17.11.2017 | Den boje za svobodu a demokracii


PSI: Je, je nám jedenáct...

17.7.2017

Chovatelka: Co to tady zas vyjete, vy bando chlupatá? Kdo to má poslouchat? Myslíte, že jsem vyhrála uši v lutrii?

Stela: Neruš! Tak znovu, kluci: Je je nám jedenáct...

Chovatelka: Počkej, Stelinko, vlastně máš pravdu, zrovna dnes vám je jedenáct. Už jsme spolu prožili jedenáct roků. To to letí...

Stela: Tak vidíš, že nevyjeme, ale vzpomínáme. Kluci, na tři: jedna...

Chovatelka: Steluško, zmlkni, už mi uši brní. Radši vám budu vyprávět o těch jedenácti letech, co ty na to?

Brok + Fík: Ano, nás už vytí nebaví. A nemrač se, ségro.

Chovatelka: Tak dobře, Broku a Fíku, sedněte si sem doprava a Stela s Punťou vlevo, ať vás můžu pohodlně hladit všechny.

Brok: Ale mě nejvíc.

Punťa: Mne nejvíc, já jsem nejstarší.

Chovatelka: Počkej, Punťo, nejstarší opravdu jsi, ale budu povídat od začátku.

Byl jednou jeden dům a v tom domě žilo pět lidí a dva pejskové. Jenže jak čas běžel, otevřela se Duhová brána před Duhovým mostem, o tom mostě jsem vám už povídala, a obyvatelé domu začali odcházet. Nejdřív babička, po ní fenka Belinka a pak tatínek.

Fík: To bylo asi smutno, že?

Chovatelka: Bylo, Fíku. A ještě nebyl konec. Za nějaký čas umřel i pejsek Darek. Lidem, co zůstali v domě, bylo smutno ještě víc a rozhodli se, že si přivedou dalšího hafíka. Jednoho dne se rozjeli do útulku a tam vám bylo pejsků! Bylo velice těžké si vybrat jednoho, ale nakonec pán vybral... hádejte koho?

Punťa: Mě, mě, mě!

Chovatelka: Ano, Punťo, právě tebe. Už jsi byl velký kluk, takže tobě není těch jedenáct jako ostatním, ale nějakých čtrnáct, protože spolu jsme už třináct let. Vždycky koncem května vzpomínáme na tvoje přivezeniny. Punťo, pamatuješ si na Bobíka?

Bobík

Bobík

Punťa: Nepamatuju, kdo to byl?

Chovatelka: Bobík byl malý pejsek, který se nějakou dobu poté, co jsi k nám přišel, přidal k tobě a pánovi, když jste byli na procházce. Potom celé odpoledne ležel v keřích naproti našemu domu. Báli jsme se, aby ho něco nepřejelo, proto jsme ho pozvali na dvůr, dali mu najíst a napít a on už u nás zůstal. Občas jste se sice trochu hádali, ale většinou jste spolu vycházeli. Nikdy jste se nepoprali. Přešla zima a Bobík nám začal utíkat za holkama. Ze začátku se ještě vracel najíst, ale pak hlídkoval u jednoho domu u řeky, kde měli moooc hezkou vlčandu. Kdykoliv jsme ho volali, jen zamával tím svým pahýlkem, co měl místo ocásku, ale za námi nechtěl jít. A pak už nebyl nikde vidět. Nevím, co se s ním nakonec stalo. Hledali jsme ho, vyptávali se, marně. On to byl takový tuláček.

Brok: Ale kde jsme se vzali my?

Chovatelka: Bročku, to bylo tak. Ještě v době, kdy byl u nás Bobík, na podzim, pán uviděl na ulici kárku plnou štěňátek a...

Fík: To jsme byli my?

Chovatelka: Kdepak, Fíku, to jste ještě nebyli vy. Pán si prohlížel štěňátka a najednou se mu jedno z nich zadívalo přímo do očí. Byla to krásná holčička a pán se zamiloval. Hned si s paničkou od těch štěňátek domluvil, že až kapku dorostou, právě tuto holčičku si vezmeme. Já jsem nejdřív nechtěla, že už máme Puntíka a Bobíka, ale když ona byla tak hezoučká a pán si trval na svém. V zimě už bydlela u nás a říkali jsme jí Astička.

Asta

Asta

Koncem zimy, ještě než se ztratil Bobík, jsme chystali velkou oslavu: mamince bylo osmdesát let.

Brok: To je víc než jedenáct?

Chovatelka: Mnohem víc, Bročku. Jenže oslava se nakonec nekonala. Maminka byla neposlušná, nedala si říct, spadla a zlomila si nožičku. Musela do nemocnice a nám začala honička. Každý den jsme jezdili za maminkou do nemocnice, aby jí nebylo tolik smutno. I tam maminka trochu zlobila a nechtěla se učit znovu chodit, proto tam musela být hodně dlouho. Mezitím se tady Punťa s Astičkou moc, ehm, skamarádili a Astička začala podezřele tloustnout.

