17.7.2019 | Svátek má Martina






RECENZE: Margo Lanaganová, Černá šťáva

21.8.2010 9:10

Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.TOPlist

Občas se člověk dostane na zvláštní místo. Nemusí být cizokrajné, tajuplné ani děsivé, je jen prostě něčím zvláštní. A všechno, s čím se tam potkáte, je také zvláštní, ale přitom víte, že už to tady funguje tímto způsobem nesmírně dlouho a pro starousedlíky se o žádné výjimečnosti nejedná. Tak jen chodíte s očima široce otevřenýma a vnímáte ten rytmus života, který je jiný než cokoliv, co jste kdy poznali. Občas se ráno probudíte a pod víčky ještě zachytíte poslední záchvěvy zvláštního snu. Už vás nepřekvapuje, že byl takový – jaký jiný by asi na tomto místě mohl být? A tak se pomalu sžíváte s tímto světem, smiřujete se s jeho zvláštností, která vás začíná svým způsobem těšit, a nakonec se přistihnete, jak v radostné očekávání vstupujete do dalšího dne tohoto výjimečného období na zvláštním místě.

Deset takových světů si pro nás připravila australská autorka Margo Lanaganové. Deset povídek nám postupně otevírá pohled na nevšední a obdivuhodné obrazy.

Zpěv na sestřinu cestu dolů

Chlapec se svými bratry, matkou a tetou jdou vyprovodit Ik na poslední cestě k dehtovému jezeru. Už když konala svůj hrůzný skutek, tak věděla, co ji čeká. Neutekla, byla odhodlaná nést následky za svůj čin. A tak se za přítomnosti svých blízkých a vzdáleného dohledu ostatních vesničanů pomalu propadá do dehtu, který ukončí její život. Je krmena laskominami, všichni jí věnují svou pozornost a zpívají, aby v posledních chvílích neslyšeli její prosby o pomoc a křik…

Dashův bubínek nám držel rytmus a nutil nás zpívat, i když se Ikky stočily oči v sloup a v tom dehtovém svěráku lapala po dechu, i když náčelník a manželova rodina přišli až sem a postavili se naproti nám, přešlapovali z nohy na nohu, s pochodněmi zdviženými, aby ji viděli navždy se propadat.

Jsme ve společnosti, kde každý ví, co se stane, pokud překročí vymezená pravidla. Provinilec je s tím srozuměn, přijímá svůj trest a má pocit, že je dostatečně připraven na to, co přijde. Ale smrt sama je natolik otřesná a hrůzná, že ve všech vzbuzuje paniku, děs a úzkost, protože pochopí, že na tohle se nelze připravit. A právě proto je v tu chvíli třeba přítomným zdůraznit, že záleží na každém z nich, jestli se ještě někdy bude toto hrůzné představení opakovat.

Sloužím svému pánu

Berry slouží už dlouhá léta věrně a poctivě svému pánovi. Proto je vybrán, aby spolu s ním pronásledoval tlupu cikánů, která si sebou odvezla jejich paní. Ta se nijak nebránila, ba naopak toho, kdo chtěl tuláky pronásledovat, tvrdě potrestala. Berry s pánem štvou koně, jak jen to jde, a tlupu zastihnou po soumraku u ohniště, kolem kterého všichni, včetně paní, nadšeně divoce tančí. Pánův hněv se pohledem na jeho ženu rozpouští a nakonec se k tancující chátře přidá i on sám. Nad ránem odjíždějí všichni tři zpět na panství a Berry je víc než kdykoliv jindy přesvědčen, že tahle žena není pro jeho pána dobrou volbou.

Pohlédla mi do očí, bledá a chladná. "Takže oba musíme věřit pohledu našeho pána," šeptla, "a u té víry vytrvat, nemám pravdu? Víc žádný z nás dělat nemůže."

