Tentokrát jsem nejela s nikým z rodiny, ale s Milionářem, s člověkem, který vlastní pár milionů a nejezdí sám, aby neplatil zbytečně dvoulůžkový pokoj. Dovolenu vybral na internetu on a každý jsme jeli za své.

Když se Hippokratův ostrov Kos objevil na obzoru, letadlo zvedlo klapky na křídlech a řítilo se do moře. Začala jsem šmátrat pod sedadlem po plovoucí vestě. Milionář sedící vedle se vzepřel v sedadle a zíral do okénka. Letadlo se zakymácelo, zvedlo nám adrenalin a posléze kola podvozku tvrdě křísla o betonovou přistávací dráhu.

„Čemu tleskají,“ podivil se Milionář.

Čekala jsem, že Milionář vezme z pásu oba kufry, ale když jsem viděla, že si vzal jen svůj a můj nechal obíhat, přiskočila jsem a vytáhla ho. V autobusu jsme seděli vedle sebe. Projížděli jsme celou věčnost ostrovem, pustou krajinou, neuvěřitelným suchopárem. U paty kopců na proužku mezi mořem a vyprahlou krajinou se ligotaly oázy zeleně, bungalovů a úzkých pláží. U každé jeden či dva páry z autobusu vystoupily. My dva jsme vystoupili až na konečné. Milionář vypadal nadmíru spokojeně.

„Alespoň jsme si prohlédli celý ostrov zadarmo a nemusíme si už platit výlet.“

Měla jsem ještě v dobré paměti jeho větu: Co jsme ušetřili na ceně zájezdu, vynahradíme si až tam. Dopřejeme si výlety a půjčíme si auto. Dokonce přede mnou přepočítával eura na cestu, aby se pochlubil, že na všechno má.

Když jsme se octli s kufry na prašné cestě, už jsem věděla, s kým jedu. Čekala jsem, že mě požene do těch krpálů až na vršek k jeskyni s kozím stádem u vchodu. Ještě mi poručí, ať každé ráno dám jednu na provaz a vyšlápnu s ní na pastvu, aby měl mléko k snídani.

Ráno jsme se zvířeným prachem přibližovali k moři. Předjížděly nás skútry a čtyřkolky. Na pláži se třepetaly řady slunečníků nad pohodlnými lehátky. Já jsem k jednomu z nich namířila.

„Ne, ne!“ včas vykřikl, roztáhl vzadu u buriny padákové plátno a zatížil jeho rohy pískem..

„K čemu to?“ zeptala jsem se udiveně.

„Nebudeme vyhazovat každý den pět euro za slunečník.“

„Vždyť vás tady může uštknout zmije.“

„Když na zmiji šlápnete bosou nohou, tak vás neštípne,“ shrnul.

Já jsem v rozpacích přešlápla, rozhlédla se kolem a odešla si sednout dozadu pod průsvitný keříček. Za opticky klamným proužkem moře se zdvíhal další ostrov. Stejně šedivý, nehostinný, vyprahlý hřbet.

Milionář si navlékl ploutve a odplul daleko od břehu. Tak daleko, že se mi ztratil z očí. Po chvíli jsem se šla namočit. Vlny narážely na břeh, tříštily se v bílých sprškách. Milionář se stále nevracel, tudíž jsem se brouzdala v sepětí vody s pískem. Došla jsem až k solnému jezeru. Tam, kde nic tu nic. Rozhlížela jsem se a dumala nad tím, kde se Hippokratés, nejslavnější lékař starověku, otec medicíny, v tom žáru zašil, aby sepisoval svá etická pravidla pro lékaře, kterými si zasloužil obdiv.

