19.3.2024 | Svátek má Josef


PSI: Vlčí inspirace

21.6.2007

Troufám si říci, že harmonické soužití lidí probíhá v té rodině, která je vystavěna na principech vlčí smečky, to jest na principech loajality a spolupráce. Rodina dokáže překlenout jakoukoli krizi, bude-li naprogramována stejně jako vlčí smečka: každý vlk plní podle svých fyzických a psychických schopností přesně vymezenou roli a ta role je neměnná. Jedině tak smečka přežívá a prospívá.

Loajalita a spolupráce jsou nezbytné i mezi členy rodiny. Táhne-li jeden "hot" a druhý "čehý", rodina se dříve či později rozpadne. V Česku se rozvádí každé druhé manželství. Šedesát let jsme byli pod knutou diktatury, což nás odnaučilo o problémech diskutovat. Bez výměny názorů si však lidé neporozumí a nenajdou řešení. Starosti, o nichž se mlčí, tíží víc a víc, problémy, které se neřeší, bobtnají a přerůstají nám přes hlavu. Rodina, v níž se "nemluví", se nedokáže semknout ke společné akci, a tak je dříve či později rozmetána jak domeček z karet.

Osobní drama členů rozpadlé rodiny se většinou prohlubuje, ježto málokdo dokáže ranám osudu vzdorovat sám, bez pomoci blízkého člověka. Životní partner, rodiče, sourozenci jsou bezprostředními svědky našeho žití, a bez svědků se, jak známo, při žádném spravedlivém soudu neobejdeme, byť bychom soudili sami sebe.

Pro primitivního člověka znamenalo vyhnání z tlupy ortel smrti. Jedinec nežil dlouho, neboť nebyl schopen sám si ulovit potravu, ubránit se divoké šelmě, vzdorovat mrazu, zranění, nemoci. Dřív nežli z kmene vypuzeného člověka zabil vnější nepřítel, zabil ho nepřítel "vnitřní" - stres. Stres zabije i zvíře vyhnané ze smečky.

Rozpad rodiny znamená pro její členy psychické trauma, někdy i emocionální smrt: lidé citově vyhasnou, jsou z nich živé mrtvoly, zombíci. Takto se chová i pes, jemuž zemře milovaný pán. Psího sirotka se ujmou hodní lidé, pes jim projevuje vděk, po čase náklonnost, ale přesto dlouhý čas větří a naslouchá - čeká na svého pána.

Rozvodový soud mnohdy řeší i tuto pro obě strany důležitou otázku: komu připadne po rozvodu rodinný pes. Jako redaktorka jedněch novin jsem zhusta psávala soudničky. Uběhlo více než třicet let a já si dodnes pamatuji na tento případ. Manželé se poměrně snadno dohodli na vypořádání majetku nabytého za dobu trvání manželství, leč k uzavření kauzy dojít nemohlo. Ti dva se totiž vášnivě "přetahovali" nikoli o dítě, ale o psa. Nešlo o to, že pes byl drahý dobrman s PP, ale o to, že byl oběma manželi fanaticky milován.

Předsedající soudu, kovaný člen KSČ, si pojednou vzpomněl, že jako dítko chodil... ehm... na hodiny katechismu. Jak to bylo s tím soudcem Šalomounem Aha, už to mám! Dvě ženy tvrdily, že předložené nemluvně je jejich dítě. "Test DNA ještě nevynalezli, tož dítě rozpůlím a podělím vás," rozhodl starý lišák. "Ano, ano!" vzkřikla první žena. "Poděl nás!" "Ne, už to dítě nechci!" zvolala druhá. "Dej dítě jí, ona je jeho matka!" plakala. Šalomoun přiřkl dítě té druhé. Jenom rodná matka by se dítěte zřekla, aby je zachránila před hrůznou smrtí!

Přeci těm dvěma pošukům nepohrozím, že psisko rozpůlím, pomyslel si soudce. Aha, už to mám! Pes byl předveden a po zvolání obou manželů: "Ke mně!" puštěn z vodítka. Dobrman se bez sebemenšího zaváhání vrhl k paničce. Bylo rozhodnuto.

