Šlechtická sídla v Čechách často měnila své majitele a ani Rabštejn nebyl výjimkou - během sedmi staletí se tu vystřídalo 18 rodů! Proto je sympatické, že rod Lažanských z Bukové vlastnil Rabštejn po šest generací 197 let, až do hořkého konce.

Jejich vláda zde začala roku 1748, kdy majitel Manětína hrabě Maximilián Václav Lažanský koupil panství za 190 000 zlatých. Obě města se tak dostala do jednoho celku. Přednost ovšem dával hrabě Manětínu, který byl po rozsáhlém požáru přestavěn na barokní perlu západních Čech s množstvím pozoruhodných soch.

První roky panování nového rodu v Rabštejně byly neveselé. Roku 1750 se na Šibeničním vrchu konala poprava dcery zdejšího měšťana Barbory, která zabila své dítě. Konšelé nechali k této příležitosti odstranit zbytky ztrouchnivělé šibenice, kterou porazila vichřice, a postavit novou. Nešťastnice však byla odsouzena k setnutí hlavy. Žatecký kat jí pak probodl srdce kůlem, tělo zahrabali jeho pacholci přímo na místě. Další poprava se na vrchu již nikdy nekonala.

Brzy poté se starosta Miedl osmělil a připomenul hraběti městská privilegia. Za takovou zpupnost vůči vrchnosti musel pak stát tři hodiny na pranýři a sedět týden v šatlavě. S přísností urozeného pána kontrastovala prostota jeho erbu – rozbité kolo. Péči o kostel, jehož byl patronem, hrabě nezanedbával.

Mnohem vlídnější byl jeho syn a dědic Prokop. Proslul jako nadmíru schopný a činorodý člověk, zastával nejvyšší úřady českého království. Byl také zemským patriotem, podporovatelem věd a umění, svobodným zednářem a lidumilem, nečinil rozdílu mezi urozenými a neurozenými. Lažanští se za svůj národ nestyděli, mezi sebou si dopisovali česky.

V Rabštejně hrabě Prokop nebýval moc často. Dvě panství mu nestačila, přikoupil ještě Chýše, které učinil svým sídlem. V povodí řeky Střely tak vznikla rozmanitá doména se třemi městy: Chýšemi mezi loukami a poli, Manětínem, stuleným pod Chlumskou horou a Rabštejnem na skalnatém ostrohu.

Vedle rabštejnského zámku stály tehdy dva kostely: farní sv. Matouše uprostřed hřbitova a nový klášterní P. Marie Sedmibolestné. Protože ve farním přestávalo být pro značnou zchátralost bezpečno, musel být opatrně zbourán a duchovní život ve městě nyní obstarávali servité. Když ale Josef II. klášter zrušil, řeholníci odešli a jejich krásný kostel se stal farním. Osamělý hřbitov v sousedství zámku hraběti nevadil.

Všestranně dokonalý hrabě Prokop měl pět synů, ale své panství odkázal jen dvěma nejstarším: Prokop dostal Chýše, Janovi připadl Manětín s Rabštejnem. Zbývající synové se postarali o vznik dalších větví v Rakousku.

Také hrabě Jan se projevoval jako zemský patriot. Rozvinutější Manětín s českým hovorem a širokým zámkem, jehož jižní strana směřovala do velké zahrady a přes potok dále do parku a rozlehlého polesí, se mu jevil k bydlení vhodnější. V Rabštejně se mu v březnu roku 1819 zřítila obrovitá středověká věž, která po staletí vévodila širokému okolí. Kameny zavalily farskou stodolu a chlévy. Některé krávy a ovce zahynuly, přítomná děvečka přežila díky trámu, který se nad ní vzpříčil. Veškerou škodu faráři hrabě uhradil. Zřícením velké věže dostalo rabštejnské panoráma definitivní podobu.

Roku 1830 hrabě Jan zemřel a mezi jeho syny nastalo další dělení. Snad los rozhodl, že mladší Prokop Alois zůstal v Manětíně a starší Jan Karel se přestěhoval do Rabštejna. Tam si také přivezl svou nevěstu – vlastní sestřenici Marii Lažanskou z rakouské větve.

Teprve tehdy začalo být truchlivé sousedství hřbitova nepříjemné. Řešení se našlo. Na Prokopův návrh byl hřbitov zrušen a nově založen na zahradě ve svahu pod klášterem na kraji města, i s úhlednou márnicí v rohu. A již za pár týdnů přijal hřbitov prvního nebožtíka. Stal se jím starosta Mülling, který si za živa sám vybral místo, kde chce ležet.

Přemístění hřbitova prosadili Lažanští právě včas, protože po roce 1849, kdy nový císař František Josef I. zrušil v zemi vrchnostenskou správu, jejich význam ve městě zeslábl. Měšťané tak přestali být jejich poddanými a tkadlec Stark byl tudíž posledním rabštejnským starostou, který si musel chodit do panského domu či na zámek pro pokyny. Bylo nutno respektovat jiné autority: okresního hejtmana v Kralovicích a soudce v Manětíně.

Hrabě Jan Karel byl horlivý český vlastenec a Češku udělal i ze své ženy. Děti neměli. Hrabě tu vlastnil polnosti, lesy, mlýn, pilu na šindele, cihelnu a pivovar, zájezdní hostinec na náměstí prodal starostovi Gallymu. Staral se o kostel a mezi německými obyvateli města byl oblíben. Protože nedostatek vody už byl nesnesitelný, financoval společně s městem zřízení vodovodu z železných trubek od pramenů u lipové aleje. Vídeňská firma se však dopustila podvodu, místo nových trubek použila staré plynové, nově natřené.