V této povídce si urozený pán vybral ženu, která ho dokázala okouzlit a toto kouzlo přetrvává i ve chvílích, kdy by se měl projevit především rozum. Pán v ní vidí něco víc, co tam však není a toho jsou si vědomi paní i sluha, a oba nechávají pána v jeho okouzlení – sluha proto, že pro něj chce to nejlepší a paní proto, že její bezcitnosti nevadí zraňování a své kouzlo uplatní kdykoliv si zamane.

Den červených nosů

Střelec byl dříve obyčejným zlodějíčkem, ale teď se s půjčenou puškou Fiore cítil mnohem lépe. Navíc tahle zakázka mu vůbec není proti mysli: Jelly potřebuje odstranit co nejvíc klaunů, na které měl střelec, jako dítě z ústavu, ty nejhorší vzpomínky. Dnes měli úspěšný den a seznam jmen v Jellyho zápisníčku utěšeně narůstal. Byla mezi nimi i jména, která o něco později vyslovila Jellyho matka při oslavné ódě na jeho dva bratry. A tak starý, nepotřebný klaun sehrál své poslední vystoupení a na poslední cestu mu pomohl střelec, který nenáviděl klauny.

"Pokud to má červený nos, nikdy tomu neříkej svoje pravé jméno. Jinak ho bude opakovat a opakovat, až ti ze zvuku vlastního jména v cizích ústech bude na blití. Musíš tvrdit, že jsi Billy nebo Tommy nebo nějak, jak se doopravdy nejmenuješ. Tak se ten hnus stane jinému dítěti a ty si svoje jméno uchráníš pro sebe."

V tomto světě byly děti ve státních ústavech zneužívány veselými klauny, takže nenávist vůči masce klauna v nich zůstala hluboce vrytá. Někteří psychicky nevydrželi a raději svůj život sami ukončili, někdo jako střelec našel odvahu k pomstě. Klaun Jelly se také mstil, ale za svůj neúspěch a zapomnění. Nakonec se tato pomsta dotkla jej samotného, a proto se rozhodl pro své poslední vystoupení, aby vyprovokoval střelce k činu. Ten už je tak pohlcen svou nenávistí, že je ochoten přijmout vraždění klaunů za svoji profesi, na kterou může být hrdý.

Sladký Pippit

Jednoho dne mahaut Pippit někam zmizel. Sloní stádo bylo zoufalé – nikdo je neoslovoval ptačími jmény, nikdo jim nezpíval, nikdo se s nimi nemazlil. Jejich poslušnost si lidé dokázali vynutit oštěpem a bitím, ale stesk po Pippitovi byl čím dál silnější a tak královna rozhodla, že jej půjdou hledat, dokud cítí jasně jeho pach. Cestou se dostali na místo se starými kostmi a jejich žal spolu s dlouhou cestou dovedl některé z nich až k šílenství. Ale královna je stále nutila k soustředění a tak v noci vnikli do města, kde odstranili mříž z místa, kde svého mahauta cítili. Chovali se tak, jako kdyby je vedl člověk, a proto vůbec nebyli nápadní. Ve dne se konečně dočkali: Pippit se objevil a věděl, jak se svými slony promluvit, aby ho vysvobodili a společně pak odešli z města. Do nejisté budoucnosti, ale svobodní a šťastní.

Šeptali jsme mu a on na nás volal, dokud jsme málem nezešíleli zoufalstvím, že ho nevidíme, že ho nemůžeme zvednout a posadit si ho na hlavu jako korunu, že necítíme jeho drobné tlapky na tvářích, ani potěšení z jeho písně, pro náš sluch skoro až moc vysoko, když nám střídavě přejížděl po zádech namydleným proutěným koštětem.

V tomto světě nám mladý slon vypráví o tom, že když se živý tvor narodí jako otrok, který nikdy nepoznal svobodu, je za určitých podmínek schopen žít tak celý život, aniž by věděl, o co přichází. Když se dostane na svobodu, je zmaten a na chvíli přemýšlí, jestli se nemá vrátit do prostředí, které mu sice není příjemné, ale které důvěrně zná a cítí se v něm bezpečně. Současně jej na svobodě rozptyluje spousta věcí, které jsou úžasné, lákavé a důležité, ale je třeba mít stále na paměti hlavní vytýčený cíl, aby měl život na svobodě smysl.

