18.2.2019 | Svátek má Gizela


REPORTÁŽ: Jsem Šimon z Jeruzaléma

11.5.2015

Arméni si připomínají genocidu

V předvečer 24. dubna 2015 zní stonásobné vyzvánění z Jakubské katedrály v arménské čtvrti jeruzalémského Starého města - jako připomínka hrůz rozpoutaných v tento den před sto lety, ale též jako připomínka lží, jichž se v souvislosti s tímto bezprávím vůči Arménům dopouští řada národů. Krom mnoha Arménů přišli též Izraelci, jsou přítomni i dva poslanci Knesetu a ojedinělí turisté.

Arcibiskup Arménské církve v Izraeli Aris Širvanjan říká v následující hodince věnované vzpomínkám krom jiného: „Očekáváme od Spolkového sněmu Německa, že dnes konečně uzná arménskou genocidu. Během prvního století jsme si připomínali bezpráví, ve druhém století bychom rádi slyšeli, že bezpráví je uznáno a nazváno jménem a tím že se zabrání, aby k ničemu takovému už nikdy nedošlo.“

Svému pohnutí dává průchod Izraelec a amatérský fotograf Ori Orhof z Modi’inu: „Arméni jsou našemu srdci velice blízcí. Tomu, co vytrpěli, velice dobře rozumíme a je hanba, že to naše vláda neuznává. A to jedině proto, že máme strach z Turků.“

Postoj Izraele ke genocidě

Re ́uven Rivlin jako politik i jako mluvčí Knesetu vždy usiloval o uznání arménské genocidy; jako prezident státu je ovšem vázán oficiálním slovníkem izraelské vlády. Proto ani on při přijímání arménských hodnostářů ve svém sídle nehovoří o genocidě, nýbrž pouze o „masakru“ či o „arménské tragédii“.

Přitom si je Rivlin vědom, jak je toto uznání pro Armény důležité: „V roce 1915, v době masakru páchaného na Arménech, viděli obyvatelé Jeruzaléma, moji rodiče i další rodinní příslušníci mnohatisícový příliv arménských uprchlíků.“ Oficiálním uznáním genocidy by však Izrael riskoval, že se již tak špatné vztahy s Tureckem ocitnou v sázce.

„Pomněnka“ – květ plný symboliky

K vzpomínkovému aktu se dostavil i Šimon Chačaturjan. Též na jeho hrudi, stejně jako na prsou mnohých Arménů, dnes září brož v podobě čtyřdílné pomněnky: blizna tohoto kvítku bohatého na symboly je černá, ta je znakem minulosti a utrpení arménské genocidy. Pět bleděfialových okvětních plátků představuje současnost a celosvětovou jednotu arménských společenství. Velké fialové listy - to je budoucnost a pět světadílů, kde ti, kteří přežili genocidu, nalezli novou vlast. Tmavě šeříková barva znamená kněžská roucha arménské církve, jež jsou „srdcem arménsko-křesťanské identity“. Kolem blizny se do kruhu řadí dvanáct lichoběžníků, které ztělesňují jednotu a též dvanáct sloupů památníku genocidy v arménském hlavním městě Jerevanu. Žlutá barva symbolizuje tvořivost a naději.

Šimon, mladý Armén z jeruzalémského Starého města, je plný hněvu: „Ještě pořád neuznaly genocidu veškeré země. Velice doufám, že ji brzy opravdu uzná Německo. A také Izrael. Genocidy propukají po celém světě dodnes a dokud nedojde k uznání té arménské, budou přibývat další. Přeji si, aby německé školy podávaly k této genocidě jasný výklad. Žáci by měli vědět, proč jsou Arméni rozptýleni po celém světě. A na těchto školách by se mělo vyučovat také o arménském umění a kultuře. Mladí lidé by se měli dozvědět, co se tehdy skutečně stalo.“

Příběh rodiny Chačaturjanových

Šimonův praděd se asi před sto lety vystěhoval do Izraele. „Již v roce 1909, šest let před oficiálním zahájením arménské genocidy v Osmanské říši, to mezi Turky nebezpečně vřelo,“ vypráví Šimon. „Arméni zakoušeli pronásledování. Pradědečkovi se dostalo příležitosti nastoupit zde, v řeckém patriarchátu jeruzalémského Starého města, jako malíř. Byl ve svém oboru velice známý, měl za sebou studia na cařihradské umělecké akademii. Jeho obrazy jsou vystaveny v arménském i v řeckém patriarchátě. Jmenoval se Aram Chačaturjan, stejně jako slavný sovětský skladatel.“

Šimon se hrdě usmívá: „Jeho jméno se píše trochu jinak, ale je vlastně stejné. Pochází z turečtiny, ze slova ‚hašdúri‘, přesně to nevím. My jsme si je poarménštili, ‚chač‘ znamená kříž a ‚dúr‘ dávat, takže Chačaturjan je ‚ten, který propůjčuje kříž‘.“ Do Šimonova vyprávění zaznívá v pozadí vyzvánění zvonu arménské patriarchální katedrály. Kolem hradeb Starého města s čiřikáním krouží ptáci.

