Třetí recenzi na tuto, pro mě výjimečnou knihu, se budu snažit pojmout maličko jinak.

Už od pradávna – od doby, kdy si první myslící forma života na této planetě uvědomila svou existenci, a svou smrtelnost, odvíjela se šňůrka korálků pomíjivosti našeho bytí. Existence času nám stanovila hranice naší zranitelnosti v dětství, poznávání v dospívání a naivity v dospělosti před tím, než se někteří z nás možná doberou moudrosti stáří.

A abychom se v té krátké době rovnající se délce jednoho lidského života naučili popisovat události a stavy, z nichž bychom se jinak asi dočista zbláznili, bylo nám darováno prokletí řeči.

Slova jsou nejmocnější a nejničivější zbraní, jakou kdy lidstvo vytvořilo, a to už na počátku své vlastní existence. A právě proto, abychom odvrátili nevyhnutelné, se možná z nejrozsáhlejšího způsobu nazírání na svět odštěpila psaná forma, jež je mnohem intimnější, komplikovaná ve své jednoduchosti popisování nepředstavitelného. A nebezpečná pro ty, kteří propadnou jejímu kouzlu.

Pro všechny vnímající čtenáře.

A pro čtenáře fantastiky dvojnásob.

Od Grega Beara jsem zatím přečetla pouze Marťanskou cestu, která mě ale v budoucnu určitě přivede i dalším jeho knihám.

Polit-fiction, jak už tu bylo řečeno v předešlých recenzích Pechyho a Pagiho, příběh z Marsu konce 22. století je komplikovanou směsí osudů v podstatě obyčejných lidí, které ale náhody dovedou až ke změnám, jež se vymykají představivosti jak jejich, tak především čtenářově. Hloubka lidskosti uprostřed boje o přežití na mě udělala dojem a zanechala ve mně pocit, který nevědomky vyhledává každý čtenář fantastiky – pocit marnosti. A vědomí toho, že nestihnu pochopit všechno, co mě na světě kolem zaujme.

Vztahy mezi planetami v rámci Sluneční soustavy Bearova příběhu jsou napjaté a jak už tomu bývá i na Zemi současnosti, nejsilnější strana se snaží o přežití za každou cenu a za použití metod, jež neberou ohledy na ostatní. A možná právě tohle, přestože pravidlo o přežití silnějšího známe z vlastní minulosti, a evoluce, je nejslabším článkem lidského charakteru, který nás, bohužel, za stávající situace, nikdy nezavede ke hvězdám. A ani na Mars. Arthur C. Clarke jednou někde řekl věc, která se mi tenkrát, coby zažranému čtenáři SF, pro mě nového žánru, který představoval živnou půdu pro rozvíjení vlastních fantazií, nezamlouvala. Postupem času, možná tím, jak pomalu spějí ke konci své vlastní životní pouti, nahlížím na svět trochu střízlivěji. Clarke řekl, že dokud si neuděláme pořádek na Zemi, nemůžeme se vydat dál. Za sebe bych možná řekla, že dokonce nesmíme, nemáme na to právo. A jak tak pozoruji vlastní ničemnou realitu, o to raději se ponořuji do cizích světů.

Mars mě vždycky nesmírně fascinoval.

Rudá planeta skrývající taje života, jehož roztodivnou evoluci Bear popsal s grácií, která mě okouzlila. Ekosystémy schopné přetvořit zdánlivě mrtvý svět, čekající miliardy let na své šance. Naděje přeci jen existuje.

V knize je Mars ještě mladý. Lidé tam žijí zhruba sto let a za pomoci moderních technologií objevují jeho tajemství.

Několik milionu lidí žije ve svazcích Spojených Rodin, které mezi sebou udržují mír a obchodní dohody také proto, že Mars je tak nový, tak jiný, tak nebezpečný, přesto po Zemi, i se svými smrtícími podmínkami na povrchu, druhým nejpohostinnějším tělesem Sluneční soustavy.

Přelidněná Země, jejíž obyvatelé už nedokáží ocenit prostotu obyčejného života, potřebuje novou krev, nové zdroje. Vše za hranicemi pozemské atmosféry je exotické, nové, krásně. A lákavé. Lidé na Zemi snad možná dokáží vyšperkovat svá těla množstvím mentálních doplňku, které jim zaručí takřka nadlidské schopnosti, dovednosti a vědomosti, ale v té změti uměle přidaného, ztrácejí svou vlastní individualitu. Objevuje se něco, z čeho by mohlo vzniknou cosi jako kolektivní vědomí. Sdílení informací na té nejvyšší úrovni vypadá jako další evoluční krok jak pro samotné lidi, tak pro jejich společnost jako takovou.

Ale sdílením intimity ztrácí člověk svou jedinečnost. Přesto je to něco, co nesmírně láká.

A Mars je tak mladý, tak nový a v tomhle směru tak nezkažený – jako myš, která se už před kočkou nemá kam schovat, jen s jednou výjimkou. Jeden úkryt tu přeci jen ještě je.

Politické vztahy jsou rozpitvané do hloubky, popsané s jemností diplomata, který ale nedává na vybranou.

Technická stránka příběhu je velmi působivá. Od nanotechnologie, která dokáže uzdravit člověka vystavenému podmínkám na povrchu planety, přes technologie schopné jak planetu oživit, tak ji zároveň zničit (záleží na tom, kdo a proč je použije), až po popisy, složité ve své jednoduchosti, podoby základních stavebních kamenů vesmíru a způsobů, jak z nich vystavět něco docela nového.

Lidský rozměr příběhu nás provází životem Cassie, která se na počátku stane jednou z mnoha figurek studentského povstání, které se snaží o změnu režimu, přes spoustu náhodných setkání, osobních tragédií, dlouhodobých přátelství a dvě životní lásky, k odpovědnosti za život. A nejen její vlastní.

Konec je velmi výmluvnou výpovědí o době, která dokáže z lidí udělat hrdiny, nebo jejich opaky. A o lidech, kteří se sledem událostí dostanou k možnosti jednou pro vždy změnit budoucnost.

Greg Bear: Marťanská cesta (Moving Mars)
překlad: Jana Rečková
obálka: Jan Patrik Krásný, grafická úprava: Dagmar Krásná
medailon autora: Martin Šust
Triton, edice Trifid, 2008
607 stran, 329 Kč (členové klubu Trifid 259 kč), brožované
ISBN 97880-7387-072-0