Postupně však dospěl v statečného, neohroženého, samostatného, skorointeligentního a zvídavého psa. Od čeho by měl nohy, kdyby je nepoužíval k běhu odnikud nikam? Od čeho čumák, kdyby neslídil nerejdil, dokud nevyčenichá v parku bažanta, či zasmrádlý kus buřtu...?

Asi by přestal být sám sebou, kdybychom jej (dlouze a dlouze) cvičili tak, aby přiběhl na každé zavolání ... a tak je každá výprava do našeho parku také výpravou s velkou dávkou dobrodružství. S navyklým pohybem a nenavyklou úzkostí odepínám na hranici parku vodítko a vypouštím jej "na volno". V tu samou chvíli se natěšeně a "nenápadně" rozbíhá směrem k nedaleké obří haldě... tam už na něj přece čeká celá populace zajíců - sice je nechytí, ale za tu srandu to přece stojí!

Nepočítá však se mnou. Zatímco on poklidně kluše, vyrazím ve svůj maximální sprint příčně, abych mu odřízl cestu, a křičím na něj "padej, padej!", otráveně se otáčí jinam, jako by chtěl říct "co blázníš, na hromadu? Já? Nikdy!!!" :) Myslím si své, ale klusáček si očuchává dál v parku.

Blíží se paní s psíkem - kudrnatý - jak jen se "to" jmenuje?; pěkný pes. Pižduch si to ale myslí taky a běží pozdravit. V tu chvíli slyším hlas - jak jinak, tzv. "ječák" - zavolejte si toho svýhoó psaá, vona hárá". Rozbíhám se - sprint na 150-200 m a v běhu vysvětluji, že zavolat ho sice můžu, ale o takovém rozkazu si miláček z buše myslí své. A navíc když hárá, tak to už asi nemají šanci ani dobře vychovaní psi s agility za 1 podtržená:).

Zaháknu, paní nafouknutá, že můj vořech by chtěl jejich krásnou (pudlice se jmenuje) znásilnit - snažím se ji vysvětlit, že opravdu, je hodný, ale poslušnost není to proč spolu žijem:), evidentně ji to nezajímá a mne už čeká další setkání.

Tentokrát (pro mne) milé, neboť již z dálky, jakmile vidí náš psík vlčáka Ronalda, s psicí Lady (čti lejdy), klidí se daleko, daleko z cesty a jeho vždy vzpřímený kroucený ocásek je najednou nízko až u psích kolen. Ronald má zřejmě v očích něco co i u Piždi vzbuzuje respekt (asi vraždu), škoda jen, že já ne:).

Nicméně nálada nás obou je stále výborná a blížíme se k jezeru (rybník). Bezdomovci primově "voní" - asi po Basejicku a jsou povětšinou k psíkům milí, sedí na lavičce, vyhřívají se a pijí své lahváče. Přistávají však také kachny, krouží je snad kachní slet?, Pižda je u vytržení, běhá sem tam jako pominutý, myslí asi, že třeba nějaká přistane jemu na čumáku... Nestane se tak, ne a ne, ale lákadlo na hladině je příliš velké, a tak frustrovaný Pižda skáče do vody a plave.

Sice je to pes, ale plave čubičkou, kachny hledí zvědavě opodál, když už už je jakoby dohání, jen trochu trošku přidají, Pižda ale plave přesto naplno, jak o život sem a tam. Není dnes výjimečně zima a tak nemám strach, že by promrzl, ale výjev vzbudil zájem kolemjdoucích. Ale už je to tady, zase jiný rozhodný hlas od údajně slabší poloviny lidstva "zavolejte si toho hajzlaá nebo na vás zavolám policajtýý"

Vysvětluji té velmi nemilé paní, navenek klidným hlasem, že pes kachnám každopádně neublíží, že je také součástí živé přírody, ale paní zvyšuje kmitočet - docela zbytečně, Pižduch si plave sem a tam, na mé volání v "lovecké vášni" nereaguje. Já se ale nemám kam skrýt před tou záplavou čisté zloby. Kachny jsou pro paní, statnou šedesátnici zřejmě posvátné jako krávy v Indii a pes nečisté prase jako... (někde jinde ve světě).

Konečně sláva! Pižda "to" vzdává! Vylézá, otřepává se a běží ke mě nadšený jako vždy "Viděl si to? Málem jsem je měl" říkají mu oči. Tak mu zkusmo vynadám a běžíme poklusem dál, proti nám další a další pejskaři, s některými se zdraví, s některými začne dovádět, vše se zdá být v pořádku, až do chvíle kdy se objevuje slečna s mladým mužem a buldočkem.