„Arméni žijí v celém světě“

Arménské společenství v Jeruzalémě je z těch, které žijí mimo Arménii, nejstarší. V celém Izraeli žije Arménů něco mezi třemi a pěti tisíci. Šimon k nim patří, přesná čísla však nezná ani on: „V jeruzalémském Starém městě může být tak devadesát arménských rodin, v Izraeli žije méně než tři tisíce Arménů.“ Tmavovlasý mladík světlé pleti, s černými brýlemi z rohoviny, sedí na zbytcích hradeb arménské čtvrti a pokračuje ve svém líčení: „Kvůli politické situaci se vystěhovalo hodně lidí. Žijí dnes ve Spojených státech, kde je velká arménská komunita, v Austrálii, v Kanadě nebo v Evropě. Je to pro ně lepší.“

Šimon, Armén ze Starého města

Šimon vyrostl v arménské čtvrti jeruzalémského Starého města; před pár týdny mu bylo osmnáct. Asi rok předtím maturoval v arménské škole, kde se naučil i hebrejsky a arabsky. „Doma mluvíme arménsky, někdy i trochu bulharsky, třeba s tetičkou. Pochází z Bulharska, stejně jako moje maminka, jenže ta tam chodila do arménské školy, teta ne. Arménsky mluví maminka lépe, avšak v Arménii nikdy nebyla. Teta také používá arménštinu, jenže lámanou, takže se s námi raději dorozumívá bulharsky.“

Šimon mluví plynně německy a pečlivě volí slova: „Můj bráška Harut často používá hebrejštinu, pracuje v prostředí, kde se tak mluví. Jako děti jsme se hodně dívali na německou televizi a když jsme nechtěli, aby nám rodiče nebo malá sestřička rozuměli, mluvili jsme spolu německy: byla to naše tajná řeč, mluvím jí od čtyř let.“ Oba mladíci si navzájem opravují chyby: „Neříká se ‚učil jsem se do školy‘, ale ‚učil jsem se ve škole‘, dívá se Šimon přísně na bratra, za jehož chybičky se očividně stydí. Harut je na vozíčku, má jednu z forem dětské obrny - mozkovou.

Šimon vypráví dál: „Tatínek studoval v Arménii sedm let dějepis a archeologii. Naučil se tam též rusky, protože Arménie tehdy patřila k Sovětskému svazu.“ Dnes je Aram Chačaturjan průvodcem turistů, mimoto vyučuje studenty semináře arménské teologie.

„Jsem naší škole velice zavázán, že nám vštípila, co to znamená být Armén. Učili jsme se o našich dějinách, umění i kultuře. A o všem, co k tomu patří.“

Arménské dědictví znamená pro Šimona hodně. „Dřív jsem chodíval na bohoslužby několikrát do týdne, dnes už většinou jen jednou. Chodí tam většinou staří lidé a já bych si přál, aby tam přicházela mladá generace. Máme tak krásnou arménskou liturgii. Je velice stará a užívá se jí tak, jako dříve v Evropě latiny.“

Na Šimonovi je znát, jak miluje svou kulturu: „My mladí Arméni se scházíme ve škole, v klášteře a u skautů. K těm jsem patřil asi deset let, ale už se těch pochodů s bubnováním neúčastním. Pro moje uši je to nesnesitelné.“ Ukáže si na ně a s úsměvem dodává: „Ale před dvěma lety jsme se skauty byli na čtrnáct dní v Arménii. Navštívili jsme tam všechna místa, co stála za vidění, i muzeum genocidy. Je to taková legrační budova,“ napodobuje ji rozmáchlým gestem ruky.

„Že jsou Arméni po celém světě, za to může genocida. Moje rodina má příbuzné v Bulharsku a ve Švýcarsku. V Arménii máme hodně známých, jenom příbuzné žádné. Ale s Armény z Arménie se přes trochu rozdílný slovník dokážeme dobře dorozumět. V našem jazyce je hodně tureckých slov, protože pocházíme ze západní Arménie, ale arménští státní občané používají slov ruských.“

Šimon popisuje situaci Arménů v celém světě: „Arméni v diaspoře si vybudovali novou vlast. Považují se za Armény - dokud jim však nehrozí nebezpečí, nemají žádný důvod se do Arménie vracet.“

