19.3.2024 | Svátek má Josef


RAKOUSKO: Kancléř za zdí

22.9.2017

Rakouská vláda začíná stavět zeď kolem budovy spolkového kancléřství. Železobetonová bariéra by měla zabránit potenciálním teroristickým útokům za využití aut. Projekt přijde v přepočtu zhruba na 13 milionů Kč. (Poznámka: stavba zdi byla mezi napsáním článku a jeho publikováním zastavena, zda dočasně nebo natrvalo, je otázka. Zde si můžete přečíst autorovu opravu.)

Z pohledu bezpečnostního je výstavba 80 cm vysoké zdi (Anti-Terror-Mauer) zcela racionální opatření. Bude-li konstrukce postavena poctivě, měla by případného šoféra džihádu a jeho mnohatunovou zbraň minimálně dost zbrzdit a poškodit. Potud vše v pořádku.

Při pohledu na rostoucí zeď, která – chtě nechtě – symbolicky oddělí rakouskou vládu od jejích občanů, mě však napadá několik myšlenek, o které bych se rád podělil.

zed1

Staveniště budoucí protiteroristické zdi, Vídeň

*****************************

Za prvé: konstrukce je permanentní a “festovně” zakotvená do země. To je velký rozdíl proti dosavadní evropské praxi, kdy se na podobná místa rozmisťují přenosné bariéry. (Nejnověji i na Staroměstském náměstí v Praze.) Možná je to dáno tím, že ty přenosné bariéry nejsou zrovna dokonalou ochranou. Rozhodnutí vystavět zeď natrvalo se však dá číst i jako tiché konstatování, že situace se jen tak nezlepší, ba že se možná nezlepší nikdy. A že hrozba se stala pevnou součástí nového evropského života.

Což já osobně považuji za téměř jisté, ale stejně taková akce nezapadá do běžného bezpečnostního divadélka, v němž se stále rádo tvrdí, že různá opatření jsou dočasná. Permanentní zdi staví třeba stát Izrael, který dobře ví, že je v tom „nafurt“. Možná budeme toto rakouské rozhodnutí jednou vnímat jako určitý bod psychologického posunu.

(Vzpomněl jsem si při té příležitosti na nějakou reportáž Egona Ervína Kische ze začátku války roku 1914, ve které se říká: Neustále nám oznamují nějaké slavné vítězství rakouských zbraní, ale pro jistotu stejně zadrátovali celou Vídeň. Myslel tím samozřejmě ostnatý drát. Vídeň byla vzdálena několik set kilometrů od ruské i srbské fronty.)

*****************************

Za druhé: Rakousko bylo zemí, která se na mezinárodní scéně až úzkostlivě vyhýbala kontroverzím a nebezpečným aktivitám. Francouzům či Britům lze vyčíst, že mají za sebou koloniální minulost a že rovněž v současnosti vysílají do muslimského světa svoje vojsko. Rakušané se však v Africe či Arábii mocensky neangažovali nikdy, nejsou ani členy NATO a jejich činnost v krizových regionech světa je spíš humanitární. Vídeň byla za studené války tak pečlivě neutrální, že se z ní stalo učiněné rejdiště tisíců špionů z obou bloků. Což do jisté míry trvá dodnes.

Přesto, že se Rakušané dlouhou dobu snažili nezavdávat jiným národům příčinu k hněvu, neušli tomu samému problému, jaký má Francie či Británie, jenom v menších dimenzích. Kde je spravedlnost? Není, jsou jen špatná politická rozhodnutí a jejich následky.

Náboženský extremismus je v Rakousku klasický dovezený problém. Etnických Rakušanů, kteří by se dali na cestu násilného džihádu, je mezi tisícovkou tamních Alláhových bojovníků málo, vesměs jde o mladíky z muslimských komunit. Naivita určitých politických kruhů (zejména Zelených a části sociální demokracie) vůči masové imigraci z islámského světa přinesla bohužel trpké ovoce.

