Před deseti lety vyšlo první číslo prvního ryze internetového deníku Neviditelný pes. Vydávání jsem chystal od podzimu předchozího roku. Tehdy jsem měl přednášku v Technickém muzeu, na setkání fanoušků sci-fi Minicon, kde jsem mluvil o internetu, tehdy zcela novém médiu. A zmiňoval jsem se o tom, že internetový produkt, který chce oslovit čtenáře, musí mít denně nový obsah. Takže deník.
Jaký deník?
Někdy začátkem sedmdesátých let dostala maminka tuberkulózu a hospitalizovali ji v Motole. TBC oddělení bylo úplně vzadu v areálu, v dřevěném domku, bylo jich tam víc - postavil si je wehrmacht pro raněné vojáky s tím, že po vítězné válce je dá strhnout. Protože válku prohrál, domky tam stály ještě pod desetiletích a možná tam jsou dodnes - už jsem tudy dlouho nešel. No a maminku jsem denně navštěvoval a pro zkrácení dlouhé chvíle jsme jí psal dopisy, kde jsem popisoval všechno možné dohromady - všechno, co se za den semlelo.
Měly ten text zvláštní nádech náhodných setkání nesourodých elementů. Jí se líbily, mně se líbily (a je mi lito, že se ztratily, rád bych si to po létech přečetl). No a když jsem uvažoval o deníku, měl jsem na mysli texty podobného charakteru. O všem možném - o politice, o kamarádech, o životě psím: tenkrát, na přelomu roku 1995 a 96 odcházel ze světa můj první pes, vlčák Gordon, a moje dcera Irena dostala v listopadu k narozeninám štěně rotvajlera Barta. Takže psích příhod bylo dost.
Jak se bude deník jmenovat?
Před padesáti lety jsem coby chlapec vydával rodinné noviny. Taky jsem tenkrát stál před otázkou, jak by se měly jmenovat. Viděl jsem tehdy balíček sirek - jmenovaly se Blue Stallion a vskutku, na obrázku byl modrý hřebec namalovaný. Takže jsem svůj list nazval Blue Stallion a měl hřebce coby logo. Rád jsem na tuto velmi ranou éru mé žurnalistiky vzpomínal a moc nechybělo a Neviditelný pes by se jmenoval Blue Stallion.
Ale pak mi vytanula vize Gordona, jak se zachoval, když jsme ho v revolučních dobách na přelomu roku 1989 a 1990 nachytali, jak se válí v posteli: nikdy před tím to neudělal. Nějak ale vycítil, že se děje něco mimořádného, že se všichni chováme jinak, než normálně, že panuje doba rozruchu, že se hroutí řád. Takže vlezl do postele a když jsem ho v ní objevil, zakryl si tlapkami oči a dělal neviditelného.
Ten obraz mi uvízl v paměti a tak vznikl název a logo.

Se zrodem mi pomohl webdesigner webové firmy Eunet Tom Vild. Přimluvil se u pánů šéfů, aby mi poskytli technickou podporu.
"Bezevšeho," řekli vlídně. "Ono ho to beztak přestane za týden bavit."
Nepřestalo.
Nějakou dobu jsem dělal Psa úplně sám. Pak se přihlásili první dopisovatelé, nejdřív z Austrálie, pak z USA. To bylo zajímavé a naznačovalo to, jak funguje internet coby fenomén. Lidé, co byli fyzicky nejdál, měli potřebu se připojit. A už to nebyl můj osobní blog (tehdy to slovo neexistovalo), byly to noviny, tím spíš, že jsem začal zveřejňovat "stručně" - tedy přehled událostí minulého dne. O toto Stručně si řekli čtenáře ze zahraničí - potřebovali nějaký přehled událostí, který by se snadno vešel do elektronické pošty. Tak ho našli na Psu.

Asi po dvou, třech měsících si Psa všimla média. Konkrétně, Karel Hvížďala o něm napsal do Týdnu. Pak mi volal Tom Vild.
"Poslyš, něco se stalo," řekl. "Včera nás četlo šest set lidí!"
"Tolik lidí má internet?" žasl jsem.
Ano, byly to zelenáčské doby!
Pak bylo první výročí, 23. dubna 1997. A opravdu, žádný klam a mam - Jirka Gallas, můj technický ochránce ze strany Eunetu, se tehdy připojil na síť z místa konání slavnosti v kavárně Krakatit, a ten den a v tu hodinu se překulil na počítadle první milión!
Čímž skončilo to první, nejzelenější dětství Neviditelného psa.

Jistě stovky lidí - a kdybychom počítali přispěvatele komentářů, tak tisíce - se zúčastnily vytváření Neviditelného psa. Nerad bych se pouštěl do jmenovačky, určitě bych na někoho zapomněl a bylo by to líto jemu i mně. Nicméně, pár jmen samozřejmě zmínit musím.
Především je to moje žena Michaela, ta byla se Psem od začátku a v pozdější fázi založila a vedla sekci Zvířetník. Po její smrti v roce 2002 se Zvířetníku ujala paní Dagmar Ruščáková, která ji vede dodnes. Velký dík patří Milanu Vosáhlovi, který po mnoho let z Edmontonu posílal do světa e-mailovou verzi Psa. Dělal to skvěle a není divu, že mnozí čtenáři žehrají nad aktuální verzí této formy šíření Psa. No a mimořádnou roli hráli samozřejmě i redaktoři Psa, postupně to byli Martin Hlaváč a Jita Splítková, v současné době Jirka Wagner, všichni tři mají velkou zásluhu a posílám jim jménem čtenářů díky. Pokud jde o přispěvatele, těch byly a jsou, jak jsem se už zmínil, stovky. Někteří pravidelní spolupracovníci dokonce už ani nejsou mezi námi.

Všem lidem dobré vůle za příspěvky děkuji. Pes tu je, a po těch deseti letech jsem přesvědčený, že by dál pokračoval, i kdyby se stalo to, co přidávám jako disclaimer do tiráže, i kdybych se opil, zešílel nebo se zastřelil. Jirka Wagner, jeho současný redaktor, by jistě zvládl i tuto drobnou technickou chybku. Už dávno stav Psa nezáleží jenom na mně, a to je moc dobře.