1.7.2016 | Svátek má Jaroslava






REPORTÁŽ: Na návštěvě v uprchlickém táboře

23.2.2016

Úzké uličky v uprchlickém táboře Dehejši v jihovýchodní části Betléma lemují šedivé domy nastavěné těsně vedle sebe. Nikde žádné parky, hřiště ani tržiště. Na pokraji ulic tu a tam prodejní stánky, mimoto zde postávají muži, děti nebo stařeny a nabízejí cigarety, kávu, ovoce nebo zeleninu. Mezi domy se na šňůrách suší prádlo. Všude smetí, děti si hrají a každých pár minut vybuchne nějaká petarda. Ale očividně to nikoho neruší, lidé jsou na to zvyklí. Žijí natěsnáni jeden na druhého. Na té straně ulice, která dělí tábor od ostatního města, stojí prázdné novostavby i přepychové domy s novými obyvateli. Bláznivý svět: vedle renaultů téměř na rozpadnutí frčí ulicemi elegantní bavoráky.

Křesťané v sousedním Betlémě po táboře závistivě pokukují: „Jo tamti, ti ale mají peněz. Jejich Evropan je navštěvuje a financuje jim ten jejich luxus. Není přece žádným tajemstvím, že si někteří drží byt v lágru jenom proto, aby dostali úlevy. Ve skutečnosti ale bydlí v krásných domech u nás ve městě nebo v Ramalláhu.“ Po táboře obývaném výhradně muslimy jde naopak jeden hlas: „Copak v Betlémě, tam se lidi maj ́. Křesťani z celýho světa jim vozej tolik prachů jenom proto, že to jsou křesťani. Nás muslimy vy na Západě zrovna moc nemusíte. Proto žijeme v bídě.“

S průvodcem za dějinami tábora

Šádí pracuje pro palestinskou nevládní organizaci, která turistům nabízí alternativní program. Je mu asi pětatřicet, narodil se a vyrostl v táboře „Dehejši“, ale zdůrazňuje, že jeho rodina pochází ze vsi Adždžúru blízko dnešního města Bejt Šemeš, odkud prý tenkrát jeho prarodiče vyhnali. Provádí táborem skupiny turistů z celého světa: „V tomto lágru žijí Arabové, kteří uprchli za arabsko-izraelské války v roce 1948. Nejprve se vydali do města za přáteli a známými, po čase se ale z města vystěhovali do tábora, toužili po vlastním životním prostoru. V táboře Dehejši našli útočiště uprchlíci z pětačtyřiceti vsí v okolí Hebronu a Jeruzaléma. Plánoval se původně pro tři tisíce čtyři sta obyvatel, dnes jich zde žije asi třináct tisíc. Tolik jich alespoň uvádí Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA). Pozemky si najali od jordánské vlády.“ Podle UNRWY je asi čtyřicet procent obyvatel mladších čtrnácti let. K hlavním problémům v táboře patří vysoká nezaměstnanost, zastaralé zařízení pro odpadní vody a pouze dvě přeplněné a špatně vybavené školy.

„Tady v táboře je asi sto šedesát pracovníků OSN,“ vypráví Šádí. „Jenže my Palestinci označujeme OSN jako ‚organizaci spojenců nanic‘, protože pro nás Palestince nic nedělají.“ Mluví o neudržitelném stavu, v jakém byl tábor především v počátcích, tedy v padesátých a šedesátých letech. Vinu na mizérii jeho obyvatel prý nese především izraelská okupace. Nezmíní se ani slovem, že v té době tábor spravovali Jordánci. A ke svým mladým německým posluchačům se obrací se slovy: „Byl jsem v osmadvaceti různých zemích, jenom v Německu šestkrát, ale ještě nikdy jsem nesměl do Jeruzaléma.“

Před koncem prohlídky nám sympatický průvodce ukazuje „Noviny intifády“ na domovních zdech. Jsou tam načmárána rudá, zelená a černá hesla. Každá barva znamená některou z palestinských organizací s rozličnými politickými cíli. Nejčastější je rudá: je to barva vojenské „Lidové fronty pro osvobození Palestiny“ (PFLP).

Mučedníci a vězňové jako hrdinové společnosti

Krom toho se všude na zdech skvějí plakáty a graffiti zobrazující tváře mužů. Jsou to zajatci a mučedníci tábora. Každý, kdo sedí u Izraelců za mřížemi nebo případně jejich přičiněním natáhl brka, se těší hrdinské slávě. A dále tu najdeme bezpočet graffiti hlásajících například, že „Jeruzalém patří nám“ nebo „my se vrátíme“. Myslí se tím návrat jednotlivých uprchlíků do vesnic a domů, odkud v roce 1948 uprchli. UNRWA a většina Palestinců po celém světě prosazuje tento požadavek dodnes. Izrael se tomu brání, protože by to znamenalo, že by se z celého světa mohly do Izraele vrátit více než čtyři milióny potomků tehdejších uprchlíků, nepočítaje do toho ovšem dobrých čtyři a půl miliónu Palestinců v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. Znamenalo by to konec židovského státu.

To, že muži na plakátech mají ve spoustě případů na svědomí řadu lidských životů, hodnotí obyvatelé lágru většinou eufemisticky: „Byl to spravedlivý boj proti okupaci.“ Pojmy jako voják, sionista, Žid nebo Izraelec chápou Arabové běžně jako synonyma a tak není ani v Dehejši žádným překvapením, že se najednou mluví o mučedníkovi, který si jen hodil kamínkem a už ho žoldáci sbalili. Jedna babka se nechává slyšet: „Těch šest miliónů Židů, co umřeli v Evropě, nám tu natropilo hromadu mrzutostí. A nakonec kdo to může pořádně vědět, třeba to bylo jenom pět miliónů.“

© Mirjam Holmerová
Překlad: Ivana Kultová
www.wilberforce.cz



Diskuse


V. Šiška
9:07
23.2.2016

J. Babicka
4:46
23.2.2016

počet příspěvků: 4, poslední 23.2.2016 01:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.