Rakousko bylo zvyklé na muslimy už dávno, ale převážně se jednalo o sekularizované Balkánce z Bosny či Kosova, kteří nebyli hromadně postiženi náboženskou radikalizací a kulturně nejsou Rakušanům zas tak vzdáleni. Socialistický režim v bývalé Jugoslávii udělal pro vykořenění náboženských sentimentů svoje a mnohý muslim z Balkánu do sebe dnes obrací rakiju stejně vesele, jako jeho nevěřící soused.

Jenže v Čečensku, Iráku či Afghánistánu se vyznává podstatně striktnější a výbušnější nábožensko-politický systém, než jaký dříve fungoval v postkomunistické Bosně. A s tím, jak v Rakousku prudce narostly příslušné komunity, vyvstává také nutnost stavět kolem veřejných budov zdi.

Bohužel se navíc ukazuje, že fundamentalismus – podporovaný štědře ze Saúdské Arábie a z dalších států Perského zálivu – je infekční a stává se přitažlivým i pro mladé muslimy z dříve klidných balkánských komunit. Například v Bosně působí salafisté zcela otevřeně a vytvářejí vlastní segregované vesnice, některé jen pár kilometrů od hranic EU (anglicky, česky). Samozřejmě se tento proces neomezuje jen na Bosnu, ale zasahuje i Balkánce usedlé v jiných zemích.

Tento vývoj je mimořádně špatný. Místo toho, aby se silně věřící přistěhovalci z jiných kontinentů kontaktem s Evropany postupně “umírňovali”, dochází k tomu, že sekularizovanější starší generace nedokážou předat světské smýšlení svým dětem, které se pak chytají salafismu. Kde je pak nějaká naděje na trvalý mír? Co dokáže náboženský fundamentalismus napáchat, má-li dostatečný počet příznivců mezi obyvatelstvem, to vidíme docela dobře na Iráku či Sýrii. Nebo Francii.

(Vzpomeňte si na to, až zase někde narazíte na argument, že malá česká muslimská komunita je integrovaná. Ano, v zásadě je, zatím nemáme problémy ve stejných rozměrech, jako západní Evropa. Z toho ale nijak neplyne, že by totéž fungovalo u těch, kdo aktuálně míří do EU na člunech po tisících. Ti si s sebou nesou daleko striktnější podobu víry.)

*****************************

Když už jsme u rakouského kancléřství: dosti zajímavá otázka je, kdo bude koncem roku za tou rostoucí zdí jako kancléř sedět. V Rakousku se totiž na jaře rozpadla vládní koalice a zemi čekají předčasné volby, skoro přesně v tom samém termínu, v jakém půjdeme volit my.

Varuji předem, je to delší čtení, ale o jižních sousedech se vyplatí něco vědět.

Rakousko bylo migrační vlnou, která se zvedla v roce 2015, velmi těžce zasaženo, protože téměř všichni migranti, směřující přes Balkán do vysněného Německa, prošli skrze rakouské území. Odhadem se jednalo o cca milion osob, což je na tak malou zemi dost. V nejhorších dnech krize se v malých pohraničních obcích nacházelo podstatně více běženců než místních obyvatel.

zed2

Klasická balkánská stezka. ČR naštěstí leží „těsně mimo“.

Tou samou dobou také v Rakousku enormně vzrostl prodej zbraní. Rakušané si mohou pořídit brokovnice i bez zbrojního průkazu a několik desítek tisíc z nich tak také učinilo. Ilegální zbraňový obchod a na něj navázaná trestná činnost také podstatně vzrostl, i když zde se můžeme o přesných číslech jen dohadovat.

Migrační tlak na Rakousko sice polevil s tím, jak se balkánské státy opevnily, ale úplně neustal. Africká migrace “gumovými čluny” do Itálie pokračovala i nadále a nejsnazším způsobem, jak se migrant může z Itálie dostat do Německa, je přes Tyrolsko. Nedávno to vedlo ke značným diplomatickým třenicím mezi Vídní a Římem.

