29.3.2024 | Svátek má Taťána






RECENZE: Plameny hvězd, ed. Martin Šust

25.4.2007

Plameny hvězd Martin ŠustTOPlistKaždá hvězda může být nazírána z pohledu fyzika nebo mystika, buď jako koule žhavých plynů nebo jako životodárné slunce. Myriády hvězd naší galaxie nás obyčejné smrtelníky mohou přitahovat právě kvůli zatím nezodpovězené otázce, zdali jejich nejbližší okolí neskrývá svět podobný našemu.

Nejnovější antologie sebraná a editovaná Martinem Šustem v sobě spojuje mnoho věcí. Začít můžeme Martinovou láskou k žánru a jeho profesionální orientací se v něm, stejně jako jeho osobní znalostí mnoha spisovatelů. Objevování mnoha talentů doposud neobjevených pro český překlad však v této knize nečekejte. Tentokrát Martin vsadil na jistotu a nabídl nám práce britských hard SF klasiků ve druhém svazku edice "Nová space opera" nakladatelství Laser. Sedm ostřílených kozáků tak čtenářům nabízí znovuobjevení pocitu úžasna, o kterém jste si třeba mysleli, že už se ve science fiction nemůže objevit.

Všechny povídky v antologii obsažené mají jedno společné - naprůměrný literární zážitek a neuvěřitelnou imaganaci jejich autorů, která vám nedovolí v úžasu zavřít ústa po celou dobu čtení. Takovou míru originality a fantazie, kterou najdete v sedmi novelách a povídkách Plamenů hvězd (na bezmála pěti stech stranách textu), aby člověk pohledal. McAuley, Brown, Reynolds, Stross, Asher, MacLeod a Baxter operují se známými teoriemi, rozvíjejí je a představují na pozadí nekonečných kulis vesmíru, jehož středem je právě rozmanitost člověka a jeho kultury. O tom vás však přesvědčí následující texty, každý z překladu odlišného špičkového překladatele (což jen umocní váš požitek z originality a různorodosti prací).

Zdržovat se představováním do češtiny přeložených děl Brita McAuleyho (stejně jako všech ostatních ve sborníku obsažených) asi nemá smysl, stačí zmínit Fairyland nebo trilogii o Konfluenci a hned vám začne svítat. Moře změn s nestvůrami nám představuje jednoho z nejnadějnějších kandidátů na možný výskyt extraterestiálního života, alespoň za takového je považován Jupiterův měsíc Europa. Lovkyně pozůstatků Tiché války (ve vesmíru není zvuk umírajících slyšet) Indira dostane od svého zaměstnavatele typ na zneškodnění draka - vyšlechtěného válečného organismu. Zmíněný drak totiž ohrožuje farmu jednoho mužského kláštera, ale McAuley nesází na jednoduchou zápletku, takže o překvapení, výborně načrtnuté pozadí osídlení Sluneční soustavy lidmi, napětí či vnitřní život hrdinky nebude nouze, ony totiž lidské předsudky mohou zmást kohokoli a Indira není žádný prosťáček, aby ji párek duchovních mohl přelstít.

Eric Brown pro změnu vsadil na zhoršující se životní podmínky na planetě Zemi, vlastně, tento jediný příběh začíná na dodělávající matičce Zemi a tak Cesta za nadějí několika tisíc vybraných jedinců může zachránit druh Homo sapiens sapiens před výmazem genofondu tohoto druhu z dějin vesmíru. Problém tzv. "generačních vesmírných lodí" (bude o nich řeč dále) vyřešil autor umělým spánkem, takže sada kolonistů bude moci začít u nové obyvatelné planety s tím nejlepším, co mohla zelenomodrá planeta poskytnout, samozřejmě pokud k ní doletí. Ústřední hrdina Latimer je jako kontrolní technik po tisíci letech probuzen s několika svými kolegy, aby zjistil, jak probíha let do vzdálené cizí soustavy. K nemilému překvapení čtveřice aktérů zjišťují, že několik částí lodě bylo silně poškozeno a UI se svými prodlouženými spáry v podobě robotů údržbářů se pomátla, možná však jenom lidský výklad neodpovídá skutečnosti. Přímočarý a po chvilce také notně napínavý a akční děj sklouzává ke srovnávání s jistou rasou - s kyBorgy ze Star Treku, ovšem logika příběhu nikde neskřípe a tempo je také solidně vyvážené. Autor není žádným zelenáčem a drží uzdy vyprávění v těch správných kolejích. Nenudí, naopak dokáže v člověku zahrát na správnou strunu, ovšem také příliš neudivuje, což na druhou stranu není na škodu logice příběhu, výstavbě charakterů a jednání postav. Závěr věnuje pochybnostem, úvaze o volbě správné cesty a opět lidskému strachu z néznámého (ne nutně špatného).

