její ordinaci úspěšně odezněla.

Hostina mne zdržela, takže z Fantasy show jsem viděl už jen dekorování. Pěkný a praktický meč si odnesla Lady Lívia Hlavačková. Rytíři se stali Mirek Hokeš a Vladimír Němec. Líbilo se mi, že Sir Vláďa si se mnou prohodil přednášku, takže jeho "Vesmír a jeho dimenze" šly oproti rozvrhu o hodinu dříve, už od devíti, a já měl čas usadit se bez nervů na vyhlašování CKČ. Nejdřív byl předán Ludvík pro Milana Zachodila a jeho conanovské CD. Evropský rámec mělo předání evropské ceny Encouragement Award (snad jsem opsal správně) Janě Jůzlové od předsedy Evropské společnosti SF Davida Lallyho, která byla Janě udělena na letošním Euroconu v Kyjevě...

Na stolečku bylo několik cen, ale jen dva Mloci. Toho prvního, si za zásluhy o fandom, odnesl Pagi - a na fleku slíbil, že ale ještě s prací pro fandom končit nehodlá. A pak už se šlo na CKČ. Letos poprvé vyhlášená kategorie mikropovídek (do 5 stran) měla vítěze v Miloši Ferkovi (Lístok na cestu niekam). Anna Šochová vyhrála kategorii novela se svou Zeólou. Jestli chcete něco vědět, tak jako porotce jsem toto dílo jako jediné nepřečetl do konce. Měl jsem málo času. A byl jsem si jistý, že ho později najdu ve sborníku, tak se mi líbilo!

Pulce za krátkou povídku Soliton dostala Edita Dufková. A Edita konečně získala i Mloka, za povídku Džungle zlého kontinua. Protože se Parcon konal až na konci prázdnin, vyšel letos sborník Mloka dříve. A tak jsem u Netopejra ihned nahlédl - a okamžitě po prvním odstavci Džungle jsem dostal tucha, že Edita vyhraje! Přitom samotné autorce toto její dílo připadá nedotažené, už neměla čas ho vyleštit. Jo, už jsem si to přečetl, a mám pro Editu připravenu celou stránku připomínek - pro příští vydání.... Ale krásná literatura prostě musí být především krásná, a čtenář dokáže odpustit i občasnou nelogičnost. Jak už jsem psal dříve - je znakem velkého autora, že dokáže napsat nějakou nepřesnost či vymyšlenost, ale dokáže čtenáře přesvědčit tak, že ten mu uvěří... Krátká povídka Soliton je pak už vybroušená do jemného ostrého břitu. Je jenom škoda, že nebývá zvykem dávat Mloky za krátké. Soliton by si ho zasloužil. Myslím, že letošní Mlok by měl ukončit prezidentské řeči o slabosti a nevyzrálosti této mladé autorky. Silná je dost a zraje furt. Možná je už mladý dinosaurus (publikuje od roku 1999) - anebo aspoň dinosauří vejce.

Jana Rečková jen pokrčila rameny, když zjistila, že její Země brouků II zaostala o pouhých osm bodů!!! A ještě čtvrté povídce chybělo na Soliton pouhých devatenáct bodů. Škodaže ta moje byla až pátá. Tak snad někdy příště. Alespoň mám vydanou první povídkovou sbírku - měl jsem totiž tři nominace... A vyhlašování jsem si vychutnal až do konce. Furt nic, ani minipovídka, ani krátká neuchvátila prvenství. Pak nastal vrchol. Mazaný Martin Koutný Mloka vyhlašoval slovy: "Tak Honzo", načež jsem se nevěřícně nadechl - "musím tě zklamat..." - a tak jsem zase splaskl.

A pak už jsem bežel na Vláďovu přednášku o dvojdimenzionálním prostoru. Líbila se mi. V šíleném čase 22:10, proti ohňovému představení a conovským i místním občerstvovnám jsem navázal s přednáškou o některých aspektech cest mezi paralelními světy. A dokonce přišlo i pár lidí. Ti byli na závěr odměněni prvním veřejně předvedeným přechodem do/z paralelního světa. Snad se jim to taky líbilo.

Pak už jsem jel domů z paralelního světa fantastiky na další báječnou dovolenou a cestou jsem ještě přemyšloval. Myslím si, že paralelní světy jsou dány toliko jiným vnímáním našeho jediného. Já si letos vybral ten, ve kterém se mi Parcon líbil.

Psáno ve Dvoře Králové a Praze 5. - 7. září 2006