„Vítací euforie“ v Rakousku byla podstatně slabší než v Německu a vyčerpala se daleko dříve. Ačkoliv oba národy hovoří stejným jazykem, jejich kulturní a politické poměry se značně liší. Rakušané jsou mnohem méně ochotni vyznávat moderní krédo o multikulturně-otevřené společnosti a daleko více si střeží svoji národní i místní identitu. (Totéž v bleděmodrém platí pro Bavorsko. Výše zmíněné krédo je v rámci SRN „tlačeno“ zejména severní polovinou Německa. Jinými slovy, bývalým Pruskem.)

Součástí rakouské politické scény je i národovecká FPÖ, která existuje už po desetiletí a má vybudovanou jak členskou základnu, tak organizační infrastrukturu k tomu, aby mohla svoje konkurenty vážně ohrožovat. V kritickém období se FPÖ nacházela v opozici, což jí umožnilo vládní strany tvrdě kritizovat. Její preference šly prudce nahoru a nějaký čas to vypadalo, že následující volby vyhraje.

Tento vývoj způsobil samozřejmě nějaké reakce, místy hraničící s panikou. Rakouští lidovci (ÖVP) jsou sice teoreticky blízkými příbuznými německé CDU, ale v jejich vedení se nevyskytuje žádná Angela Merkel, která by zapudila všechny své politické konkurenty a držela zbytek strany „tvrdě u huby“, co se nějaké samostatnosti týče. Když si tedy ÖVP povšimla, že krvácí voliče ve prospěch FPÖ, začal proces vnitřního názorového posunu. Středové křídlo, které bylo ochotno se k „vítací politice“ hlásit aspoň formálně, bylo během roku 2016 zatlačeno do pozadí a jeho pozice převzali konzervativci, jako je ministr vnitra Wolfgang Sobotka nebo ministr zahraničí Sebastian Kurz. To poslední jméno bychom si měli rozebrat.

zed3

Sebastian Kurz, 2017

Sebastian Kurz je tzv. ambiciozní mladík (31 let a už kandiduje na kancléře!), což je typ, ke kterému sám nechovám moc velké sympatie a většinou mám tendenci v činnosti takových lidí „hledat hnidy“. Za obzvlášť odstrašující případ „ambiciozního mladíka“ považuji jistého bývalého šéfa naší ČSSD. V případě mladého Kurze však musím konstatovat, že na svůj věk má za sebou už dost reálných výkonů. Pojďme se na ně podívat.

Kurz začal svoji kariéru jako sekretář pro integraci imigrantů (2011-2013). Stejnou pozici zastává v Německu politička tureckého původu Aydan Özoğuz (SPD), která je známá svým až nekriticky vstřícným postupem vůči migrantům. Mnozí Němci vtipkují, že paní Özoğuz si vzala za úkol zaintegrovat Němce do muslimské společnosti a nikoliv naopak. Popularity tím samozřejmě moc nezískala a jeden z výrazných politiků opoziční AfD, Alexander Gauland, nedávno vzbudil bouři v médiích výrokem, že by ji nejradši „vyklopil zpátky do Anatolie“.

Sebastian Kurz se však na pozici pověřence pro integraci posunul zcela opačným myšlenkovým směrem. Došel k názoru, že soužití mezi přistěhovalci z muslimského světa a Rakušany je velmi obtížné z principu, a od toho k závěru, že má-li se v Rakousku udržet společenský smír, je nutno tuto imigraci maximálně omezit, případně i zvrátit.

Což je také dlouhodobá pozice FPÖ. Poprvé za mnoho let tak FPÖ dostala v imigrační otázce nějakou vážně míněnou konkurenci.