Stela: Příliš baštila, že?

Chovatelka: Kdepak, Stelinko, Asta neměla tak ráda misku s jídlem jako ty.

Fík: Chacha, teď jsi to dostala, ty věčný hladovče.

Fík

Fík

Stela: Jen počkej, Fíku, já ti to vytmavím, ze mě si šoufky dělat nebudeš.

Fík: Nojo, tebe se tak leknu, mávnu packou a jaká budeš...

Stela: Moc se nekasej jenom proto, že jsi větší. Já jsem zas chytřejší.

Chovatelka: Nechte toho, vy dva. A ty taky, Broku. Nemůžeš mi lézt na klín, jsi moc velký na to, abych tě chovala, jako když jsi byl štěňátko.

Jednoho horkého nedělního večera, to už jsme věděli, která bije, byla Asta hodně neklidná – a do rána bylo kolem ní na gauči šest malých uzlíčků a sedmý kvílel na zemi za knihovnou. Dodnes, Broku, nechápu, jak ses tam dostal. Maminka Asta se o vás pečlivě starala a – vlastně se z vás stali canisterapeutové.

Stela: Tak to teda ne! Za první nevím, co to je, a za druhé mě to uráží.

Chovatelka: No tak tedy zrovna canisterapeutové zrovna ne, ale... tak trochu přece. V nemocnici nám řekli, že mamince se hodně stýská po Punťovi a že o něm pořád mluví. Moc se, Puntíku, nevypínej, ale je pravda, že tě měla velice ráda. Jednou jsem vzala tašku, do ní igelit, na něj několik ručníků, aby nic nemohlo protéct ven, a jednoho z vás. Ani nevím, kdo to byl. Když jsme přišli do nemocnice, sestřička na nás mrkla, ona už věděla, nahlédla do tašky, sebrala nám ji a obešla všechny pokoje, kde ležely jiné nemocné babičky. Když nám tašku vrátila, říkala, že babičky měly z návštěvy radost, a dodala, kdy bude mít zase službu. To mi stačilo. Ano, Fíku, všichni jste se u maminky vystřídali. Moc ráda vás viděla a těšila se, až bude moci jít za vámi domů. Jenže doma už moc dlouho nebyla, asi jen devět měsíců a odešla za babičkou, tatínkem, Belinkou a Darkem.

Když jste vyrostli, byli jste pěkní uličníci.

Brok

Brok

Brok: Já jsem uličník rozhodně nebyl.

Chovatelka: A co tehdy ten Nový rok? To si nepamatuješ? Nevím, jak jsi to dokázal, ale přelezl jsi vysokou zeď. Asi jsi vyskočil na boudu, z ní na zeď a dolů na ulici. Pak jsi brečel u branky a chtěl jsi dovnitř. To víš, že jsme tě pustili – jen nevím, proč jsi to tehdy udělal ČTYŘIKRÁT.

Stela: Chacha, čtyřikrát brečel za brankou?

Chovatelka: Stelinko, moc se neposmívej, nebo budu vyprávět, jak si pán kvůli tobě málem zlomil na dvoře nohu. Pamatuješ, jaké jámy jsi vyhrabávala a jak jsi byla špinavá a ucouraná? Vlastně i kvůli tvým výkopovým pracím jsme museli boudu přemístit jinam, nejen kvůli Brokově šplhání.

Fík: Řekl bych, že já jsem nezlobil...

Chovatelka: Myslíš, Fíku? Já si pamatuju něco jiného, třeba s ježkem.

Fík: S ježkem? Hm, na ježka jsem vždycky hodně štěkal, to je pravda. Zlobilo mě, jak se smotal do klubíčka a nedalo se na něj sáhnout, píchal do pacek a čumáčku, darebák.

Chovatelka: Na ježky jste se vždycky rozčilovali. Třeba jednou, to už je moc dávno, to jsme byli ještě v Čechách a vy jste byli malí... Byl večer, už jsme chtěli jít spát, ale najednou jste na dvoře začali hlasitě a rozzlobeně štěkat. A do štěkotu se vmísilo nějaké divné zamňoukání.

Punťa: Ale my jsme nikdy kočkám nic nedělali! Snad nechceš říct, že Fík ubližoval nějaké kočičce. Nebo Brok nebo já.

Fík: To o mně nemůže nikdo tvrdit, že bych útočil na kočky. Ani když se mi Čandar poškleboval ze zdi!

Chovatelka: Kdybyste mě nepřerušovali, nemuseli byste se bránit. Nechte mě pokračovat. Jak jsem už řekla, byli jste takoví divocí výrostci a já jsem se bála, abyste se nenaučili kočkám ubližovat. Utíkali jsme s pánem na dvůr, ale tam byli z devíti pejsků jen tři, Asta, Fík a Cézar.