Pižda zdraví a já ho nechávám vyřídit "služební" formalitky. Paní to evidentně nevadí, ale pán mi stroze říká "nemůžete si ho zavolat, vždyt ho chce napadnout!" Ani jeden že psů nevypadá, že by se chystal napadat, a tak se snažím vše převést do veselého bodrého tónu- "To víte křováček si chce očuchat Francouze :) "Aha vy jste asi psí psycholog?" kompenzuje si pán sebevědomí a ukazuje obrazně svaly.

Vidím, že zde tu pšenka nekvete, Pižduch je v pohodě, ale moje slunná nálada zapadá se sluncem a je slovy básníka definitivně "v prachu cesty"(nebo jinde), tož deme dom néé? Před domem, už na vodítku stihne ta naše nádhera ještě (naštěstí jenom zkusmo), "zmastit" dvě krásné bíglice, které se ale, dle jeho pravicově konzervativního názoru přiblížily moc blízko JEHO!!! paneláku, vlastnický pud má teda opravdu na výbornou. (Paní majitelka si asi myslí podle svého pohledu, že máme psa vrahouna - zabijáka.)

Tak to bychom měli: Uff. Pozitivní je, že se dnes výjimečně nekonalo jeho divadlo zvané "hladový pes žere suché rohlíky", ty rohlíky, které děti a důchodci házejí kachnám (rohlíky normálně absolutně nejí), pozitivní je, že se dnes nepokusil si zajímavé lidi se zajímavými "kamarády" označit, aby je příště v parku lépe našel a pozitivní je přece i to, že jsme přežili.

A tak zítra jdeme zase :) (Neboť co nám zbývá?)

Krásné zážitky s Pižduchem však neskýtají jen každodenní procházky, ale třeba také letní výlet zvaný celkem nevině koupání. Protože známe svého psíka, a rozumíme strachu lidí ze psů, snažíme se chodit na naše "známá" místa, na pískovny, kam je vstup přinejmenším přísně zakázán, abychom nikoho neobtěžovali naší (a psí) společností. Takových míst není mnoho, ale jsou.

A tak hned časně ráno (asi tak v deset hodin) se položíme na deku a vyhříváme spolu s naším afričanem, který se celý natěšený nevyhýbá slunci jako jiní psi a krásně si ho naopak užívá. Občas vlezeme do vody, a Pižduch, protože nechce zůstat sám, plave statečně za námi, i když kachna dnes zde není bohužel žádná.

Ale už je to tady - další průšvih už se chystá... Přišla paní nebo slečna, rozložila si hned vedle deku a slunečník a Pižda se jde za ní podívat (tak jak se v to rodné buši sluší, když přijde návštěva že ano! Ale my také už slyšíme "zavolejte si toho psaá ", Pižduchovi ale voní deka náramně a tak vybíhám a omlouvám se s formulkou, že "je to psík zvědavý a neposlušný, ale hodný", přichází také partner paní a protože při velikosti pískovny okolo 40 hektarů mají deku jen asi deset metrů od nás, tak slyším (bohužel velmi dobře), jak říkají " nevím proč ho sem tahaj, takový strašně drzý pes" a to ani ještě netuší, že až doplavou až doprostřed jezera, tak se Pižda pokusí znova očuchat jejich svršky a voňavé batohy.

Tož odhánět ho mohu, dát na provaz ho mohu a také tak, ač (nerad) na chvíli činím, ale už jsme zase vyvrheli. Ale pejsek je jinak šťastný :), tak proč ne? Dochází však i na nečekaně komické situace: kdo by se zde v pustině obtěžoval s plavkami? že? A tak když se sám příjemně chladím v jezeře sto metrů od břehu, Pižduch vyráží na lesní cestu o padesát metrů výše.

Panička za ním a kdo by se (v pustině) obtěžoval s oblékáním, když Pižduchovi jde téměř určitě (jako vždy) asi o život?! A tak se objevuje na lesní cestě v rouše Evině a mladému muži na kole div nevypadnou oči z důlků, když se k němu vrhá (na stud není čas) takové nějaké divé zjevení s otázkou "neběžel tudy teď právě takový malý zrzavý psík zbarvený a velký asi jako liška?" A než se dotyčný vzpamatuje a stihne odpovědět něco vtipného jako třeba "pleju len", stvoření zmizí v hloubi lesa. :)

Pižduch je pak nicméně úspěšně polapen, "adrenalinová injekce" (nám) tím podána a můžeme se opět kochat pohledem na zelenkavou vodu a borovice na horizontu. Avšak jen do té chvíle, než si naší sousedé rozbalí kuřátko. Asi si domyslíte další - kuřátko s kůrčičkou a africký pejsek s krásnými vráskami, to se nedá odmítnout ne? - ale, nebudu vás napínat, srdce se naštěstí neustrnulo, ano byl jsem opět "vyzván". Ale ne všichni jsou takoví hamouni.