Cyklus o Zmarech A. Reynoldse a romány jako Kaldera nebo Odhalený vesmír patří ke zlatému fondu nové space opery. Za bariérou v Orlu označím za asi nejnáročnější povídku antologie a k jejímu děsivému závěru je nutné neztratit niť vyprávění. Kapitán Sněžné husy Thomas Gunlupet rozváží zásilky k cizím planetám, lidstvo totiž objevilo a naučilo se využívat mysteriózní sítě podprostorových spojnic v rámci místní galaktické bubliny, jaké však je jeho překvapení, když zjistí, že se s celým nákladem a posádkou ocitl na samotném okraji této mezihvězdné dálnice, kde objevil svou dávnou partnerku. Zní vám to banálně? Pak věřte, že s každou další stránkou se odkrývá mnohem spletitější, pesimičtější a beznedějnější vývoj událostí. Reynolds představil krajní možnost a dopad neznalosti principu cizí technologie, jako jeden plán a odkaz na současný svět bych viděl asociaci s naší současností, vždyť kolik z nás by dokázalo popsat fungování mobilních telefonů a o jejich vlivu na náš organismus toho víme ještě méně. Když zmíněné spojíte s notnou dávkou pokročilé psychologie a vývojem počítačových simulací, pak výsledkem bude až paronoidní bezútěšná směs bez šance na jakýkoliv happyend.

O nic snadnější nemusí být vstřebání Jaderné propasti Charlese Strosse, tak trochu si po přečtení budete moci zavzpomínat na Trochu studenější válku, naproti tomu opuštění jedné rodinky z cyklu Accelerando (vychází postupně v Ikarii) jeho čtenáře osvěží. Vedle Vernona Vingeho můžeme Strosse považovat za transhumanistu, zabývajícího se ve svých pracech technologickou singularitou. Jaderná propsat je více o politice a jiném směru vývoje lidské rasy. Představte si, že by někdo dokázal sloupnout povrch Země a natáhnout ho na disk šíře několika parseků. Jaderná propast takovou situaci nastolila během studené války a už jen zmínka o tom, že dosah jaderných zbraní, které měly být schopny odpovědět na útok agresora přes Severní pól, není možný. Stross však netroškaří a na osudech Gagarina a několika dalších lidí podrobně domýšlí politický vývoj nebo lidskou touhu o pochopení a objevování této nekonečné desky. Jenže na něčem, kde povrch planety vypadá ještě menší, než-li zrnko písku na dně oceánu, určitě najdete místo pro další nechtěné účastníky experimentů neznámého vtipálka. Člověk by mohl zjistit, že středem vesmíru nemusí být zrovna on. Svým myšlenkovým rozsahem a dopadem zastiňuje tato dlouhá povídka všechny ostatní ve sbírce. Autor dokázal překročit míru představivosti jakéhokoli smrtelníka, nezapoměl vystihnout politickou situaci a příběhu dát lidský rozměr skrze několik obyčejných lidských osudů.

