Pro veřejnost vše začalo loni v létě skoro nevinně vyhlížející zprávou - Američané chtějí u nás či v Polsku rozmístit komponenty své protiraketové obrany. O systému jako takovém se tehdy ani dnes stále moc neví. Za největší problém se považovaly případné negativní dopady jednak technického rázu (vyzařování čehosi nezdravého z radaru), popřípadě historicko-sociální povahy (lidé neradi přijmou přítomnost příslušníků cizí armády). Po roce je z celé záležitosti mocenská přetahovanámezi Bushem a Putinem, v rámci níž nám Rusko hrozí i případným jaderným úderem.

Skrytý český strach

Česká reakce na ruské výhružky je v zásadě dvojí. Za prvé, označí se za „jazyk studené války“, tedy za cosi anachronického. Za plané „bu bu bu“, jemuž není třeba věnovat příliš pozornosti - jde prý jen o jakousi přecitlivělou reakci, která nutně opadne, až se Putinovi vše vysvětlí (nebo až ho Bush odkáže do patřičných mezí). Za druhé, v Rusku mají před volbami, a vše je proto třeba vnímat spíše jako domácí ruskou záležitost. Zejména druhý argument je vyloženě mylný, neboť v Rusku se žádné svobodné volby konat nebudou. Stávající moc prostě předloží lidu předem vybraného kandidáta ke schválení a kdyby se náhodou ukázalo, že je třeba voličům důrazněji napovědět, tajná služba už dovede zinscenovat nějaký ten „čečenský teroristický útok“. Ahmadínežádův Írán je dnes už pomalu demokratičtější než Putinovo Rusko.

Z obou hlavních argumentů je především cítit skrytý strach. Jsou sebechlácholivé.

Pokud totiž Rusko pouze „přecitlivěle“ hartusí, pokud dělá ramena, aby ho ostatní mocnosti začaly brát o něco vážněji, či pokud si lze vše vysvětlit nastávajícím předvolebním bojem, nic převratného se vlastně neděje, svět zůstává, jaký byl, v podstatě, alespoň ve střední Evropě, klidný a bezpečný.

Co když je to ale jinak? Mohou být reakce Ruska, alespoň zčásti, opodstatněné?

Skutečně platí, že americký systém protiraketové obrany Rusko neohrožuje?

V podobě, v jaké je zatím oficiálně představován, spíše ne. Jenže bude-li opravdu fungovat na úrovni schopnosti zničit deset dvacet nepřátelských střel, půjde již mnohem snáze zavést jeho „sériovou výrobu“. A musíme si také uvědomit, že nejenom ruští vojenští stratégové chladnokrevně promýšlejí varianty, o nichž se obyčejným smrtelníkům nezdá ani v těch nejděsivějších snech. Například variantu ruského odvetného úderu po americkém jaderném útoku. A protiraketová obrana schopná zneškodnit dejme tomu padesát balistických střel potenciál ruského odvetného úderu notně oslabí (a může tak „osmělit“ útočníka). Argument, že americký jaderný útok na Rusko patří do brakové literatury, zde neplatí. Důležité je, že USA mají potenciál na Rusko zaútočit a že mezi oběma mocnostmi existuje velké množství třecích ploch. To musí vojenským plánovačům k racionálnímu promýšlení různých „šílených“ variant stačit. Z racionálních úvah pak plynou racionální závěry. Například ten, že jakékoliv zvýšení potenciálu USA chránit se před jaderným útokem automaticky snižuje ruské mocenské postavení.

Nebude-li Rusko na budování americké protiraketové obrany reagovat, rovná se to v konečném důsledku pasivnímu souhlasu s vlastní degradací do role jaderné mocnosti druhého řádu - na úrovni Číny. Pokud by totiž (dále rozvinutý) americký systém zachytil i jen část ruských raket, usnadnil by tak USA odvetný úder v případě ruského útoku a oslabil by sílu ruské odvety v případě útoku amerického. Může tedy USA poskytnout rozhodující strategickou převahu.

Pro Rusy pak mají takřka nevyčíslitelnou hodnotu prestiž a mocenské postavení. Jde svým způsobem o jistý druh cti, problém s Ruskem však spočívá a bude spočívat v tom, že jde o dosti zvrácenou čest imperiální. Na výstavbu americké protiraketové obrany proto Rusko logicky zareaguje investicemi do svého vlastního jaderného arzenálu.

Jako by šlo o houbařský flek

Spory o systém protiraketové obrany jsou vysokou strategickou mocenskou hrou, na kterou naši politici evidentně nestačí. Vláda od léta loňského roku v podstatě jen mlží či tvrdí, že vlastně o nic důležitého nejde. Bezradnost české politiky se ukázala v plné nahotě při oznámení změny místa dislokace radaru. Ani ne tím, že vlastně o žádnou změnu místa nešlo. Hlavně neustálým omíláním mantry: „O onom místě jednala již vláda ČSSD a bylo to správné rozhodnutí.“ Jako by šlo o nějaký houbařský flek. Přeloženo do normální češtiny se to ale rovná páťácké obraně: „Dyť von ten Paroubkovic Jirka taky chodil hulit na záchod.“

Americký radar tak již nyní vyzařuje temné paprsky, které u naší politické reprezentace zvýrazňují její letitý hlavní rys: přízemní kličkování provázené nervózními siláckými řečmi.

LN, 7.7.2007

Autor je politolog