Dům mnoha

Chlapec Dot žije po smrti svého otce se sestrou a matkou ve vesnici, kterou řídí moudrý Bard. Platí zde svérázná pravidla, k jejichž dodržování pomáhá Bardovi Dům tří – stará harmonika, kterou je schopen ovládat jen její majitel. Dot však tuší, že jejich vesnice není celým světem, a odchází do města. Zde roky tvrdě pracuje, aby se jednoho dne vrátil s novým akordeonem – Domem mnoha do rodné vesnice a odvezl odtud svou matku.

A všichni byli ověšení zlatem či drahokamy, ženy nosily těžké náhrdelníky, muži těžké náramky a prsteny. A čím víc těch ozdob Dot viděl, tím víc cítil, že sám Bard mu kráčí u ramene, jako by ho stařec osobně prováděl, v bílém rouchu a spravedlivě rozhořčený na nepravosti světa.

Tento příběh nám vypráví o tom, jak je těžký život ženy, která zůstala sama s dětmi. Jak děti, které vyrůstají v uzavřené asketické komunitě, touží po poznání a jsou schopny hledat odpovědi na své otázky po celém světě. A jak základy výchovy ovlivní člověka i v dospělosti a určují jeho charakter.

A také nám vypráví hodně o citlivosti, vnímavosti, obětavosti, přátelství a hudbě.

Dřevěná nevěsta

Mattild Weirová dnes prožívá svůj velký den. Po šesti letech strávených ve Škole pro nevěsty dnes se svými kolegyněmi půjde do chrámu, kde dostanou požehnání a budou se moci zapsat do Svatební knihy. Ale ještě brzy ráno byla nedočkavá a mrzutá, protože mamince dlouho trvala příprava. Proto se rozhodne, že do chrámu půjde svou cestou – ta musí ověřit, zda dlouhá příprava na kázeň činů a skromnost chování splnila svůj účel. Nakonec dojde k cíli, sice poslední, ale zcela spokojená a hrdá.

A přesto tu jsem, klidná pod přívalem svatých slov, pevně si jistá, že mám na ně právo, přijímám požehnání a vím – jak jsem nevěděla po celé ty dva roky, jak jsem nevěděla dokonce ani dnes ráno, když jsem vyběhla z domu, protože jsem neměla dost trpělivosti čekat na Matku, až ozdobí Winke její účes; jak jsem nevěděla, když jsem procházela uličkami a počítala – že mám na to právo, že si to zasloužím, že jsem se o to přičinila.

Na tomto světě už dávno nevládnou králové a královny. Přesto však některé dívky touží po tom, aby prošly stejnou školou jako dávné vládkyně. Samy tuší, že jen tak dokážou zkrotit svůj temperament a volnou výchovou pošramocený charakter. Něco jiného je ale prověření výsledků ve škole anebo přímo v realitě všedního života. Jen Mattild tím, že podstoupí tuto nejtěžší zkoušku, kterou si sama určila, dokáže hlavně sama sobě, ale i ostatním, že obstála na výbornou.

Pozemská pouť

Babička a děda vychovávají chlapce už od miminka. Děda především bitím a nadávkami, kterých má dost i pro babičku. Ta už je hodně zlomená, občas však dokáže dát chlapci úsměv a trošku lásky. Teď babička umírá a děda poslal chlapce pro anděla, aby pomohl. Na záchranu už je však pozdě, a tak chlapec pohřbí milovanou babičku a s kouskem zlata od anděla odchází z domu.

Ať je to cokoliv, přichází to pro nás všechny, mravenec nebo anděl, dítě zbloudilé v lese nebo urozená paní, či pán. Dnes večer jde pro mou babičku a odloučí ji ode všeho, co tvoří její já, z jejích kostí ji uloží do své temné, špinavé, hebké hrudi, ze zaťatých pěstí jí vytřepe látku noční košile, nechá ležet ostatky, odnese ji od nás jako bouřkový mrak vlekoucí svůj déšť.