Své sídlo si hrabě zamiloval a zkrášloval. Na přilehlých zbytcích hradu nechal zřídit terasu s novým cimbuřím, odkud byl nádherný výhled do okolních lesů a na město. Rabštejn nechtěl opustit ani po své smrti roku 1878. Pohrdl rodovou hrobkou v Chýších a nechal se pohřbít mezi řeholníky v kryptě zrušeného kláštera.

Hraběnka Marie pak žila na zámku ještě dalších třicet let. Po vzoru zemřelého manžela upřednostňovala Čechy a také se věnovala náboženské dobročinnosti. Když ale zřícený strop v pivovaru zabil ustájenou krávu a sládek Hlaváček šel s dětmi prosit na zámek o podporu, kupodivu moc nepochodil. Hraběnka mu dala pět zlatek a každému dítěti po svatém obrázku.

Její vztah k obyvatelům byl zkalen novými trampotami s vodou. Staré potrubí z Vídně se začalo zanášet rzí, prošťuchování a výplachy moc nepomáhaly. Zámecký správce Kohout odkláněl vodu do zámecké zahrady a do městské kašny pak často neteklo vůbec nic. Správcův výrok „První je zahrada, pak teprve město“ pobouřil všechny.

Hlaváček dole u mostu takové starosti neměl, na vaření piva bral vodu rovnou z řeky. Tehdy však už nebylo v moci hraběnky přikazovat zdejším hospodským, aby odebírali pivo výhradně z jejího pivovaru. Mrzutosti a spory s vodou pokračovaly i po její smrti roku 1906 v rodném St. Pöltenu, kdy v Rabštejně všechno zdědil její synovec Jan. Když šlo o vodu, dávná pokora byla ta tam. Dobře to řekl hraběti otec radního Hlouse:

„Pane hrabě, už nežijeme v době loupežných rytířů!“

Nový majitel už opět dával přednost Manětínu. Jeho choť z knížecího rodu byla urozenější než on - Ida ze Schwarzenberga, žena dobrého srdce a bolavých kloubů. Měli syna a dvě dcery, někdy si společně zabruslili na blízkém rybníku.

První světovou válkou a vznikem republiky však nastává soumrak rodu Lažanských. Syn Karel Jan jako poručík dragounského pluku zahynul již v prvních dnech války v Bosně, v důsledku pozemkové reformy přišel hrabě Jan o třetinu zemědělské půdy a zákon mu zakazoval užívat šlechtický titul. Brzy mu zemřela manželka i dcera a roku 1932 odešel na věčnost sám. Manětínsko-rabštejnská větev rodu tak vymřela po meči.

Majetek zdědila jeho druhá dcera Terezie, provdaná za moravsko-rakouského hraběte Josefa von Seilern-Aspang. Když potom Hitler ve dvou etapách Československo zničil, byla již pokládána za Němku. Její dva zámky byly nyní rozděleny hranicí – Rabštejn byl připojen k Říši, Manětín ležel v Protektorátu. Hranice však nebyla moc hlídána, lidé z Rabštejna mohli navštěvovat manětínský biograf a sledovat české filmy s německými titulky. Na osazení rabštejnského zámku neměla hraběnka žádný vliv, nastěhovaly se tam rozmanité osoby: esesáci, kteří slídili po uprchlých vězních a stříleli je u řeky, armádní hudební soubor vlasovců a byla sem načas přemístěna i baletní škola z vybombardovaného Berlína.

V květnu roku 1945 už v zemi převážila revoluční nálada. V Manětíně vtrhli lidé do zámku, zacházeli hrubě s hraběnkou a uvěznili ji. Poté nasedli do náklaďáku a vypravili se dobýt Rabštejn. Rabštejnští mladíci se pokoušeli v lipové aleji porazit nejsilnější strom, ale nestihli to. Přesto přivítali vetřelce střelbou. Pokoření Němců však zabránit nemohli, zejména když z druhé strany od Žihle přitáhli Rusové s koňskými potahy. Rusové v Rabštejně přepadávali mladé ženy a kradli mimo jiné i kola, třebaže na nich neuměli jezdit. Jejich velitel však disciplínu udržoval tvrdě a násilnosti trestal nekompromisně. Obyvatelé si pak raději už nestěžovali a některé dívky se s ruskými vojáky spřátelily.

Následující rok byli němečtí obyvatelé z Rabštejna odsunuti, stejně tak i hraběnka Terezie. Zemřela v Rakousku roku 1979.

Chyšská rodová větev dopadla podobně. Hrabě Prokop – kdysi jediný žák Karla Čapka – se oženil s dcerou německého profesora, měl s ní dvě dcery a po Mnichovu se přihlásil k německé národnosti. Proto byl také odsunut a zemřel v daleké Rhodesii. Starobylý vlastenecký rod tak v samém závěru své existence ztratil své češství.

Když po nacismu skončil v propadlišti dějin u nás i komunismus, koupil zámek v Chýších pan Ing. Lažanský z Děčína. Stará se vzorně o zámek i park a obnovil přilehlý pivovar. Patrně z vděčnosti, že rodný zámek nespadl, nazývá dcera hraběte Prokopa při svých návštěvách ČR majitele bratrancem, a proto by se mohlo zdát, že rod Lažanských z Bukové v Čechách vstal z mrtvých.