Splněný sen Ley Schröpferové

Putovali spolu a on ji seznamoval se vším, co bylo nové. Nevycházela z údivu. Když ji poprvé zahlédl, jen čirou náhodou, nemohl z ní spustit oči. Vrhl se kvůli ní do nebezpečí, které mu mohlo způsobit nesnesitelnou bolest. Odvážil se do božího domu, přestože smrt tam na něj číhala na každém kroku. A ona... Fascinovala ho svou naivitou a upřímností. Přesto podvědomě cítil, že v ní je ještě něco víc, co ho přímo magicky přitahuje...

(z kapitoly Čarodějná aura)

1.

Víte, vážení, nechci si hrát na mudrce, ale knížku musíte umět nazvat a já na to mám talent, ostatně poslouchejte: Zabiju Putina v Karlových Varech, Haraš, Smíš zůstat mrtev...

Jinou věcí je pak už ovšem obsah takové knihy, který může být i navzdory efektně znělému titulu slaboučký jako thé...

Čímž, pěkně prosím, masochisticky neukazuji kouzelnickou hůlkou na sebe, nýbrž na mladou (narozena 1989) debutantku Leu Schröpferovou z Kaznějova u Plzně, studentku (Schropferova.Lea@seznam.cz).

Lea píše povídky a stvořila a vydala taktéž čtivou, dvě stě dvacetistránkovou fantasy v laminované vazbě a ilustrovanou "Johnny Wolfem", jejíž název (Splněný sen, nakladatelství Mezera 2008) je ovšem podle mého názoru krajně obecný a banální a Lea si měla dát tu malou práci a vymyslet lepší. Například Klášter a dcera nekromantčina, ačkoli i to je blbost, což?! Aspoň ale konkrétnější, zatímco příběhů Splněný sen už tu byly kopce.

Ale co, stalo se, Lee jest teprve dvacet, i má nárok i na větší omyly. Dopustila se takých ve své první knize?

2.

Některých snad, což je samozřejmě i věcí názoru. Tak kupř. děj je až moc kouskován, přečasto mění perspektivu a připomíná tak místy spíš scénář nějakého moderního akčního filmu. Nu, a proč ne? Tahle knížka by šla, pravda, natočit "z fleku" - a kéž se stane a kéž úvodem zaduní multikinem i temný témbr: Podle románu Ley Schröpferové.

Avšak k věci. Autorčino psaní je skutečně velmi vizuální a spád děje místy až neskutečný. Jedenatřicet kapitol skutečně shltnete, řekl bych, a ještě dost dlouho zůstanete jako ve snu v zemi Erathii, kde existují i upíři i vlkodlaci i Elfové, ale taky lovec černokněžníků Lorenzo Vidal, kterého by mohl dosti dobře sehrát sir Peter Cushing, tedy kdyby ještě žil.

Lorenzo pase po škodné a ta má nyní podobu manželského páru nekromantů, přičemž nekromancii Lorenzo vnímá jako vůbec nejhorší odnož černé magie. Je to jen názor, taky pravda...

Marcus a Loraine Rayliovi, jedna z nejvýznačnějších rodin kraje, jsou oněmi nekromanty a bohužel se jim přihodí krajně trapná a nemilá věc: ONA zapomene na hřbitově nůž. I s iniciálami. I jsou dopadeni, mučeni, upáleni, ale ještě předtím dají maličkou dcerušku v povijanu na schody kláštera Sante Marias v království Vanesil. Holčička vyrůstá v naprostém skrytu, zatímco Lorenzo po ní pase, ale holčička si od šesti let taky zvolna začíná být vědoma vlastní abnormality. Jsem snad čarodějka? Jaké mám schopnosti??

Nejen ona, ale i další dívky vstoupí pak ve dvanácti letech do tříletého noviciátu, po němž zůstává pouze na nich, zda se vrátí domů. Mají vesměs kam, ale Jennifer Rayliová? Ta svůj původ stále nezná...

3.

Aspoň však ve čtrnácti nepodlehne vampyrismu, tak jako jedna z jejích kamarádek-schovanek, a posléze se, prozraďme to, dočká i sympatického Elfa Erica, jehož předchozí putování tvoří druhou z linií románku (zahájenou až v sedmé kapitole a trochu připomínající Pána prstenů či Hobita.

Taky Eric ovšem hledá svou identitu a proniká před našimi zraky kupř. do umění teleportace. Hle: Následující dny zcela zasvětil tomu, aby se pomocí vlastní mysli naučil přenášet předměty, dočítáme se. Byl nadšen, když se dokázal pomocí kouzla přesunout pár metrů od místa. kde původně stál...

Slabší formou teleportace bylo jakési přenesení obrazu, pokračuje autorka. Čaroděj provádějící toto starobylé kouzlo mohl díky této schopnosti nahlédnout, kam si přál, do naprosto reálné přítomnosti. Sledovaný jej nemohl spatřit, neboť kouzelník zůstal na místě, odkud zaklínadlo vyslal, mohl jej však slyšet, což obvykle vyvolalo v mysli sledovaného představy o duchách, strašidlech či šílenství. S touto schopností musel mág nakládat rozumně a opatrně, protože jí mohl ohrozit něčí život...

Nu, nic naplat, jistý vliv bradavické školy jest patrný i tady a kouzelnými hůlkami se to v knize také jen hemží, v jádru však kráčí o archetypální příběh prince přicházejícího si pro zakletou pannu, která se s ním posléze odhodlá uprchnout. Ano, a také o příběh (neméně archetypální) panny, která dospívá poté, co potkala prince. Promiňte, Elfa. Ten Elf navíc nešetří romantickými dopisy a ačkoli je nečteme, vývoj oboustranné "lásky s překážkami" autorka skutečně procítila a... Jeho žluté oči podobné zvířecím se vpíjely do jejích modrých studánek.

"Jistě, jsem démon. Napůl pekelník, napůl Elf. Zní to bláznivě, viď? pochopím, když mi nebudeš věřit. Vyrůstal jsem v rodině Druidů, vyslali mne na cestu k sebepoznání. Můj strýc je Hraničář, naučil jsem se od něj vše o divočině, stopování zvěře a přežití v přírodě... A teď se prám – chceš se mnou odejít a poznat můj domov?"

Jennifer se na něj dívala a mlčela. Neměla na výběr. Od kláštera byla už dost daleko a nechtěla vědět, co by ji čekalo, kdyby ji chytili. Navíc... teď mohla poznat svět, o kterém nikdy neslyšela nic dobrého. Řádové sestry ji udržovaly v naprosté nevědomosti. Ale proč? Elfové, démoni, koho dalšího tu ještě potká?

4.

Co dodat - a neprozradit i zbytek?

Snad už jen tolik, že autorku na cestě vedli či dál vedou i vysokoškolští profesoři Vladimír Novotný (jinak i významný literární kritik) a Jiří Staněk, kteří se - stejně jako já ("psychický podporovatel" a radil) - či jako básnířka a knihovnice Helena Šlesingerová dočkali úvodního autorčina poděkování. Což bylo milé a ten příběh se mi, Leo, líbil (podání zápletky už méně), nicméně... Ten název?!?!