Fík: Tak vidíš, že jsem kočkám neubližoval. A kde byli ti ostatní? Proč jsme nebyli s nimi?

Chovatelka: Psíku Fíku, pojď sem a neurážej se. Tak je to správně, za levým ouškem? Přece jsem neřekla, že jsi mordoval kočku.

Punťa

Punťa

Punťa: Kde jsme tedy byli?

Chovatelka: Byli jste na sousedním dvorku u pánova strýce. Vy jste totiž našli díru v zídce, no, ono to nebylo tak těžké, těch děr tam bylo víc, ale nikdy předtím jste tam nelezli. To už na dvoře byli strýc a teta a volali nás, ať jdeme k nim, že je odemčeno. Vy jste všichni tancovali kolem ježka svinutého do klubíčka a štěkali jste, až nás uši brněly. Bylo to kousek od našeho dvora, tak jsem chytla jednoho z vás a vystrčila ho k nám, pak dalšího, třetího jsem už přehodila přes zídku, ona nebyla nijak vysoká a za ní byl trávou porostlý kopeček, takže jsem věděla, že si psiska nemohla ublížit, jen se svezla po trávě. Pán se vás snažil taky od ježka odehnat, ale vy jste byli vytrvalí.

Když jsem – už hodně rozzlobená – přehodila asi patnáctého psa ze šesti, přišla teta s kyblíkem a strýc donesl hrábě. Opatrně jsme ježka nahrnuli do kyblíku, byl pořádně těžký, a on najednou temně zabručel, úplně jinak, než předtím bylo to skoro kočičí mňoukání.

Punťa: Tak on to byl vzdělaný ježek, znal cizí řeči.

Chovatelka: Asi tak. Teprve potom, až byl ježek v kyblíku, jste se trochu utišili a nechali se vystrkat na náš dvůr. Pán odnesl ježka do zahrady za stodolu, aby byl konečně klid, byl přece už večer.

Fík: Každý musí uznat, že s ježky je špatná domluva.

Brok: Ano, jsou moc pichlaví. A opravdu si nemůžu vylézt k tobě na klín?
Chovatelka: Bročuldo, jsi moc těžký na moje bolavé nohy. Tak dobře, ale jenom půlpsem, jo?

Fík: Tak jak to dělávám já, že?

Chovatelka: Přesně tak, Fíku. Ach jo, kluci moji...

Stela: Jak to, kluci. Já jsem tu taky. A málo mě hladíš.

Stela, naše něžná holčička

Stela, naše něžná holčička

Chovatelka: Stelinko, TEBE tedy přeslechnout nejde. A hladím tě stejně jako ostatní.

Stela: Jen aby.

Chovatelka: Chlupáčci moji, těch jedenáct roků se na nás všech podepsalo. Bročínku, ty jsi měl hlavičku spíš tmavou, a už jsi světlý a skoro se ti vytratila tvoje hnědorezavá barva. Punťulí, dřív jsi nemíval tak tenounké nožičky. Fíkus se mi taky zdá nějaký menší a bělejší než dřív. Jen tebe, ty opice chlupatá střapatá, je slyšet snad ještě víc. Achjo, a Asta, Cézar, Azor, Baryk, Rek... miláčci moji, o nich vám budu vyprávět někdy jindy, teď nějak nemůžu. A taky musím jít pracovat.

Stela: Tak ses vypovídala a my si teď zazpíváme: Je je nám jedenáct...

Inu, Stela si svou oblíbenou činnost vzít nedá. Chovatelka si zacpává uši a jde si pustit jednu ze svých oblíbených starých písniček.

Foto: autorka

MaRi Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


M. 056
16:33
3.8.2017

Z. Vave
23:10
17.7.2017

D. Ruščáková
21:32
17.7.2017

M. Crossette
18:43
17.7.2017

M. Crossette
18:43
17.7.2017

Z. Lika
20:58
17.7.2017

M. Crossette
21:04
17.7.2017

Z. Dalmi
22:45
17.7.2017

Z. Verenka
14:58
17.7.2017

Z. Inka
14:39
17.7.2017

Z. Nítkovská
14:57
17.7.2017

Z. Lika
16:11
17.7.2017

Z. Yga
16:49
17.7.2017

T. Zana
20:23
17.7.2017

Z. Inka
8:00
18.7.2017

Z. Dalmi
13:26
17.7.2017

Z. Jenny
13:07
17.7.2017

M. Beda
12:08
17.7.2017

Z. Yga
11:23
17.7.2017

Z. Lika
8:58
17.7.2017

Z. Yga
7:55
17.7.2017

T. Zana
7:49
17.7.2017

Z. Matylda
7:16
17.7.2017

Z. Xerxová
6:35
17.7.2017

počet příspěvků: 24, poslední 3.8.2017 04:33









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !