Já jsem do Afriky nejel, abych zabíjel slony, ale abych vystoupil na Kilimandžáro, začal vyprávění můj syn.

Bylo nás třináct a měli jsme padesát nosičů. Ti měli s sebou báby, ale nevím k čemu. Náklad nesli na hlavách. Většinou každý druhý muž šel bosý, na palici dvacet kilo, neviděl si pod nohy, nevím, jak šel, někdy si náklad držel jednou rukou, jindy ne. Najednou se nosiči zastavili: když nezaplatíte, nepůjdeme dál. Takhle nás vydírali. Nahoru jsme šli tři a půl dne a dolů jeden a půl, celkem pět dnů.

Nosiči stavěli jídelní stan, ráno jsme se zabalili a šlapali dál. Tři dny jsme vystupovali do výšky 4700, čtvrtý den jsme šli na vrchol. My a průvodci, nosiči ne, ti čekali v táboře.

Z posledního tábora jsme vyráželi v jednu po půlnoci. Vyšli jsme na vrchol, pak jsme se vrátili na oběd a dál jsme scházeli do 3700 a tam jsme byli v sedm večer. Takže sedmnáctihodinová túra.

Když jsme šli žlabem nahoru, když jdeš na takovouhle horu, tak si hlídáš každý krok, abys neudělal zbytečný pohyb. Jedno zakopnutí a jsi vyřízený. To ti sebere strašných sil, to se musíš zastavit, pětkrát se nadechnout, než můžeš jít dál. Koukáš pod nohy, jdeš jak robot. Není čas na očumování, ani minuta na vejrání kolem. Makáš sám se sebou, hospodaříš s dechem, abys vylezl nahoru. To je sportovní výkon. Když běžíš maratón, tak to je stejný. Nekoukáš, i kdybys měl trasu přes New York, kde jsi v životě nebyl. Běžíš, abys měl čas, a nějaké kulisy tě nezajímají.

Při výstupu na Aconcaguu nesly náklad muly a byly tam vybudovány tábory. Tady nic. Tam dva vrcholy – východní vyšší – bez sněhu, bez ledovců, spojený úzkým kilometrovým hřebenem, orvaným prudkými větry. Severní svahy mírné, na jihu třítisícová štajgra. Šli jsme ze severu. Na jižní polokouli jsou teplé strany na sever – čím blíž k pólu, tím míň kyslíku. Ani nevím, jestli je to dál od rovníku než Himaláje nebo ne. Trápili jsme se tam jako koně. Byl to test na osmitisícovky.

Ale tady v Africe jsem nečekal tolik obtíží a nebezpečí. Jel jsem si jako na výlet, ale mrzli jsme tam jako svině.

Vzpomněl jsem si, jak jsme se synem leželi na závětrné straně Mont Blancu, pod vrcholem. Syn na mě něco řval. Řval mi do ucha, a já to neslyšel, takový byl uragán. A když jsem se podíval přes hřebínek, vítr nesl kruché krystalky ledu a jak to sekalo do ksichtu, strašně to bolelo. Dal jsem palec dolů, jako že padáme a stejně tak, jak jsme lezli po čtyřech tam, jsme lezli pozpátku dolů.

Stejná kosa byla teď, když jsme vyráželi k vrcholu Kili. Ve stanu bylo minus patnáct. Spal jsem tak, že jsem měl na sobě všechny hadry na výstup. To znamená termo prádlo, druhou vrstvu flís, na tom goráčovoiu bundu a ještě péřovku, na nohách termo, druhou vrstvu a pak goráč, na hlavě šátek, čepici a takhle jsem byl narvanej ve spacáku. Po půlnoci jsem si nasadil pohory, dvoje rukavice a šel jsem. Stejně mně omrzly prsty.

Když jsme vycházeli z tábora v jednu po půlnoci, byl úplněk, minus dvacet a vichr bičoval horu. Byl takovej mráz, že nešlo se zastavit, protože kdybysme se zastavili, tak je z nás v tu ránu rampouch. Šli jsme celou noc, a když jsme byli ve výšce 5700 metrů, skoro na tom kráteru, tak začalo vylízat slunce.

