Řízni mě, nebudu krvácet. Zplynuj mě, nebudu dýchat.
Bodni, střel, sekni, uhoď mě.
Vstřebal jsem vědu.
Jsem Bůh.
Já sám.

(str. 81)

Paolo Bacigalupi se náhle vynořil zdánlivě odnikud a rázem si získal pověst hvězdně kvalitního autora, který napřed přemýšlí, a pak píše. Není to žádný kecálista, inkasující od normostrany, dosud jsme se od něho dočkali pouze povídek. Nutno ovšem podotknout, že ani ty vyloženě nechrlí a tak nechává své obdivovatele zmítat se mezi vědomím, že kvalita chce svůj čas, a neurózou ze světa, kde chybí jeho citlivý vhled do budoucnosti nás všech.

Pokračování recenze.