Hrdinové prvního dílu odpočívají - alespoň si vybírají oddechovou chvilku, kdy kolem nich zuří boje pouhých mafií, žádná kouzla. Ale děsivý Morok nebyl poražen a stále hledá cestu, jak otevřít bránu do svého světa. Oběť padesáti panen by mohla zafungovat - a tak jeho sluhové rozjíždějí velikou náborovou akci a přitom se snaží eliminovat volchvy - čaroděje a jejich učedníky a jiné nadějné mágy bílé pleti.

Tento román má - stejně jako první díl - dvě roviny. Samotný fantastický příběh čerpá sílu ze zahuštěného odvaru ruských bylin a dalších tradic slovanských a především ruských. V tom je jedinečný a nenapodobitelný, žádné elfy, gremliny či keltskou magii v něm nenajdete. Autor však schéma heroické fantasy přenesl příliš přímočaře do současnosti, jeho postavy jsou v podstatě jednobarevné - černé či bílé. Ty černé jsou tak černé, až to vypadá, jako kdyby v nich byl kus prostoru vyříznut bez náhrady, a ty bílé jsou ještě bělejší než bílé, jako jsou přepálená světla na digitálním snímku. (Zní to malebně, kdybych jen prostě napsal, že postavy jsou schematické, bylo by to kratší a sušší, ale znamenalo by to v podstatě totéž.)

Druhou rovinou knihy jsou reálie současného Ruska. Pokud pro nás jsou Arabové nebo Číňani něco jako mimozemšťané, protože jejich kulturu prakticky nechápeme, tato kniha nás nutí uvědomit si, že Rusové jsou mnohonárodní a přesto relativně homogenní komunitě Západní Evropy vzdáleni víc, než si dovedeme představit a - především - víc, než jsme ochotni připustit. Ačkoliv oni sami (tedy především jejich kulturní a vědecké špičky) znají západní kulturu často i lépe, než my, obráceným směrem to je mnohem slabší - tahle polopropustná membrána vnáší do vztahů mezi Západní Evropou a Ruskem mnoho problémů. Golovačev nám zprostředkovává (podobně jako Lukjaněnko) pohled do současného Ruska, ukazuje nám, jak se tam mísí původní „carské“ tradice (včetně stalinských) a vlivy nastupujícího kapitalismu.

Jednotlivé epizody příběhu jsou velmi barvité, různá střetnutí hrdinů s padouchy všeho druhu dokázal autor popsat velmi působivě od počátečního oťukávání a zaujímání pozic (pokud na to ovšem svým hrdinům nechal čas) až po vlastní souboje a střety, v nichž zaměstnává několik bojových škol, přibarvených magií všeho druhu a barev.

Běsovy knihy jsou pro nás zajímavé a díky relativní kulturní blízkosti i zajímavé. Cesta, kterou jsme my museli projít od roku 1989 k současnému stavu, je jen zlomkem toho, co Rusko muselo absolvovat a co ho ještě čeká. V závěru Golovačev ústy jedné z postav gerojsky prohlašuje: Musíme pracovat, obnovit zákon odměny, kult dobra a světla, vzpomenout na ruské národní písně, obřady a rituály, ... - což je pozoruhodná směs idealistických názorů a národních tradic, a zároveň to vyjadřuje ducha celé knihy.

Běsův brloh je kniha, která v rámci našeho prostředí patří do kategorie vlakového čtiva, s prostým příběhem a jednoduchou zápletkou. Zároveň z podobného kulturního okruhu i z prostředí pro nás exotického, bude zajímavá spíše pro ty čtenáře, kteří chtějí poznat i jinou, než čistě angloamerickou fantasy, a ještě o něco více pro ty, kteří využijí možnosti s příběhem nasát i nějaké povědomí o současné ruské společnosti. 

Vladimír Golovačev: Běsův brloh (Logovo běsa)
překlad: Vlado Ríša
obálka: Milan Fibiger, grafická úprava: Dagmar Krásná
medailon autora: Владо Риша
Triton, edice Trifid, 2007
370 stran, 209 Kč (členové klubu Trifid 149 Kč), brožované
ISBN 80-7254-699-2