Jdeš vzhůru pomalu, každých patnáct kroků lapáš po dechu, funíš jak lokomotiva. Došli jsme k té ceduli, nafotil jsem se a kamerou vzal všechno kolem dokola. Pak jsem se svalil na záda, zavřel oči a celá hora mi mohla bejt ukradená. Za chvíli: jde se, tak jsem si hodil na záda batoh a pádili jsme dolů.

Na Acocague jsme byli tři dny ve výšce šest tisíc. Tam se mi píchla karymatka. Musel jsem vyprázdnit tři batohy a spát na nich.

Když jsem chtěl čaj, tak mně trvalo tři čtvrtě hodiny, než jsem uvařil litr vody. Když jsme nikam nešli, tak jsem celý den vařil polívku, čaj, kaši, pudinky. Vařící vodou jsem si polil ruku a nic, měla tak padesát stupňů. Do igelitky si nabereš fůru sněhu a cpeš to do ešusu. Pít se to nedá, je to nahořklý.

Říká se: vyjdeš na horu a krásný pocity, rozhlížíš se kolem a jsi bůh. Já vám teda musím říct, že to jsem ani na jednom kopci nezažil. Na tom Mont Blancu, to je tam, co jsme leželi pod tím hřebíkem s vichřicí, jsme se báli o život. A na té Aconcague jsem chcípal, měl jsem sice radost z těch dvou kopců, že jsem byl nahoře, ale tu radost máš až dole.

„A co lvi? Nenapadl vás nějaký lev?“

„Lev ne, ale divoký prase.“

Spali jsme ve stanech. Jeden stan v noci rozpáralo divoký prase. Všichni ječeli a hodinu jsme ho honili. Už jsme nespali. Další noc se vzbudím a v mým stanu chrochtá hlava prasete. Žralo buráky. Začal jsem kvílet: Help! Help! A prase se cpalo dál. Já mu vtom rozčilení dal ránu do rypáku a prase uteklo. Strážci se jen otočili na druhý bok, nic je nevzrušovalo.

Já nespal čtyři hodiny a ráno mě čekal perný výstup. Hrůzou mně vstávaly vlasy na hlavě, kdyby se vrátilo prase nebo, nedej bože, aby nás napadl lev, gepard, buvol nebo slon. Potřeboval jsem vypnout mozek, abych přestal myslet, ale nešlo to. Klenba noci byla nízko a černá, plná neznámých zvuků.

„Měli jste si kolem stanů dát roští jako Masajové.“

„To jo.“

„A co na vrcholu?“

Ledovec a cedule. Vyhaslá sopka se třemi zaledněnými vrcholy. Bylo tam minus deset a bylo vidět do obřího kráteru. Slunce svítilo a kilometr pod námi bílo, všude mraky. (Tady je jedna fotka z vrcholu. Kde nic, tu nic.) Když jsem došel k té ceduli, vyfotili jsme se a já si lehl na záda. Myslel jsem, že melu z posledního. Radost máš až dole, v teple.

První Evropan, který spatřil Kilimandžáro, byl Johann Reimann. Misionáři a objevitelé jsou všude první. Na západě padají plošiny do seismicky aktivní oblasti Východoafrického příkopu. Ten je z části zalitý jezerem Tanganyika. Národní park Serengeti je dvakrát tak velký jako rezervace Ngorongoro. V parku Ngorongoro u masajské vesnice děti nabízely vlaječky.

„Na vrcholu díra v zemi.“

„A kde byl vrchol?“

„Tam, co cedule. Na kraji kráteru.“

Dole na zpáteční cestě jsme procházeli tři hodiny mlžným pralesem. Vlhko jak v lázni. Ze stromů visely liány, chumáče zelených hnízd, zelených cárů, spletenců, všude splývaly mechy, trávy bez kořenů. Opice skákaly jedna přes druhou, vydávaly zvuky.

Házely na nás klacky. Nějakou babu tam jedna švihla do hlavy, málem ji zabila.

Cestou se jdeš vymočit do pralesa a vidíš, že na tebe čumí buvol. A hned ti zazní v uších: nejvíc lidí v Africe zabije buvol, takže se nevymočíš a makáš nazpět. Dole u lágru procházel buvol a všichni se klidili. Měli husí kůži.

„Viděli jste Jižní kříž?“

Prosím vás, co vy máte v hlavě.

„Něco o Jižním kříži říkali,“ ale já měl myšlenky při zemi.

Víc se do Afriky nepohrnu.