24.10.2017 | Svátek má Nina


RADIOŽURNÁL: Podivná představa o slušném chování...

20.5.2016

... podivná představa o novinářských způsobech

Dovolte, abych se představil: jsem kanadský novinář.

Žiji (a pracuji) už hezkou řádku let v hlavním městě provincie Alberta Edmontonu.

Býval jsem svého času český novinář, avšak stala se mi ta nepříjemnost, že se nějakým vysoce postaveným soudruhům znelíbilo, co (a jak) jsem psal. Takže jsem musel odejít z listu, s nímž jsem vyrostl. Přešel jsem do jiného listu. Mé jméno se od té chvíle nesmělo objevit na veřejnosti.

V den, kdy jsem se dozvěděl, že soudruzi vyspílali šéfredaktorovi novin, v nichž jsem byl takhle bezejmenně zaměstnán, že najmul právě mne, jsem se také dozvěděl, že moji tehdy tříletou dceru nevezmou ani po odvolání do mateřské školky: tatík je přece notoricky politicky nespolehlivý darebák, míst je (jak bývalo v plánovaném hospodářství zvykem) málo a ta jsou vyhrazena dětem soudruhů straně (však vy víte, které) věrných.

I usoudil jsem, že člověk ví, že se vláda jedné strany nimrá v otázkách předků do nevím kolikátého kolena, když jde o přihlášku na nějakou lepší střední nebo jakoukoliv vysokou školu. Nimrání, když šlo o mateřskou školku, mi přišlo poměrně předčasné.

Pročež jsem se dopustil trestného činu proti paragrafu, jestli se nemýlím, číslo 109. Česky řečeno: zdrhl jsem.

A stal jsem se kanadským novinářem.

Dlouhý úvod má svůj důvod.

Po pádu vlády jedné strany si někteří kolegové z pražského rozhlasu, ale i z jiných sdělovacích prostředků všimli, že nemusí posílat do Kanady zvláštní zpravodaje, když mohou hodit drát kanadskému novináři, který umí dosud trochu česky a který (jako kanadský novinář) má přístup k informacím, které nenajdou tak hned ani v nejpodrobnějším zpravodajství světových tiskových agentur.

Ano, jako kanadský novinář. Ostatně, zjišťuji, že jsem ve svém řemesle strávil v Kanadě mnohem delší dobu než v bývalém Československu.

Tím jsme se plynule dostali do současnosti.

Možná víte, že v severní Albertě, zhruba 430 kilometrů od mého bytu, zuří už nějakou dobu silné lesní požáry, které ohrožují nejen tamní naftová pole, ale též lidi, kteří tam žijí a pracují, a zvěř, která v těch lesích sice žije také, ale nepracuje.

Pražští rozhlasáci prohlédli své telefonní seznamy, a jednoho nepříliš krásného dne mě vzbudili za ranního kuropění vytrvale řinčícím telefonem. Zapomněli na osmihodinový časový rozdíl mezi Prahou a Edmontonem a volali, aby mě požádali o několikaminutový zpravodajský rozhovor, který by se odehrál o něco později, za pražského ranního kuropění druhého dne.

Vyspílal jsem jim, že kvůli něčemu, co se uskuteční až o spoustu hodin později, mě nemuseli budit, ale pak jsem řekl, že ano.

Už tehdy jsem si všiml, že moderátor, ve chvíli, kdy jsem zmínil úhel, který by mohl být nepříjemný tzv. ochráncům přírody, mi skočil do řeči, aby se zeptal na něco úplně jiného.

Pokrčil jsem rameny a nechal jsem to být.

Pak se ozval Radiožurnál, který chtěl vědět o něco víc.

A potom se ozval Radiožurnál znovu: zjistili, že ve Fort McMurray pořád ještě hoří.

Během tohoto (v pořadí třetího) rozhovoru jsem zmínil okolnost, která se jen těžko mohla dostat k uchu českých rozhlasáků. Řekl jsem, že celá věc, bohužel, začíná dostávat politický podtón. Nová albertská vláda krátce po svém nástupu seškrtala, přes hlasité protesty obyvatelstva, rozpočet na opatření proti lesním požárům. Den poté, kdy vypukl požár v okolí Fort McMurray, sdělila firma vlastnící poměrně rozsáhlou flotilu letadel pro hašení takových kalamit, že na jezeře nepříliš vzdáleném albertské hranici má zaparkované největší kanadské letadlo tohoto typu. Jmenuje se Mars water bomber, a albertská nová sociálně-demokratická vláda nabídku této firmy, že by ten stroj mohla vzápětí poslat (i s patřičnou posádkou) do boje se živlem, bohorovně zamítla.