Na tomto světě žijí nejen lidé, ale i andělé. Nejsou to však bílá, jemná a zbožná stvoření, spíš naopak. I tak se k nim lidé občas obracejí o pomoc a ti, kteří v ně věří a uctívají je, jsou odměněni jejich pozorností, náklonností a spravedlností.

Věčné světlo

Daphne je studentka a právě se dozvídá o smrti své babičky, u které trávila spoustu času v Umělo-systému, kde všechno (hlavně příroda) zdánlivě fungovalo. Babička dívku silně ovlivnila a ta získala povědomí o tom, jak by měl zdravý svět vypadat. Na pohřbu se setkává s matkou a tetou, které jsou neupřímné, se kterými si vůbec nerozumí a za něž se stydí. Nakonec po obřadu odváží domů sousedku, která měla babičku ráda, a vyprávějí si o starých časech.

A potom, ach, ten se roztančil! Zvedal ocas nahoru a přes hlavu, tahal ho a roztřásal na zemi, zpoza něj pozoroval samičku. Bylo slyšet tření pírek a taky kov – nepatrně zrezivělý a hutný kov. A celou tu dobu vydával takové zvuky! Zpěv ptáků a psí štěkání, rachot vlaku, mé a babiččiny hlasy volající na dvoře. Ten ptáček slyšel a nahrával všechno, co se odehrávalo ve zdejším okolí, a teď samičce celý ten příběh vyprávěl.

Tento špinavý a po Epidemii zničený svět nedovoluje lidem plnohodnotně žít. Mnozí již rezignovali, jsou zde však i takoví, jako mladá dívka, která si díky babičce pamatuje, jak by svět měl vypadat, a přes mnohá úskalí a problémy se snaží svým dílem o nápravu. Nenachází pochopení v nejbližší pokrytecké a odcizené rodině. Je smířená s osudem, ale přesto jí zůstává naděje, že jednou možná bude líp.

Skučoun

Dívka měla štěstí. Skučouni se objevili, když byla maličká. Zabili otce i matku a nejedna jedovatá slina ji poznamenala. Od té doby byla vyobcovaným vyvržencem a lidé pro ni měli jen pohrdání a rány. Naučila se přežít, postarat se sama o sebe, byla u moře: viděla je na vlastní oči, ale nikdo jí nevěří. Teď už delší dobu sleduje z vysokého stromu Harowovo hospodářství; vlastně jeho syna, který se jí líbí. Ve městě dívka spatří brouka Třešňáka, který se rád popásá na zbytcích po skučounech. Varuje lidi, ale oni nevěří. A tak běží z města ke svému stromu, skučouni už vylézají ze země a pátrají po někom, koho by snědli. Zemře hospodář Harow a dívka zachrání jeho syna, ale on se od ní s odporem odvrací – neví, co ho čeká, ale ona to ví.

Odvrátím se. Mohla bych si přisednout a truchlit, jako truchlí on. To by byl jeden způsob, jak toho chlapce získat, sednout si k němu a sdílet zoufalství. Už jsem to viděla, pod stromem na školním dvoře. Ale nemůžu. Já dotruchlila už dávno.

Na tomto světě se občas ze země vynoří skučouni, kteří ničí vše, co jim stojí v cestě. Jedna dívka přežila a přesto, že pro ni mají všichni jen nadávky a ústrky, na lidi nezanevřela. Chtěla by lásku, ale podvědomě cítí, že vzbudí jen hrůzu a odpor. Proto se skrývá, a když jde do tuhého, zachrání svého oblíbence a tajně doufá alespoň ve vděčnost. Marně, předsudky jsou příliš hluboko zažité a i když hocha čeká podobný osud, jaký měla ona, on to nechápe a odvrhuje ji. A ona, vědoma si toho, že šlo jen o vzplanutí citů, chvilkové poblouznění, opět nachází svou rovnováhu a odchází – moře ji nedokáže zklamat tak, jako lidé.