Začátkem roku 2016 se mladý Kurz pustil do úkolu, kterým si vysloužil pomyslné ostruhy u rakouské veřejnosti. Vydal se na diplomatický okruh po balkánských zemích a dojednal s nimi, že zavřou své hranice a opevní je proti neustávajícímu proudu migrantů přicházejících z Turecka. Makedonská hranice byla úspěšně zavřena a běženci se začali hromadit v Řecku.

To přinutilo k akci Angelu Merkel, která předtím nejevila žádnou viditelnou snahu migrační proud nějak zbrzdit. Během krátké doby vyjednala EU s Tureckem dohodu o vracení migrantů, která je pro Evropany sice poněkud ponižující, ale funkční. Angela Merkel ovšem Sebastianu Kurzovi jeho akci nezapomněla a v televizním rozhovoru po něm sekla slovy „Ich bin Österreich nicht dankbar!(nebo-li „Nejsem Rakousku vděčná!“).

Jak šel čas a na veřejnost vyplývaly různé nepotěšitelné následky migrační vlny, koalice lidovců a sociálních demokratů ve Vídni otřásala v základech. Natolik, že bylo patrné, že řádného konce volebního období se nedočká. Ministr zahraničí Kurz byl nejpopulárnější osobností ÖVP, které podle průzkumů preferencí hrozily ztráty. Proto se vedení strany na Kurze obrátilo s tím, zda se nechce stát volebním lídrem. Jak zmíněno, je mu 31 let. Na konzervativní stranu tedy tuze mladý kandidát.

Sebastian Kurz přijal, ale za podmínek, které byly pro stranu velmi tvrdé. Mimo jiné si vyžádal právo veta nad kandidátkami, což vypadá tyransky, ale určitý smysl to má: zejména odstranit protekční kandidáty, podporované v nějakém místním sdružení strany klikou svých starých kamarádů.

S Kurzem v kurzu se ÖVP opět vyšvihla na čelo politického preferenčního žebříčku a vypadá to, že v blížících se volbách dosáhne její mladý lídr nejvyšší možné pozice v Rakousku – stane se kancléřem. Jelikož sociální demokraté hodně ztratili a jelikož nemá moc smyslu, opakovat neúspěšnou velkou koalici, vypadá to zatím na budoucí koalici ÖVP a FPÖ. Ta určitě přesáhne 50 % a možná by mohla dosáhnout i ústavní většiny. Z toho plyne, že budoucí rakouská vláda se ve věci imigrace dost přiblíží pozicím Visegrádské čtyřky.

Znamenalo by to také zajímavou mezinárodní situaci. Sebastian Kurz je v německojazyčném prostoru vnímán jako určitý protipól Angely Merkel. Ona má samozřejmě protipólů více, ale Kurz je z nich jediný, kdo má v dohledné době reálnou šanci dostat se k výkonné moci.

Jak budou vypadat vztahy mezi těmito dvěma politiky? Angela Merkel má za sebou váhu největší ekonomiky EU a značné zkušenosti, je však chronicky nerozhodná a většinou nechává věci, aby nějak běžely samy. Kurz by byl kancléřem malé země, ale zato je mlád a neschází mu iniciativa. Rovněž ve věci různého jednání, dohadování a uzavírání paktů prokázal značné schopnosti. Řečeno po vojensku, jeho palebná síla je menší, ale nahrazuje ji zvýšenou mobilitou a schopností manévrovat. Dojde-li mezi těmi dvěma k nějakému zásadnějšímu sporu, sázel bych spíše na Kurze.

Ale uvidíme.

(Druhý díl článku o Rakousku, aneb: „Kdo to zaplatí?“ můžete očekávat příští týden.)

*****************************

Hudební epilog
Největším rakouským skladatelem byl samozřejmě Mozart. Ale i mladý Mozart měl své inspirátory, a jedním z nich byl „božský Čech“, Josef Mysliveček. Dneska je skoro zapomenut; neprávem.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora