Kdo četl program Syrizy a neztratil paměť, musí se děsit řeckého budoucna. Směs ultralevicových a nacionalistických opatření. Podobnost s programem NDSAP? Nu ano!

I spojení extrémně levicové Syrizy (ale jasně řekněme, že jejich oponenti z Řecké komunistické strany jsou ještě extrémističtější) s nacionalisty z Nového Řecka je v podstatě signifikantní. Tvoří se něco, co má daleko k demokracii a slušnému státu, zato se výrazně blíží politice se všemi znaky nacionálního socialismu. Takového, jaký si představoval tehdy mladý Goebbels, takového, o jaký usiloval Ernst Roehm. Vyvíjí se jakási řecká nacionálně-bolševická revoluce. A Brusel mlčí, snad jen trochu mručí, pokud jde o splátky dluhu. Politika extrémních levičáků jej nechává v klidu.

Když před lety v Rakousku zabodoval ve volbách jistý Haider a jeho Svobodní, strhla se v Bruselu děsivá vřava. A to přesto, že Svobodní volby nevyhráli, byli jen druhou nejsilnější stranou. A tak se utvořila vládní koalice s lidovci. Rakousko tehdy nikterak výrazně nezměnilo vnitřní politiku, ba ani ekonomické zásady, zahraniční politiku tato vládní změna ponechala také v klidu. Nicméně horliví profesionální Evropané ihned začali klást nehorázné požadavky.

Brusel se snažil tvrdě zasáhnout do vnitřní politiky suverénního státu, komisaři se pokoušeli Rakušanům nařídit, kdo v politice být má a kdo ne. Vše proto, že Haider byl vyhraněný národovec a jeho partaj vcelku populistickým spolkem dam v dirndlech a chlapíků se štětkami za kloboukem. Ale Evropou najednou obcházelo strašidlo Hitlera. Absurdní divadlo.

Tehdy jsem (asi poprvé) začal vážně pochybovat o EU. Nejsem totiž tvrdým euroskeptikem, nejsem příznivcem Nigela Farage, SSO a jiných. Považuji se za eurorealistu, který si je vědom potřeby sjednocené Evropy nejen v případě volného obchodu. Nicméně nikdy jsem nebyl přítelem byrokratické, socialistické a multikulturní hysterie zasahující do vnitřních záležitostí jednotlivých členů. To, že jsem vcelku přítelem EU, však neznamená, že mne mohou posílat do Brusele.

Pravdou je, že nyní bych ovšem rád uvítal stejný postoj představitelů Evropské unie vůči Řecku. Na tom překrásném poloostrově se jim totiž k moci dostalo něco, co ohrožuje nejen samotné Řeky, ale všechny v Evropě. Něco, co se neštítí vytahovat politické fráze dávno pohřbených komunistických diletantů, něco, co se hodlá znovu pokoušet o propadlé ekonomické experimenty z doby budování reálného socialismu. Něco, co zároveň s Marxem ovšem vytahuje i völkisch myšlenky.

A tak čekám. Na první memorandum Evropské komise. Na první veřejné demonstrace v hlavních městech Evropy (pamatujete, jak tehdy zblblí „humanisté“ demonstrovali před rakouskými ambasádami?). Na první předvolání velvyslanců Řecka k hlavám demokratických států. Na první petice lidskoprávních iniciativ.

Nefandil jsem Haiderovi. Ale nebál jsem se ho. Proč taky. Čtu-li Tsiprase a další nové Řeky, přeci jen se bojím. A vím, že čekám marně. Extrémní levice je v Bruselu brána pouze jako neškodný klub kavárenských tlachalů. Nebo, a to často, jako kádrová základna eurokomisařů.

Programové body Řeků. (Děkuji blogerovi Dvořákovi, že je publikoval. I když se zcela jiným úmyslem. Považuje je za nejen neškodné, ale dokonce dobré.) Pro srovnání program NSDAP.

Jakubroth.blog.idnes.cz