Volání jara

Vloni byl Vyvoleným Mudrcem Florius. Splnil svůj úkol výtečně, mnohem lépe než předtím pastor Pinknos – jeho léta byla suchá a úmorná. Letos však Florius stůně, on i maminka dostali kašel, na který už hodně lidí umřelo, a tak musí k mohyle na Vousatém vrchu bratr – lovec. Není Vyvolený, není Mudrc, ale má rád svou rodinu a pro ni je ochoten nejen naučit se dlouhé litanie, ale absolvovat za nesnesitelných podmínek cestu na vrchol, aby tam v posvátném rouchu mohl přivolat jaro. Podařilo se, po návratu nachází rodinu zesláblou, ale živou a tak se co nejrychleji vrací k tomu, co umí – lovu.

A celé ty roky maminka omílala, že jsem trumbera, a lidi viděli ve Floriovi s jeho pavoučíma nohama a očima jako měsíc toho, koho mají hýčkat a nosit mu polévku a cukrátka z trhu v Gankly! A ty roky plné žárlivosti, ale taky úlevy, protože kdo by chtěl nést břemeno a naději všech těch lidí – kdo by chtěl být Mudrc a lišit se?

V tomto světě záleží na osobnosti Vyvoleného, jak se mu podaří přivolat jaro a jaké bude celé léto. Pod vedením tvrdé a zdánlivě kruté matky to dokáže udělat i někdo jiný. Strach z matčina hněvu totiž musí být silnější, než obavy z neznáma a fyzického strádání. Náklonnost k rodině dokáže přimět lovce k činu, který si vyčítá a ví, že nebude oceněn, ale přesto je ochoten vše absolvovat, protože v tvrdých podmínkách umožňuje přežití jen vzájemná pomoc, důvěra a semknutost.

*

Australská autorka literatury pro děti a mládež scestovala kus světa a žije se svou rodinou v Sydney. Zaměřuje se především na krátké povídky, u kterých je často přirovnávána k legendárnímu Rayi Bradburymu. Právě v krátké formě vynikne její schopnost dát zdánlivě obyčejným věcem hlubší smysl, odhalit samotnou podstatu lidského konání a přitom psát srozumitelně a poutavě s jistou poetičností. Krátké věty jsou střídány s mimořádně dlouhými souvětími, která až ztrácejí na srozumitelnosti, ale tím naprosto přesně vystihují a tvoří znepokojující a tajemnou atmosféru příběhu. Maximální hodnověrnosti dosahuje autorka psaním v ich formě přítomného a minulého času, kdy jako vynikající vypravěč využívá své schopnosti výjimečného pozorovatele a nemilosrdně vtahuje během několika vět čtenáře do příběhu. Přesto si čtenář dokáže zachovat určitý odstup, nadhled a může obdivovat osobnost vypravěče, který předkládá svůj příběh. Ten je mnohdy velmi obyčejný a přímočarý, ale tak famózně podaný, že působí naprosto mimořádně a výjimečně. K tomu přispívá především bohatý slovník autorky, který zůstal zachován i po překladu Petry Klůfové.

Zcela po právu si tato kniha zasloužila literární ocenění jako je World Fantasy Award a australský Ditmar, jednotlivé povídky pak byly nominovány i na Nebulu a Huga.

Tato sbírka povídek dokáže uspokojit široký okruh čtenářů. Ti, kteří rádi hledají skrytý význam a poselství budou nadšeni, někteří budou obdivovat charaktery postav a jejich vztahy, ostatní ocení svérázný popis zvláštních a podivuhodně znepokojivých světů, ve kterých však přese všechno ostatní zůstává středobodem člověk se svými dobrými i špatnými vlastnostmi, se svým štěstím i trápením.

Hodnocení: 75 %.

Margo Lanaganová: Černá šťáva
Nakladatelství: Triton v edici Trifid
Překladatel: Petra Klůfová
Redakce: Táňa Holasová
Obálka: Lubomír Kupčík
Autorský medailon: Martin Šust
Rok vydání: 2010
Počet stran: 216
Provedení: paperback
Cena: 209,-Kč

Alča


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...