U stejného jezera se nám (jindy) už stalo, že pán, též s kuřátkem, "velmi ochotně" před upřeně hledícím, téměř hypnotizujícím Pižduchem odlamoval měkká kuřecí prsíčka s tvrzením, ať si je vezme, že on je vůbec nerad!!! Svět je krásný. Paní odvedle se mezitím spálila a rychle balí, svět je krásný. :)

Projíždím kolem domu, kde bydlí kamarád, Pižduch v autě, kamarád na zahrádce, chci mu jen podat ruku, vystoupím z auta a to byla chyba, ale já teď zatím ještě nevím, že jsem, to neměl dělat. Pižduch skáče a skáče v autě, zepředu dozadu a zase zpět, rád by se pozdravil také a já ho tak zbaběle nechal uvnitř. Bohužel. Podání ruky s kolegou , vracím se do auta, ale co to, asi jsem zamkl auto? ale klíčky jsou přece uvnitř... v zapalování, a Pižduch na mne vyčítavě kouká "tak už mne konečně pusť" a neví že se právě v autě sám zamknul. :(

Stačil tam u řadicí páky skočit na takové to malé zamykací tlačítko. Tož co? Auto stojí uprostřed silnice, zamčené. Půjčuji si od kamaráda jeho auto a jedu si domů pro náhradní klíče, za dobrou hodinku jsem zpátky. Je přece příjemné mít za přítele Basenji.:)

Máme sraz v hospodě u Anděla. Vracím se odkudsi z procházky s miláčkem zrzavým. Hospody on má rád - tolik vůni, tolik jídel, tolik lidských vnímavých oči, do kterých by se tak krásné úpěnlivě koukalo a říkalo po psím "už jsem asi čtrnáct dní nejedl, jak můžeš mít to srdce mi nedát ani kousek toho tvýho voňavýho masíčka?"

Jen kdyby ho tak neškrtil ten blbej obojek a neomezovala ta hnusná šňůra... To už by nakukoval do talířů právem vyděšených spoluobčanů. Takhle se jen omotává chvíli na lavici, chvíli pod stolem, já se šňůrou provádím pravou ekvilibristiku, kamarádky vyprávějí o dětech, jak se jim to a ono daří a nedaří, jak Pepíček dostal vysvědčení, sice z toho moc nemám, ale je to takové pěkné, obyčejné, lidské starání.

Pižduch se však také "snaží" - evidentně má našeho "pindání" dost, ožvýkává vodítko i naše bundy, nebo se vrhá se pln naděje číšníkům pod nohy, nebo ke dveřím. No déle než hodinu se to nedá vydržet. A tak aby to nevypadalo hloupé nebo neslušné, tak se pomalu zvedám a říkám "sorry, musím už domů, Pižduch odpoledne nespal, byl by večer nervózní" Moje slova končí v salvě smíchu. Jak je to v tom vtipu " některé věci už prostě nikdy nevysvětlíš". Nebo jinak "některý věci prostě nepejskaři nikdy nevysvětlíš":)

Ne nadarmo jsou Basenji v odborné literatuře nazýváni psí páriové - nejnižší společenská vrstva v indickém kastovním systému. Klusáček sice vzbuzuje sympatie, ale nestává se zrovna zřídka, že nějaký jiný pejskař se těší, že si "chlapci" budou hrát a nás "pária" kolegu psa ignoruje jak nafoukanec největší - nemá přece zapotřebí on křovák (s rodokmenem od faraonů) se "zahazovat" s kdekým. Ale vysvětlujte pak, že vy sami vůbec nafoukaní nejste, že to nemá - neokoukal od vás. Některý věci prostě nevysvětlíš, a tak bodře předstírám že spěcháme, nebo že miláček dnes není ve své kůži - "nedotknutelný" pária. :)

Některé aspekty našeho vztahu, pochopí jen ten, komu život se zvířetem zalezl pod nehty, nebo někdo, kdo má doma přesně takovýho nevychovanýho "zmetkouna". Pro ty ostatní jsme vyvrheli, ignoranti a taky blázni - jak přece jinak - páriové :)!

Život je stále krásný.

Ilustrace: Petr Vyoral