25.7.2016 | Svátek má Jakub






RECENZE: J. Dann a G. Dozois, Čarodějové

2.12.2009 0:05

Čarodějové Jack Dann Gardner DozoisTOPlistPřed deseti lety vyšla antologie Gardnera Dozoise a Jacka Danna nazvaná Armageddons (v češtině jako Armagedony roku 2005). Loňský rok si pánové spolupráci zopakovali a na konci října letošního roku vyšla i v češtině antologie Čarodějové. Autoři vskutku zvučných jmen (Neil Gaiman, Garth Nix, Terry Bisson nebo Orson Scott Card) napsali povídky, ve kterých se zaměřili na „nejmocnější žánrové postavy“, jak je psáno v předmluvě. Tedy na čaroděje. Využívám takřka neomezené možnosti internetu a Sardenu a nezaměřím se jen na antologii jako na celek, ale i na jednu každou povídku zvlášť.

Neil Gaiman – Náhrobek pro čarodějnici

Povídka Náhrobek pro čarodějnici se stala součástí Gaimanova posledního románu Kniha hřbitova. A je to znát. Kdo je Silas? Jak se dostal Nik na hřbitov? Jak je možné, že mluví s mrtvými? Tyto a další otázky si musí čtenář neobeznámený s románem klást. Ne, že bychom v Knize hřbitova dostali na všechny odpověď, ale... je to komplexnější. Zde je příliš mnoho nedořešených náznaků a jednotlivosti jako Slír nebo zmíněný Silas nedoplňují atmosféru povídky, nýbrž působí zmatek. V jedné rovině si povídka sílu zachovala, ale ve srovnání s její funkčností – zpomalení děje, dokreslení atmosféry – v románu jde o druhý až třetí nálev. Jediným přínosem oproti epizodě v knize je překlad Viktora Janiše. 50 %

Garth Nix – Cesmína a železo

Ale ano, ano. Garth Nix nemá špatné nápady. Ať už je to magie ve Starém království nebo třeba využití týdne v Klíčích od Království. I v této povídce je využívá – železná magie proti magii přírodní, zapojení artušovských legend a příběhu o Robinu Hoodovi. Budiž. Ale celek? Akčně patetický blábol, který se možná snaží o postmoderní přesahy, ale hrubě se mu to nedaří. A pokud se o ně nesnaží, tím hůře. Patetické skandování davu „Meč! Meč! Meč!“ zní jako z fotbalového stadionu, případně béčkového fantasy filmu (nebo romantické středoškolské komedie), děj je jasný od začátku do konce. Ne. Tuhletu ryze hrdinskou fantasy bez špetky fantazie (dobře, až na tu magii) by dokázal napsat každý druhý vítěz okresního kola olympiády v češtině. A tím myslím kolo pro základní školy. 20 %

Mary Rosenblumová – Pestrobarevné vidění

Geniální nápad. A v zásadě úplně jednoduchý – stačí využít toho, co básníci využívají už tisíce let: zapojit synestezii. V tomto případě konkrétně vnímání hlasu jako barvy. A máme magii naprosto originální a novou. Co na tom, že se postupně dostáváme k „obyčejnému“ prolínání dvou světů. Tohle by ještě šlo. Ale co tam dělají všechna ta velká písmena? Jakmile se objeví Prvorození, které ničí "úplně nejvíc nejzlejší" Zoroan, jde celá předchozí atmosféra do kytek. Škoda přeškoda nevyužitého nápadu. 40 %

Čarodějové Jack Dann Gardner DozoisKage Bakerová – Nepřemožitelný rubín

Bezkonkurenčně nejlepší povídka sborníku. Dovolil bych si ji navrhnout na Povídku roku, bylo-li by kam. S lehkostí a nadsázkou podobající se Princezně nevěstě nás autorka zavádí do krajiny stereotypů, kterých využívá ve dvou rovinách – v jedné je bagatelizuje, ve druhé přesahuje do našich každodenních starostí a radostí, aby skončila nikoliv pateticky, ale přece oblíbenou sentencí o tom, že největší magií je láska. Neodpustím si, abych nenastínil zápletku: ztělesněné Dobro si vezme ztělesněné Zlo, narodí se jim syn (Zlý), další syn (Dobrý) – „‚Nu, teď jsou aspoň věci v rovnováze. Kluci samozřejmě vyrostou, postaví se jeden druhému a zahynou ve vzájemném boji, protože tak to obvykle chodí.‘ A teď si představte, jaký utrpěli šok, když se nejdřív na všem shodli a pohodlně se usadili, aby s důvěrou vyčkali věcí příštích, a najednou slyšeli o třetím dítěti!“ (s. 98) Nad příběhem autorka spíše letí, než že by se do něj ponořila, vše koření milým humorem (připomíná již zmíněnou Princeznu nevěstu nebo povídky Kelly Linkové) a s nesmírnou lidskostí povídku ukončuje. 100 %

