Lidé už dvě desetiletí bojují s Demmy. Mimozemská civilizace nás napadla - a lidé nějak nemohou zvítězit. Přestože podle všech předpokladů by měli - Demmové jsou technologicky zaostalejší. Jenže to je jediná výhoda, kterou proti nim lidé mají. Seznam nevýhod je mnohem delší - a potvrzuje pravidlo, že stokrát nic umořilo vola. Demmové jsou početnější, bojují bez respektu k lépe vybavenému nepříteli, a, což je vůbec nejpodivnější, často dokáží udeřit tam, kde je lidé nečekají, kde mají nějakou slabinu.

Chlapec Jean Arquett zasvětil svůj život porážce Demmů. Jako jeden z mála lidí prožil své dětství mezi Demmy v zajateckých táborech, naučil se jejich řeč (či spíše mnoha jejím dialektům), jako snad jediný člověk se naučil je aspoň trochu chápat. Když se nakonec dostane do boje s nimi, dokáže vítězit alespoň v drobných šarvátkách - a to je víc, než dokáže většina ostatních. Jean poznává, že zarputilost Demmů je ve skutečnosti náboženským příkazem, že proti lidem vedou svatou válku. Bůh, který je stvořil, jim v jejich Písmu svatém uložil potrestat lidi za jejich odklon od víry. Jean chce zachránit lidstvo, ale také Demmy i Boha - Boha Demmů i lidí. Ale to je možné jen tehdy, pokud se stane zrádcem. Zrádcem na všechny strany.

Abych mohl trochu podrobněji rozebrat filozofii tohoto románu, musím se uchýlit ke spoileru; ten začíná za bibliografickými údaji. Příběh sám o sobě, pokud by končil o nějakých sto stránek dřív, by byl strhujícím pro téměř jakéhokoliv čtenáře SF, a tam ještě jsem odhadoval hodnocení tak na 55 procent. Poslední čtvrtina knihy má ale výraznou ortodoxně náboženskou polohu a transformuje celý příběh do polohy evangelizačního textu, ať ho autorka zamýšlela jakkoliv.

Jsem ateista - alespoň se tak chovám, přesto mne víra a věci okolo ní zajímají. Nepatřím však k lidem, kteří věří zprostředkovanému textu (už jsem to jednou v životě zkusil, a dopadl špatně), jde mi o podstatu. Jenže příběh podstatu víry míjí, sklouzává do polohy rekapitulace pravd Písma svatého se všemi důsledky. A právě ty důsledky mi vadí, nekompromisní aplikace jednoduchých příkazů mne odrazuje. Pokud mne Zrádce měl přesvědčit o neskonalé moudrosti Boží, nepovedlo se mu to. I když... možná právě ta nekompromisní interpretace pravidel Písma tisíce let starého a jejich konfrontace s moderním myšlením byla autorčiným záměrem, kdo ví?

Hodnocení: 40%.

Karolina Francová: Zrádce
obálka: Milan Fibiger, grafická úprava: Dagmar Krásná
medailon autorky: redakce
Triton, edice Trifid, 2007
409 stran, 239 Kč (členové SFK Trifid 199 Kč), brožované
ISBN 80-7387-019-5

A teď slíbený spoiler.

Jean se setkává s Bohem, mluví s ním, a postupně poznává jeho pohnutky. Boží síla vzniká z víry, tu však lidé opustili. Jenže Boží síla zároveň ubývá s každým zrozením, a lidé si od Boha tedy více berou než mu vracejí. Proto On stvořil Demmy, nevybavil je však některými lidskými vlastnostmi, které je nakonec od Boha odvedly. A učinil z nich svoji pěst a svůj meč plamenný, který má zabránit lidem v plundrování Jeho sil.

