Máme to chápat jako sdělení, že Írán rakety má nebo v brzké době mít bude?

Dalším argumentem pak je, že Írán žádné takové rakety, které by byly schopné zasáhnout nejen naše území, nemá. Ba že je ani mít nebude, nechce, ba sám Ahmadínežád na ně nikdy ani nepomyslel.

Protože kdyby je měl, tak už by bezpochyby „Ne základnám“ stanovalo okolo a soudruh starosta se osobně dostavil se standartou „Ne jaderným hlavicím“. Členové Greenpeace by zajisté obsadili všechny stromy okolo íránského atomového sila a „zelená“ letadélka by poletovala nad Teheránem.

A snaží se nás přesvědčit, že pokud tak nečiní, je to proto, že k tomu není nejmenší důvod. Patrně tedy mají lepší zprávy než vojenské tajné služby, než USA, než EU …. Jen se o ty zprávy nechtějí nějak podělit. Co by bylo jednoduššího než říci byli jsme tam, viděli jsme a určitě víme, že je to tak, jak říkáme. A Ázerbajdžán by nemusel riskovat roztržku s Íránem, protože jim zadržuje ruskou dodávku pro íránská jaderná zařízení.

Ale pokud si ovšem dovolíme postavit radar, vzedme se v Teheránu zřejmě hněv nad tou opovážlivostí a Írán bude usilovně pracovat na ničivé bombě právě pro ten radar, jenž nejen ze soudruha starosty, ale i širokého okolí, učiní mastnej flek.

Ovšem pak zbývá otázka, jak to s možností vyrobit bombu vlastně je. Má Írán bombu na dosah, nebo nemá? Nemá-li, pak je každá akce proti radaru věru zbytečná, neboť se nám nemůže nic stát a radar zůstane nečinnou atrapou. Pokud ovšem je Írán na nejlepší cestě bombu vyrobit, pak by členové všech protestujících skupin snad měli sbalit stany a jít protestovat do Íránu, co jim nohy stačí, než bude pozdě.

Věc má ovšem háček. V Íránu by se zajisté nikdo nezdržoval výzvami k opuštění vojenského prostoru. A jen těžko by si mohli dovolit nahlas říkat: „Upřímně řečeno otázky etiky, volby, místa, zda ve vojenském prostoru, nebo jinde, jsme neřešili.“ ( zde )

Naše chyba, že my jim to dovolíme…. (dělat z nás blbce).