Eoin Colfer: Ptákovina

Nejvtipnější na, do komediálně laděné, povídce je název – The Fowl Tale odkazuje na autorovu sérii Artemis Fowl, velmi sporadicky bychom mohli polemizovat i o návaznosti na Chaucerovy Canterburské povídky, neboť Ptákovina má podobný vyprávěcí charakter i satirické narážky – a nápad: mluvící papoušek chce na středověkém dvoře získat za příběh něco k snědku. Není to špatné, ale těsně po úchvatné povídce Kage Barkerové... 60 %

Jane Yolenová – Úkrok do věčnosti

Těžko říci, zda se v tomto příběhu vůbec objevuje čaroděj. V každém případě jde o silnou povídku. Silnou zejména podtextem – jejím tematickým rámcem je druhá světová válka, konkrétněji holocaust. Autorka umocňuje zážitek dětským pohledem na koncentrační tábor a znalostí židovského prostředí. Poněkud zvláštní je postava proroka Eliáše – v jistých ohledech splňuje biblickou funkci (znovu přivádí židovský národ k víře), jinde působí (sic!) jaksi potměšile, spíše jako Lilith, která je někdy považována za Eliášův protějšek. 90 %

Tad Williams – Cizincovy ruce

Cizincovy ruce představují zajímavou syntézu mezi banálním a tradičním. Tradiční je motiv „potřeby nepřítele“ – bez „velkého Zla na východě“ by přece nebylo hrdinů. O něco méně tradiční (až banální) je možnost, aby se skutečně velkému čaroději zřítil na hlavu strop. A aby se tímto způsobem z velkého čaroděje stal slabomyslný mrzák se zvláštní schopností – plnit přání. Tad Williams přichází s originální zápletkou a přes méně originální pointu je povídka velmi dobře promyšlena. 75 %

Patricia A. McKillipová – Jmenovací den

Jako by na nás zavála atmosféra Harryho Pottera – kouzelnická škola, velký Jmenovací den, kdy každý mladý čaroděj dostane nové jméno (nepřipomíná vám to Mluvící klobouk?). Bez přesahu do normálního života (matka si potřebuje odpočinout, ale dcera ani manžel ji neposlouchají a nepomáhají) by povídka nestála za nic, šlo by o průměrnou povídku ze středoškolského, magií ozvláštněného prostředí. Takhle si alespoň drží určitý standard. 50 %

Elizabeth Handová – Zimova žena

Stálý boj mezi pokrokem, civilizací a tradicí, přírodou představuje povídka Zimova žena. Celkově vyznívá velmi ekologicky. Kdyby ochránci přírody pocházeli vesměs z Islandu, nechtěl bych jim po přečtení povídky zkřížit cestu. 70 %

Andy Duncan – Dioráma krajů pekelných aneb Devátá otázka ďáblova

V povídce Andyho Duncana se silně ozývá návaznost na americké jižanské spisovatele první poloviny 20. století – po přečtení jen několika málo vět máte pocit, že čtete povídku Williama Faulknera. Natolik se nářečí nezměnilo, natolik je výrazivo podobné. Pokud příběh něco není, pak obyčejný. Přečtěte si sami: Jmenuji se Pearleen Sundayová, ačkoliv mi odjakživa říkají Pearl, a toto je příběh o tom, jak jsem se seznámila s vdovou z Domu na rovinách a jejími čtyřmi sty sedmdesáti třemi mrtvými přáteli, jak jsem si zapěla duet s ďáblovým zeťákem a jak jsem si pohněvala čaroděje tím, že jsem ho osvobodila. (s. 207-208) Doporučuji. 80 %

Peter S. Beagle – Tanec na Ladech

Autorovo jméno vyvolává jedinou asociaci – Poslední jednorožec. Není co dodat, žijící legenda epické fantasy, která nepíše zase tak často, aby i jediná povídka nevyvolala nadšení. A Tanec na Ladech přináší nejednu zajímavost. Především je to způsob magie (aby mohl čaroděj, o kterém je vyprávěno, kouzlit, tančí), ale i způsob vyprávění (v podstatě du-forma, která se v literatuře vyskytuje jen ojediněle), představení komponentů magického světa (slova jako šeknát, šuriové nebo jandak) nebo několikanásobná pointa. Tanec na Ladech patří k tomu nejlepšímu z celé antologie. 95 %

Nancy Kressová – Kluk, který dělá kámen

A zase a pořád a dokola. Máme tu chlapce-outsidera, nic nemá, nic neumí, všechno je špatně... a hádejte, co se mu asi tak může v antologii s názvem Čarodějové stát? Zajímavé je, že se nám tu střetly dvě povídky – Orson Scott Card postavil příběh na podobném základu, dokonce si vybral i stejnou magii – kamennou. Povídky jsou samozřejmě úplně jiné, kromě těchto společných aspektů, a příběh Nancy Kressové vyniká v jedné věci – vykreslení psychologie dospívajícího chlapce, který se vyrovnává s náhle nabytými schopnostmi, zodpovědností, novými situacemi atd. 50 %