Po krátké přestávce mladý muž pokračuje s vážným výrazem: „Jako Armén se v Izraeli se cítím jinak, než kdybych žil ve vlastní zemi. Židé dovedou diskriminovat. Často na člověka civí a ptají se: „Co je to zač - Armén?“ Nevědí, kdo jsem, a pak mi naznačí: „Nepatříš k nám.“ Bráška s Izraelci pracuje, ten by o tom mohl vyprávět celé romány.“

Zas kratičká pauza - a Šimon dodává: „Jsou ovšem i dobří Židé, co mají otevřená okna do světa, a ti uvažují jinak. Palestinci jsou velice přátelští a rádi nás vidí, kdežto Izraelci jsou,“ hledá vhodné slovo a posléze sáhne do hebrejštiny, „chucpanim, drzouni.“ Slovo chucpe, používané i v němčině, označuje drzou bezstarostnost, jíž jsou Židé pověstní. A Šimonův závěr? „No ale, celkem vzato se nám v Izraeli žije dobře - člověk se už přizpůsobí.“ Přizpůsobit se - tomu se Arméni museli v minulém století bolestně učit. Nechtěli být nápadní a i když chtějí zůstávat mezi sebou, mluví jich mnoho plynně různými jazyky.

Návštěvníci Jeruzaléma, by se rozhodně měli podívat na jakubskou katedrálu, hlavní kostel patriarchátu. „Nemáme žel v klášteře žádnou úřední otevírací dobu, takže turisté nemohou jen tak beze všeho dovnitř. Ale v doprovodu některého Arména ano, a tak využívám každé příležitosti, abych svým přátelům ukázal arménský klášter. Je tam tolik krásných věcí a bylo by škoda, aby se vrátili domů, aniž by je spatřili.“

Pár týdnů po maturitě na arménském gymnáziu složil Šimon v jeruzalémském Goethově ústavu zkoušky zralosti, které jej opravňují ke studiu na německých odborných vysokých školách. Ještě sice v Německu nikdy nebyl, ale přesto říká s přesvědčením: „V arménštině se cítím doma nejvíc, ale němčina přijde hned potom. A angličtina je u mne až na třetím místě. Ovládám ji dobře, avšak němčina - to je řeč mého srdce. S němčinou jsem vyrostl a německou kulturu mám v srdci, stejně jako tu arménskou. V Arménii je také krásně, ale ekonomická situace tam není tak stabilní a je tam spousta skandálů. Proto bych rád žil v Německu.“

Na otázku, který je jeho oblíbený německý spisovatel, si pro sebe potichu zamumlá: „Vlastně ne, to je Švýcar,“ načež se ptá nahlas: „Mohu uvést i Švýcara? Mám rád Dürrenmatta. A Ericha Kästnera.“ A ještě jeden mu přichází na mysl: „Jo aha, taky Thomase Manna jsem četl.“ Sigmunda Freuda a Immanuela Kanta, ačkoli je má v knihovničce na předních místech, zmíní až tehdy, když se na ně přímo ptám. Na psacím stole má několik čísel magazínu Der Spiegel.

Když se staroměstských Arménů na tohoto mladíka ptám, zahraje jim ve tváři úsměv: „Copak Šimon, to je správný kluk. Náramně inteligentní, a počítače opravuje pro celou čtvrť. Když mi u mého PC něco nehraje, volám Šimonovi a vyřeší to nato šup.“ Všichni, od hrobníka po obchodníka s keramikou, jsou o něm zajedno: „Šimon? Bez toho bych si fakt nevěděl rady.“ A jakému povolání by se Šimon rád jednou věnoval? „Nejraději bych si otevřel obchůdek s elektronikou.“

Prozatím Šimon studuje na Izraelské otevřené univerzitě matematiku, dějepis a fyziku. Vyučovacím jazykem je angličtina. Pak by rád složil bakalářskou zkoušku na Hebrejské univerzitě, proto se teď ještě učí hebrejštině pro pokročilé. Za magisterským studiem by se chtěl vypravit do Německa. A jak že se tamním lidem představí? „Jsem Šimon z Jeruzaléma. Jsem Armén, vyrostl jsem v arménské čtvrti. Patřím k arménské apoštolské církvi.“

Snímky najdete zde

© Mirjam Holmerová
Překlad Ivana Kultová

www.wilberforce.cz



Schöneck je rájem pro děti i dospělé
Schöneck je rájem pro děti i dospělé

Přemýšlíte, kde prožít zimní dovolenou s dětmi? Máme pro vás báječný tip! Kousek za hranicemi najdete areál nevídaných rozměrů a hlavně s pestrou nabídkou možností zábavy.

Diskuse


J. Farda
16:22
11.5.2015

A. Alda
13:08
11.5.2015

počet příspěvků: 2, poslední 11.5.2015 04:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.