Jean však poznává slabinu tohoto plánu. Vlastně dvě slabiny. Demmové, stvořeni tak, aby se u nich Bůh vyhnul problémům, jaké vznikly u lidí, nedokáží vracet Bohu zpět tolik, kolik od něj dostávají. Nebudou-li lidé, nebudou-li lidé věřit, Bůh bude postupně slábnout. Bůh dal lidem tvůrčí rozum v míře větší než malé (což byl  případ Demmů), a protože se snažil řídit je zákazy a příkazy, narazil na jejich rozumové chápání světa. Proto se od něho odklonili, pochopil Jean. I Bůh je chybující...

Ale jak lidi přesvědčit, že mají věřit? Jak zařídit, aby Bohu vraceli víc, než od něj dostávají? Nezbývá než oddělit zrno od plev. A právě tady jsem narazil na hranice mé odolnosti vůči víře založené na starozákonním chápání Boha nesmiřitelného. Boha, kterého zajímají jen ti, kdo v něj věří, ostatní jsou plevel, který musí být vyhuben - herbicidy, ohněm, jakkoliv. Není to Čapkův Bůh, který vidí skleněnou kuličku zapadlou do okapové stružky, Bůh vševědoucí a proto se vzdávající práva trestat, ale ponechávající si právo a povinnost milovat lidi takové, jací jsou, i s jejich chybami. Je to Bůh stejně krutý jako jiní bohové starověkého pantheonu. Lidé dostanou právo volby, mohlo by se říci. Věřit, nebo nevěřit. Ale nevěřit znamená zemřít. Bez odvolání, bez odkladu, bez opravného prostředku, prostě zemřít. V Božím světě pro takové není místo.

Jean, ač zradí lidi, Demmy, Boha i sebe, se nakonec stává jeho nástrojem, který uspořádá svět tak, jak to Bohu prospěje. A přijme za to trest, protože přes to všechno, co pro Boha vykonal, udělal to jinak, než byl Jeho úradek. A navíc se mu nepoklonil.

Pravda, je tu několik motivů, které naznačují, že autorčin vztah k onomu evangelizačnímu motivu není jednoznačný. Už sám Jean svojí vlastní existencí a jednáním dokazuje, že věci by mohly být i jinak, než jak vypadají, a úplný závěr to znovu potvrzuje. Jenže pro mne má větší váhu to, co se odehrálo předtím, a pokud Jean založí nové lidstvo, vloží do něj i stopu svých zrad.

Jak už jsem napsal o něco výše, čtenář tu dostává na talíř konfrontaci současného myšlení a mechanického uplatňování starozákonných pravidel. Je to konfrontace nelítostná a krutá a nutí k zamyšlení - rozhodně to je lepší přístup, než knihu i myšlenky na ni odložit. Má kdokoliv právo vymáhat Jeho vůli, a vymáhat ji takovým způsobem? A obráceně - má kdokoliv právo ignorovat existenci víry, a toto ignorování prosazovat takovým způsobem?

Evangelizační romány u nás mají dost obtížnou pozici. Už od dob Husových se u nás zakořenila téměř povinnost pochybovat o jakékoliv autoritě, a v první řadě o autoritě Boží. Když v Euromedia zkusili u nás vydávat v USA velmi úspěšnou sérii evangelizačních románů pánů LaHaye a Jenkinse Ponecháni napospas, skončili velmi rychle, tenhle typ literatury se u nás bestselerem nestal a zřejmě ještě dlouho nestane. Myslím, že podobný osud čeká i Zrádce - asi jen málokdo bude ochoten vnímat tento příběh ne jako evangelizační text, ale jako určitý pokus o konfrontaci tradice a současnosti.

Na závěr ještě jeden pohled na knihu. Pokud ji vezmete jako vlakové čtivo, jako odpočinkovou literaturu a pominete její filozofickou rovinu, určitě se dobře pobavíte. Spousta zajímavých nápadů, několik zajímavých postav, dějové zvraty, promyšlená kultura Demmů, Jeanovy rozpravy s Bohem, to vše dává dohromady čtivý příběh.