Jeffrey Ford – Kouzlo mantichory

O touze po nesmrtelnosti toho bylo napsáno mnoho (vzpomeňme třeba Karla Čapka a jeho drama Věc Makropulos). Zde je tato odvěká lidská touha zkombinována s vlastnostmi kouzelného tvora – mantichory. Popis mantichory v kombinaci s promluvami starého, pološíleného mága a vyústění do „dědičného hřichu“ vůbec není špatné. Možná je to jenom trochu málo... 40 %

Tanith Leeová – Zinder

Jediná z povídek (hurá, opět něco originálního!), která postrádá děj, příběh. Jedná se o lyrický popis dvou životů hlavní postavy. A přestože „reálný“ život je plný strastí a útlaku ze všech stran, ten druhý, „snový“ život, má v sobě eleganci, vznešenost, cosi z vlastností, které jsou přisuzovány bájným rytířům a andělům. Velmi silné. 80 %

Terry Bisson – Vilík a čaroděj

Typicky bissonovská povídka plná zdánlivých banalit, záměrných nelogičností a rekvizit jako mluvící paneňák (mužský protějšek panenky), ďábel v garáži, případně čaroděj schovávající se v časopise. Vlastně se nic nestane – Vilík objeví v garáži ďábla, tak jej zastřelí. Ale toto nic je servírováno na stříbrném podnose jedinečného Bissonova vyprávěcího stylu (povídka je založena na promluvách jednotlivých postav – Vilíka, paneňáka, Vilíkových rodičů a ďábla). Vytknout lze alespoň to, že se autorům české verze povedlo ubrat z Bissonova jména jedno „s“. 90 %

Terry Dowling – Magikáři

I tentokrát tu máme školu pro čaroděje... a zjistíme, že vlastně žádná škola pro čaroděje není. Situace je v podstatě reálná – žádní čarodějové nejsou. Sem tam se nějaký vyskytne, ale v této povídce ne. Existují ovšem magikáři – lidé, kteří mají magickou sílu právě na jedno kouzlo. V zahradě školy – a zde se domnívám, že si autor mohl vyhrát i více – se tak nachází výtvory magikářů jako Živá věž, perníková chaloupka a jiné. Hrdina povídky je požádán, aby své kouzlo věnoval řediteli školy, bývalému mágovi. Povídka má potenciál být lepší, než je. Škoda. 40 %

Gene Wolf – Magický tvor

O Merlinovi už byly také napsány tuny knih. Není v lidských silách prostudovat je všechny, i přesto si troufám tvrdit, že povídka jménem Magický tvor je v merlinovských kruzích originálem. Stačí si pohrát se jmény, s časem a připojit kapku magie. 70 %

Orson Scott Card – Otec hor

Nejdelší povídka knihy, v podstatě se jedná o novelu. Card potvrzuje postavení vynikajícího vypravěče, a přestože je příběh tradiční, až obyčejný (aneb Jak chudý chlapec ke štěstí přišel), zvláštnost magie a jazykové schopnosti autora dělají z povídky neobyčejný zážitek. 70 %

O hodnocení a antologie celkově

Spočítal jsem si své procentuální hodnocení a vyšlo mi, že bych měl dát antologii celkově 65 %. Musím ovšem zmínit i svoje nároky – a ty nejsou malé. O čarodějích toho bylo napsáno tolik, že není jednoduché přijít s něčím novým. A to bylo jedno z hlavních kritérií – originalita. Průměrné fantasy je na kila, je třeba přijít s něčím novým, originálním, původním. Jen tak je v dnešním světě možno přežít. A pokud už nejsem původní, musím být zatraceně dobrý spisovatel (což splňuje Orson Scott Card).

Hodnocení je také ovlivněno zvnějšku – Gaimanova povídka by jistě zasloužila lepší hodnocení... kdyby neexistovala Kniha hřbitova. To, že jsem povídku Gartha Nixe ohodnotil tak nízko, neznamená, že je špatná nebo že se špatně čte – čte se výborně! Ale snad už nejsme v době, kdy fantasy potřebovala být bombastická, patetická, vzbuzovat emoce na první pohled. Ne všechno je přece na povrchu.

Zajímavá je jedna věc – drtivá většina povídek má dětského hrdinu. A přitom nejde o antologii primárně určenou mladším čtenářům. Znamená to, že dospělý svět ztrácí fantazii? Že jediný, kdo může naplno vidět kouzla světa, jsou děti? Dětský pohled je jistě zajímavý (viz povídka Úkrok do věčnosti), ale kdo vrátí magii dospělým?

Celkové hodnocení: 80 %.

Čarodějové (ukázka, o knize)
/Wizards/
Dann, Jack (ed.) - Dozois, Gardner (ed.)

Nakladatel: Triton
Překladatel: Pavel Bakič, Eva Brožová, Pavla Horáková, Robert Hýsek, Viktor Janiš, Tomáš Jeník, Vilma Klímová, Petr Kotrle, Petra Kůsová, Michala Marková, Andrea Peprlová, Richard Podaný, Karolína Ryvolová, Robert Tschorn, Veronika Volhejnová
Obálka: John Jude Palencar
Redakce: Marie Semíková
Rok vydání: 2009
Počet stran: 440
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback
Cena: 368 Kč

Jan Křeček


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...