Dva významní disidenti. Oba byli vězněni, o obou ve své době pravidelně referovala západní média, o oba jsme se strachovali, oba byli naší nadějí, oba zakusili obsah pojmu vězeň svědomí – a obou jsem si hluboce vážil. Tato úcta přetrvala desetiletí.

Řeč je o Vladimíru Bukovském, světově známé osobnosti sovětské protirežimní opozice. Tou druhou osobností je Ján Čarnogurský, přední postava československé protirežimní opozice na Slovensku.

Bukovský je širší veřejnosti známý nejen svými názory, ale jako účastník jedné unikátní operace. Patřila k těm, které v mých očích tvoří milníky studené války. Bylo mi tehdy dvacet a dobře si na to vzpomínám. Pronásledovaný sovětský disident Bukovskij byl v prosinci 1976 na letišti v Curychu vyměněn za v Chile vězněného šéfa tamní komunistické strany Corvalána. Vnímal jsem to tehdy jako obrovskou úlevu (a dodnes si říkám, jestli by ho Kreml pustil, kdyby Pinochet Corvalána nezavřel).

Ján Čarnogurský se v západních médiích začal objevovat o více než deset let později. K pikantnostem v jeho životopisu patří, že byl za disidentskou činnost zatčen v létě 1989 (!) a propuštěn až po 17. listopadu. Zde malá vzpomínka k rozdělení Československa, které se letos (2012) intenzivně připomíná (přinejmenším v České televizi). Jezdil jsem tehdy tři roky po sobě do Bratislavy (1989 - 1991). Z té doby mi utkvěla v paměti perlička. První výzvy k osamostatnění Slovenska, s nimiž jsem se záhy po revoluci u bratislavského Hlavního nádraží setkal, nevylepilo Mečiarovo HZDS (to ostatně vzniklo až v březnu 1991), ani aktivisté Slovenské národní strany, ale Čarnogurského KDH – Křesťanskodemokratické hnutí.

Ačkoli jsem měl na mnohé věci odlišný názor, Jána Čarnogurského jsem vždy ctil; byl a je mi, navzdory všem kontroverzním rodinným souvislostem, lidsky sympatický. Patří k osobnostem, jejichž postoje mě zajímají: pro porovnání s mými mají náležitou relevanci.

Nyní krátká odbočka. Dělím lidi v zásadě na kategoristy a kompromisty. S kategoristou se obvykle na ničem nedomluvíte a snahy o nalezení východiska končí konfliktem. Sám se považuji za kompromistu, a to i vůči sobě samotnému. Konkrétně: v kauze Pussy Riot jsem se veřejně postavil za odsouzené členky kapely (z principu, nikoli proto, že by mě jejich vystoupení v moskevském kostele dvakrát imponovalo), podepsal jsem internetovou petici za jejich propuštění – a nejednou jsem se sám sebe ptal, jestli jsem se v této citlivé otázce měl takto angažovat. Byl jsem sám sobě oponentem a pokaždé mi vyšlo, že jsem se zachoval správně. Postavit se na stranu ruské justice považuji za nemožné, mlčet k této do nebe volající nespravedlnosti za zbabělé. Člověk má udělat to, co mu velí vlastní svědomí. V případě Pussy Riot byl pokyn jednoznačný: je nutné pozvednout pero (zapnout PC) na obranu mladých žen.

Kategoristé s tím problém nemají: jsou buď stoprocentně pro nebo stoprocentně proti – a je vyřešeno. My kompromisté jsme na tom hůř. Vlastní postoje podrobujeme autocenzuře, zkoumáme je ze všech stran, trochu tím sami sebe trápíme – a vůbec, v podobných záležitostech to máme o mnoho složitější.

V neděli (26/8) jsem se vracel busem Student Agency z pražského víkendu a od stewarda si vzal Lidové noviny. Cesta na západ Čech po R6 se trochu zkomplikovala objížďkou kvůli dopravní nehodě mezi Novým Strašecím a Řevničovem (podrobněji o ní píše na svém webu Rakovnický deník): jelo se po tak úzkých silnicích, že při míjení s nákladním auty či jinými autobusy to bylo doslova na hraně – a čtěte v takové situaci bezstarostně noviny. Když jsme se pak vrátili na původní komunikaci, zaujal mě rozhovor s Vladimírem Bukovským. Potěšilo mě, že on, pro mě nesporná morální autorita, vidí kauzu Pussy Riot stejně jako já. Interview stojí za přečtení celé, zde jenom jeden citát.