Vrátila jsem se zpět a posadila se na své místo pod svůj řiďounký keříček. Namazala jsem se opět krémem a pozorně se rozhlížela kolem, zda se odněkud neplazí nějaký had. Jedno lehátko se slunečníkem neprodávali a kupovat dvě? Druhé pro něj. Proč? Mezitím se Milionář objevil na břehu, shodil ploutve a pravil, že v deset musí mít polévku. Už včera večer si v kuchyňce připravil talíř, lžíci a sáček polévky. Odběhl řadou slunečníků do hotelu. V poledne jsme šli společně na oběd. Vyndal si z kufru plechovku piva a z ledničky zmrazený řízek či jinou dovezenou pochutinu. Seděli jsme na verandě a chroustali salámy. Musela jsem si dát panáka.

Další dny jsme tahali společně dříví do lesa, to je padákové plátno na pláž. My dva jsme se na pláž vlekli tím vedrem každý den, zatímco ostatní jezdili na tříkolkách, na buginách, na skútrech. Já jsem se za nimi závistivě dívala, jak každý jezdí bez helmy, vlasy jím vlají ve větru, chládek je oblažuje.

Jednou jsem se osmělila: „Co kdybychom si půjčili skútr. Projeli bychom si celý ostrov.“

„Jestli chcete, tak si ho půjčit můžete.“

„Já myslím s vámi.“

„Nevzal jsem si úmyslně řidičák.“

„Je to jen za patnáct eur,“ vysvětlovala jsem.

Marně.

Milionář plaval a já se koupala u břehu a potulovala vyprahlou krajinou. Jednou jsem kráčela tetelícím se žárem a zahlédla černou kozičku. Na čem se pásla, to jsem nechápala, nikde ždibíček zeleného, všude jen sluncem spálené trávy. Přiblížila jsem se až k ní. Dokonce jsem ji pohladila. Kozička zvedla hlavu od země a nechala se hladit. Hledala jsem pro ni lístečky zeleného. Bylo mi kozičky líto, zvláště když jsem viděla její vystouplá žebra. Když jsem odcházela, kozička šla za mnou. V čase, kdy se Milionář měl vracet z pláže, jsem kozičku pokaždé opouštěla. Musela jsem na pláž kvůli slunečníku, který jsem zakoupila. Sice bych ho tam druhý den jistě našla, ale kdo ví, zda by to Milionář přešel bez řečí, zda by to vůbec přežil. Ničemu a nikomu nevěřil. Podle sebe soudím tebe.

Kos 2

Když jsem mu řekla, aby šel se mnou k bazénu do restaurace, odmítl. Seděl na terase sám se svým plechovkovým pivem. Na terase hrála hudba a předváděly se tanečky. Milionář rázně zdůraznil, že on netančí. Když tanečníci předváděli tanec při světoznámé melodii z filmu Řek Zorba, stála jsem opřená o sloup a srdce se mi zajíkalo dojetím, zatímco Milionář seděl na terase a vařil si své večerní kafe. Najednou se spustil ohňostroj a v tu ránu vylítlo odněkud hejno netopýrů a přelétlo nám nízko nad hlavami. Jediný silný zážitek z Kosu, uvědomila jsem si. Ovšem kromě pastvy kozičky. Žádné město jsme nenavštívili, místní pokrm neochutnali, nic jsme z ostrova neviděli, jen jsme seděli jak kvočny v hnízdě hotelu.

Poslední večer před cestou domů, rozložil Milionář svá eura a přepočítával je.

„Ani jedno jsem neutratil,“ spokojeně si mnul ruce.

Měla jsem takové dovolené plné zuby, jen jsem viděla před sebou Molierova Lakomce, starce, který vězel až po krk v mamonu, téměř hladový a roztrhaný. Rozhodně všemi opuštěný, neboť své síly napřel do otvírání truhlic a přehrabování peněz. Teprve tam jsem pochopila, proč nikdo z jeho rodiny s ním nechce jezdit.

Než takové škudlení, není nad to jet na dovolenou sám, letět nad krajinou jako pták, poznávat, svobodně si užívat pohodlí pláže, třeba si číst knihu, o tom, jaký že je ten třetí největší dodekanéský ostrov Kos lákavý a neodolatelný.

P.S. Dnes, kdy toto odesílám, se ptám, co tam budou ti četní imigranti dělat.