Když po několika dnech zmíněná vláda zjistila, že jí začíná situace přerůstat přes hlavu, zavolali její úředníci firmě do Britské Kolumbie. Dozvěděli se, že už se nedá nic dělat, letoun je (i s tou zmiňovanou posádkou) někde v Americe, kde hoří lesy také.

V tu chvíli mi moderátorka skočila do řeči. Položila otázku, na níž mohla získat odpověď prostinkým pohledem na obrazovku počítače a na běžné zpravodajství ČTK.

Osobně ji podezírám, že se jí nelíbilo, že vláda obviněná ze zhovadilosti je právě sociálně-demokratická. Dokázat to ovšem nemohu, a také to je jedno.

Stěžoval jsem si šéfredaktorovi Radiožurnálu: nejen, že skákání do řeči je sport, který nepatří mezi olympijské, ale (to hlavně) žil jsem v domnění, že mi volali ne proto, že chtěli slyšet můj nosný tenor?, baryton?, bas?, ale proto, že se chtěli dozvědět něco, co se nemohli dozvědět jinde.

Dodal jsem, že po více než půlce století v tomto řemesle mám ve zvyku se před tím, než cokoliv zveřejním, dostatečně vzdělat, abych nekázal nějaké nesmyslné bludy. To, mimochodem, zabere také něco času, který jsem Radiožurnálu vlastně věnoval zadarmo. A žiji v přesvědčení, že jsem se za ta léta naučil říkat jen co je nové a ne přežvykovat věci jiných.

Pan šéfredaktor mi odpověděl. Sice slušně, avšak přesto dost zarputile trval na tom, že jeho pracovnice se chovala správně a že skákání do řeči je přece přijatelné, když chce pokračovat někam jinam. Uzavřel vyjádřením naděje, že volání Radiožurnálu budu přijímat i nadále.

Pokusil jsem se mu vysvětlit, že každý mluvíme o něčem jiném. On o tom, že moderátorka chtěla posunout hovor dál, já o tom, že jí vůbec nedošlo, že jí říkám něco, co by měla považovat za tzv. sólokapra. Ostatně, otázku, kterou mi položila posléze, mohla najít zodpovězenu velice podrobně ve zpravodajství zde již zmíněné Četky.

Takže jsem panu šéfredaktorovi poděkoval za odpověď a předem i za to, že už mi v životě nebude nikdo z jeho redakce volat se žádostí o nějaké informace.

Poptal jsem se poté řady kolegů a kamarádů, kteří jsou se stavem sdělovacích prostředků v srdci Evropy obeznámeni lépe než já. A dozvěděl jsem se, že tenhle způsob skákání do řeči ve chvíli, kdy má tazatel dojem, že by se dozvěděl, co nevyhovuje jeho názorům, je v Čechách zcela obvyklý. Zvláště ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. A to i tehdy, kdy odpovídající neříká nic než skutečnosti. Když ty skutečnosti českému novináři z jakéhokoliv důvodu nevyhovují, neváhá použít jakékoliv neslušnosti, jen aby zastavil sdělení, které se mu nelíbí.

A aby mi to nebylo líto, vyprávěli mi spousty příkladů, nad nimiž mi vstávaly hrůzou zbývající vlasy na prošedivělé hlavě.

Jistě, severoamerické sdělovací prostředky by také často zasloužily pětadvacet bičem na holou.

Ale, obecně řečeno, děkuji všem bohům, které znám, včetně těch, o kterých vím jen z doslechu, že jsem kanadský novinář.



Diskuse


M. Červeňák
19:25
20.5.2016

M. Červeňák
19:16
20.5.2016

M. Červeňák
19:19
20.5.2016

M. Valenta
15:25
20.5.2016

J. Švarda
7:29
21.5.2016

A. Alda
14:16
20.5.2016

Z. Lapil
12:56
20.5.2016

P. Kersch
12:14
20.5.2016

Z. Lapil
12:49
20.5.2016

M. Prokop
10:35
20.5.2016

V. Povolný
9:22
20.5.2016

V. Říha
10:00
20.5.2016

J. Kanioková
9:09
20.5.2016

K. Frauknecht
8:04
20.5.2016

V. Vaclavik
6:15
20.5.2016

J. Schwarz
9:22
20.5.2016

P. Adler
17:04
20.5.2016

V. Vaclavik
17:37
20.5.2016

P. Adler
23:55
20.5.2016

J. Kovaříček
3:34
20.5.2016

B. Hamáček
8:12
20.5.2016

M. Červeňák
19:20
20.5.2016

P. Eugel
3:02
20.5.2016

P. Eugel
3:02
20.5.2016

P. Dvořák
3:32
20.5.2016

V. Pavelka
7:28
20.5.2016

R. Lukeš
21:02
20.5.2016

počet příspěvků: 30, poslední 21.5.2016 07:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.