Bukovskij na otázku, zda bylo vhodné, aby ženy vběhly před chrámový oltář odpovídá:

"Tak určitě tím přitáhly pozornost ke zvláštnímu postavení, jemuž se dnes ve státě těší pravoslavná církev. A o to šlo. Církev a především moskevský patriarcha Kirill ( o němž i Bukovskij na jiném místě říká, že je starým důstojníkem KGB – pozn. L. S. ) letos před prezidentskými volbami apelovali na věřící, ať jsou volit Putina. Takhle prostě církev nemá do politiky vůbec mluvit. Celá ta punková modlitba v katedrále - Bohorodičko, vyžeň Putina – byla přímou reakci na angažmá církevních špiček v prezidentských volbách, církev si to vystoupení na sebe přivolala sama. A když stát kapelu obžaloval z blasfemie (rouhačství – pozn. L. S.), což nutně vyžaduje posudky a stanoviska církve, vyvolalo to úplně logicky veřejnou debatu o vztahu pravoslavná církev – Kreml."

Interview s Vladimírem Bukovským bylo pro mě obrovskou vnitřní posilou. Radost však netrvala dlouho. Přesněji do nývratu domu, kde jsem si po několikadenní internetové odmlce otevřel na blogu Jána Čarnogurského na serveru Aktuálně.cz jeho článek z 22/8 nazvaný Zlyhanie ruskej justície v prípadě Pussy Riot.

V čem že ruská justice selhala?

V tom, že tři členky kapely poslala za mříže? Nikoli! Ján Čarnogurský vytvořil obdivuhodnou konstrukci. Lituje toho, že členky skupiny a jejich umělečtí partneři nebyli odsouzeni už v roce 2008 za performanci v Biologickém muzeu, kde předváděli skupinový koitus (osobně jejich poselství rozumím takto: národe, nenech sebou vyjebávat – za ten výraz se omlouvám, ale je ryzí), protože pak by k letošnímu vystoupení v kostele nejspíš vůbec nedošlo.

Nedosti na tom. Autor transponuje jejich příběh do slovenského právního prostředí a doslova uvádí:

"Podľa nášho § 364 Trestného zákona o výtržníctve by sa na nich vzťahovala prísnejšia trestná sadzba, čiže 6 mesiacov až 3 roky. K tomu by pribudol aj trestný čin hanobenia národa, rasy a presvedčenia podľa § 423 Trestného zákona, opäť v sprísnenej sadzbe 2 až 5 rokov. Čiže na Slovensku by za vystúpenie v Chráme Krista Spasiteľa Pussy Riot hrozili 2 až 5 rokov väzenia, v praxi asi tak 3 roky. Na Slovensku by boli stíhané v roku 2008 za ich skupinový sex, ale vtedy by možno dostali podmienečný trest, pretože bolo by išlo o prvé odsúdenie. Lenže podmienečné odsúdenie s podmienkou na 3 až 4 roky by mohlo platiť ešte aj v dobe ich vystúpenia v Chráme Krista Spasiteľa. V takom prípade by sa podmienečné odsúdenie z roku 2008 premenilo na nepodmienečné a ku súčasným približne trom rokom by im mohol pribudnúť povedzme rok za vystúpenie v roku 2008. Takže Pussy Riot urobili dobre, že vystupovali v Rusku a nie na Slovensku."

Přeložíme-li to do prostého lidského jazyka: Ján Čarnogurský vyvolává svým článkem podezření, že dva roky na tvrdo pro Pussy Riot je podle jeho mínění nízký trest, že by měly přijít o svobodu alespoň na čtyři roky. Říká-li to bývalý disident, který sám byl vězněn za vyjádření názoru, je mi z toho smutno.

Ještě víc je mi ale smutno z toho, co soudí o nás, kdo pro Pussy Riot z principu žádáme svobodu:

"Obhajcovia Pussy Riot viacej hovoria o svojom duševnom stave ako o pomeroch v Rusku."

Chtě nechtě se to týká i Vladimíra Bukovského. Nejsmutnější na tom je, že on už v časech sovětské totality v psychiatrických léčebnách držen byl – za to, že si dovolil svobodně vyjádřit vlastní názor …

Víc snad dodávat netřeba. Kdo chce, porozumí.

Stejskal.estranky.cz