Romány Stahovač a V pavučině oslovily množství čtenářů nejenom u nás. Asherův Konstruktér těží ze srozumitelného vyprávění plného akce a neuvěřitelných technických vynálezů, které by si člověk mohl osvojit a brát někde-tam-zítra jako sobě rovné. Přístupnost povídky zvyšuje také to, že už jste se s universem Neala setkali v jeho románech. Asher hodně sází na neuvěřitelné biotechnologie a hrátky s DNA. Jeho hrdinové bojují proti nepřátelům lidského vesmírného společenství zvaného Řád (hlavně proti dalším lidem), bojují proti budoucí obdobě teroristů a jejich osudy autor spojuje na atraktivních, byť pozemšťanům nepřátelských planetách, kde můžete potkat stejně přitažlivé (a nebezpečné) formy místního života. Výzkumníci Abaron a Čapra naleznou v hlubinách všehomíra zapouzdřeného mimozemšťana, jehož znalosti a dovednosti dalece přesahují lidské poznání, několik xenofobních aktivistů však chce zabránit, aby nové technologie padly do rukou Řádu, počet mrtvých je irelevantní. Opět vás čekají údivem rozšířené zorničky a ač se to nezdá jedná z čtenářsky nejpřístupnějších záležitostí.

Nejkratší povídka Plamenů hvězd Soulad vyšších sfér Kena MacLeoda nese poselství o vlivu církve a víry na komunikaci či osvětu s cizími formami života. Kněz Donald McIntare je vyslán, aby zvláštním mykoidním bytostem zvěstoval Slovo boží, jenže narazí na nevůli kontrolorů a výzkumníků, vždyť se jedná o první kontakt s inteligentními mimozemšťany. Nezdařený a odhalený pokus o předání zprávy skončí pro dotyčného duchovního celkem neslavně, ale... Práce na člověka zapůsobí v několika rovinách a přes pocit špetičky černého humoru a sarkasmu, který ji dodává odlehčující podtón, vás donutí zamyslet se nejenom nad podstatou víry a lidství.

Baxterova Mayflower II získala v roce 2004 cenu BSFA a rozhodně vás nenaplní optimismem, spíše vás překvapí šíří úvah autora (opět), na rozdíl od Strosse se však vydáme do popisu života přesahujícího, co se délky týká, běžný lidský průměr. Dvacet dní před koncem jeho světa se Rusel dozvěděl, že má být zachráněn. Autor cyklu Xeelee vytáhl z rukávu motiv generační lodi a vyslal dvě stě "šťastlivců" na cestu dlouhou desítky tisíc let. Pokud si vybavíte Aldissův Nonstop, pak věřte, že Mayflower II není pohádka, ale fundovaný a promyšlený rozbor evoluce a degenerace lidstva na velmi malé ploše, jediným pojítkem se vzdalující se skutečností zůstává hrdina Rusel, udržovaný při "životě" mimozemskou technologií. Nejvíce zdrcujícím dojmem vyzní samotný závěr, přinášející vysvobození, naplnění a pro čtenáře vnucující se pocit lidské smrtelnosti a malosti, alespoň v měřítku jedince.

Sedm nadprůměrných a inspirujících perel antologie Plameny hvězd podbarvují početné doprovodné materiály, ať už předmluva Alastaira Reynoldse, úvodní slova ke každé povídce, medailónky autorů či zmapování v češtině dostupného počteníčka z podžánru space opera od Martina Šusta. Nejdůležitější je však ukázka toho, že žánr science fiction nadále dokáže ohromovat, překvapovat a nutit k zamyšlení nad naším světem, který není zase tak malý, jak nám může připadat.

Ve všech povídkách antologie však najdeme odkazy a narážky na naši uspěchanou a zajímavou současnost. Střípky reality můžeme hledat v ochabující víře v boha okolo nás, pohledech do tváře terorismu, nastupujících technologiích všemožného druhu, lidské psychiky a xenofobie nebo jednoduše v obyčejné lásce či touze po poznání, která člověka podle tvůrců těchto příběhů neopustí ani v budoucnosti.

Možná jsem nevyjádřil všechny své pocity z četby, ale Plameny hvězd mi kromě dobré zábavy a probuzeného zájmu o současné trendy ve vědě a hi-tech novinkách poskytly ještě něco navíc, v míře nebývalé, mě donutily zamyslet se, popřemýšlet, hloubat nad věcmi, kterým se v běžném životě snažíme vyhýbat. Takové je poselství sci-fi, což může být mnohdy k její a častěji také naší škodě.

Jan Pechanec










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...