Pastevečtí psi a některá další plemena jsou "psi jednoho pána", takže rozhodnout, komu psa přiklepnout, by bylo poměrně snadné. Co by však soudce dělal, kdyby k soudu přišel "svědčit" pudlík? Pes by se vrhl k paničce, pak by běžel potěšit zkormouceného páníčka, pak by šel pozdravit soudce, pak olíznout voňavou slečnu zapisovatelku... Už vím, co by zoufalý soudruh v taláru udělal! Pudlíka by znárodnil!

To, co vlky po tisíciletí chrání před vyhynutím, je spolužití ve větších či menších skupinách, jež jsou hierarchicky strukturovány. Způsob života vlčí smečky patří k nejdokonalejším způsobům života a představuje mimořádný výkon, hodný obdivu. Jak to vlci dělají, že přežijí i dlouhá období hladu, povodně, požáry, že je dosud nevyhubili lovci, vymycování lesů, postupující urbanizace venkova a osídlování dosud neobydlených koutů planety, které byly jejich domovem?

Kdybychom se jejich způsobem života inspirovali, nepomohlo by to také nám přežít? Živočišná říše inspirovala mnohé vědce a konstruktéry. Objevy a vynálezy, inspirované dokonalou mechanikou pohybu zvířat či jejich smyslových orgánů, nám léta slouží tak, že je považujeme za součást moderního způsobu života - např. sonar, radar, aerodynamický trup letounů, trysky tkalcovských stavů, ultrazvuk...

Základem strategie přežití je u vlka geneticky naprogramované chování. K němu je nutno připočíst chování naučené, odkoukané od starších členů smečky. Jak je to u psů? Například pes pastevecký má vrozený obranný a teritoriální instinkt, takže brání jak stádo, tak území, na němž se stádo pase. Shánět ovce do stáda jim umožňuje lovecký instinkt zděděný po vlčích prapředcích. Hnát stádo určeným směrem se však učí napodobováním starších, v oboru "vyučených" kolegů.

Pastevecký pes vás tedy coby svou ovečku v jednom kuse brání proti komukoli a automaticky začne střežit teritorium, na němž i na pár minut "rozbijete svůj stan" či odložíte tašku. Ovčácký pes, například kolie, má pasení zakódované v genech. Pořídíte-li si ovčáckého psa, musíte počítat s tím, že budete od rána do večera paseni, neboť tento pes pase instinktivně kohokoli.

Například sousedovic kolie shání do hejna slípky a kachny. Ani tří čtyřleté děti se kolii s gagáním a kejháním nerozutečou po celé zahradě, pes je má spočítané a stále je štípáním do patiček shání do houfu. Děti vřískají na psa, sousedka vříská na děti, leč kolie neochvějně, protože instinktivně pracuje.

Tak, jako našeho hodného, slušně vychovaného syna naučí kouřit sousedův Pepík, holdovat pivu spolužák Jirka a chodit se zmalovanejma holkama jak Pepík, tak Jirka - "Po mně ty neřesti a spády nemá, dyť mě, mámo, znáš!", tak našeho hodného pejsánka učí lumpárničky jen cizí psíci na psí loučce, faktžejo. My jsme nepochybili, to ti druzí.

Naučené, odkoukané chování nemá chybu! Aura naučila flegmouše Mona výt (čti bučet) vysokým, fenčím hlasem, Mon ji naučil otevírat tlapou dveře zavřené jak na kliku, tak na "kouli", tak na klíč. Dvakrát mne, klaustrofobičku, pes zvenčí zamkl v místnosti. Byl to děs!

Naše geneticky determinované chování, jemuž se obecně říká pudy a instinkty, nám již civilizace notně otupila.

Myslíme si, že když nám kdysi Bůh nainstaloval do mozku software známý pod značkou Rozum, tak že jsou naše instinkty a pudy něco podřadného, něco, co nás jako lidi 21. století deklasuje na roveň zvířete či barbara. Není to pravda. Instinkt napomůže vojáku správně se krýt a přežít útok, pud sebezáchovy pak pomůže napadenému člověku ubránit se mnohem silnějšímu násilníkovi, instinkt matce napoví, jak zachránit dítě...

Budeme-li poslušni svých instinktů, neprohloupíme. Že se vám to nějak nejeví? Předtucha, tušení, podezření, "ňákej divnej pocit kolem žaloudku..." tato slova už váš jemnocit neurážejí? Ne? No vidíte, a přitom znamenají jedno a to samé - instinkt!

(Pokračování příště... Citace z knihy "Pes, děti, rodina", viz zde)

 

Irena Sehnerová



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !