Právě skončený summit NATO v Bukurešti přinesl očekávané stanovisko NATO k plánovanému umístění amerického radaru v Česku. NATO tento jej posvětilo jako systém, který bude součástí alianční protiraketové obrany proti raketám středního a dlouhého doletu. Palcové novinové titulky všech alespoň trochu seriózních deníků tuto skutečnost reflektovaly. Ne tak zahraničně politický expert ČSSD Zaorálek. Ten se ve své stati Usnesení NATO nikoho k ničemu nezavazuje pokusil převrátit závěry summitu v Bukurešti na hlavu.

Základní myšlenkou, pokud lze vůbec tvrzení Zaorálka myšlenkami nazývat, je výrok o tom, že "ani po tomhle summitu nebudeme mít vůbec jasno v tom, kde jsou hlavní hrozby a jak jim budeme společně čelit. Usnesení o protiraketové obraně je kamufláž, která nikoho k ničemu nezavazuje“. Pokud člověk, který byl sám sebou či jeho přítelem Paroubkem pasován do role stínového ministra zahraničí stínové vlády ČSSD, dokáže takovouto větu myslet zcela vážně, je na pováženou, v jakém politickém světě vlastně žije. Tím Zaorálek jen dokládá, že jeho nedávná cesta v delegaci ČSSD do Sýrie, která patří k předním podporovatelům teroristů na Blízkém a Středním východě, vůbec nebyla náhodným omylem. Zatímco NATO dnes jednoznačně za hlavní hrozbu považuje státy podporující mezinárodní terorismus, Zaorálek by zřejmě chtěl celé alianci vnutit vidění světa a la ČSSD. V tomto vidění vlastně není žádný nepřítel, a to ani potenciální, vše směřuje snad až do jakési celosvětové nirvány. Zaorálek tak logicky dospívá do situace, že postrádá „hlavní hrozby“.

Současná zahraniční politika v podání ČSSD tak nemá základní a nutný rys kontinuity , který je nutný mezi vládou a opozicí ve státě, který je již téměř deset let členem NATO a kam vstupoval za vlády Miloše Zemana. ČSSD vyměnila svou zahraniční politiku za další část soustředěné palby do vlády. Vláda prostě podle ČSSD děla úplně všechno špatně, počínaje snižováním zadluženosti, reformou důchodového systému, reformou zdravotnictví a konče zahraniční politikou. V tomto svém úsilí nachází, a dodejme, že bez překvapení, pochopení u některých poslanců vládní koalice, za všechny stačí jmenovat poslance Hovorku či poslankyni Zubovou. A není vůbec překvapivé, že právě tito poslanci (a nejenom oni) se v nedávné prezidentské volbě postavili na stranu Švejnara. Je potom dvojnásob smutné, že část zelených žádá odchod ministra zahraničí Schwarzenberga ,protože „málo prosazuje politiku zelených“. Alternativní zahraniční politika ČSSD tak může i u těchto levicově orientovaných poslanců KDU-ČSL či zelených nacházet zcela jistě hluboké pochopení.

Dnešní svět zdaleka není bez potenciálních vysoce rizikových oblastí. I po pádu sovětského impéria zůstává dnešní Rusko státem, který si dělá nárok na pozici supervelmoci a jak dokázala nedávná ruská prohlášení ohledně protiraketového systému , stále chce zásadním způsobem ovlivňovat politiku svých bývalých satelitů. Rovněž vzestup militantního islamismu by nás měl neustále nabádat k opatrnosti. Severoatlantická aliance jako spojenectví demokratických států Evropy a Ameriky tak má zcela zřejmé cíle. Nedovolit, aby euroatlantická civilizace snížila svůj obranný potenciál, což by státy sdružené do aliance vystavilo nebezpečí útoku. Pokud to Zaorálek neví nebo pokud se tváří, že to neví, je to jednoznačně nebezpečná zpráva. Kdyby lidé jako Zaorálek měli rozhodovat o obranné politice NATO, vystavili by nás bezpečnostním rizikům včetně možnosti rozpuštění této aliance. I z tohoto důvodu je nutné levičácké zahraničně-politické blouznění jednoznačně odmítnout.