16.6.2019 | Svátek má Zbyněk


PSÍ ROZCESTNÍK: Night ve Francouzském středohoří - část I.

27.5.2019

Plán na dovolenou byl dlouho jasný. I jsem tady o něm v prosinci psala... Jak to tedy dopadlo?

Báječně. Pravda, mohlo být o kousek tepleji (přeci jen sníh v Jižní Francii v květnu často nepadá...), ale jinak dovolená vyšla na jedničku. Možná i s hvězdičkou.

Vyjížděli jsme na čarodějný podvečer. Jediná ucpávka na trase byla v Praze – za ní už cesta pohodlně ubíhala, počasí nám přálo, noční doprava byla plynulá a tak jsme už za rozednění (je to na západ – takže slůňo vstávalo o více než hodinu později než v Čechách) byli na parkovišti pod monumentální horou Puy de Dome (1464 m n. m.).

Vystoupali jsme nad mlhu.

Vystoupali jsme nad mlhu.

Cílem bylo vystoupat na vrchol, pokochat se sousedními sopečnými kužely a hlavně se pořádně protáhnout po dlouhé noční jízdě. Krásně tam bylo. Brzy jsme vystoupali nad ranní mlhu, blízké pohoří mělo stále ještě sněhový kabát, a kolem nás bylo jaro.

Narcisy, sasanky, petrklíče, dymnivky – to vše kvetlo naplno. Bučiny byly netradiční – spíš keře než mohutné stromy.

Bučiny jsou jiné než u nás za humny.

Bučiny jsou jiné než u nás za humny.

A pod nohama často „škvára mísená s keramzitem“ – prostě drolící se sopečná hornina. I proto se nemá vstupovat mimo cesty, neb jinak eroze postupuje velmi rychle.

Pohled na okolní sopečné kužely

Pohled na okolní sopečné kužely

Puy de Dome je nad velkým městem Clermont-Ferrand a na vrchol jezdí zubačka. My vrcholek opustili dřív, než první vláček vyjel nahoru. Takže až na pár běžců jsme si užívali nerušenou procházku nezvyklou sopečnou krajinou. Na vrcholku je nejen obří vysílač, observatoř, restaurace, ale také zajímavé ruiny Merkurova chrámu z doby starého Říma.

Byla to krásná procházka (9 kilometrů s převýšením 420 metrů). Night po návratu k autu zapomněl, že o cestách na dovolenou on rozhodně nežere – a miska syrového masa v něm zmizela velmi rychle. A čekala nás pomalá poznávací cesta po klenotech místního venkova.

Scházíme pod vrchol na okružní trasu.

Scházíme pod vrchol na okružní trasu.

Ten totiž skrývá několik významných kostelů auvergneské románské architektury. Navštívili jsme tři – v Orcivalu, St-Nectaire a Issoire. Každý byl jiný a všechny byly úžasné. Parkoviště byla zdarma, všude jsme bez potíží zastavili až u kostela – takže jsme ani Nighta nemuseli rušit v odpočinku. Chvilku na nás počkal – a o to víc si vychutnával drobné přírodní procházky pro něj – ať už u čistého kamenitého potoka (setkání s prvními vstavači), nebo na vyhlídce u čedičových obřích skal v údolí Fontsalade.

Čedičové skály v údolí Fontsalade

Čedičové skály v údolí Fontsalade

U Issoire jsme najeli na dálnici a poslední úsek dojeli po ní. Bez potíží jsme správně u Sévéracu le Chateau sjeli na Le Massegros a trefili jsme i správnou silničku na samotu Bombes. Po vystoupení z auta jsem utrpěla tak trošku šok – parkovací místo bylo mezi konikleci a vstavači (typuju vstavač kukačka – ale Krakonoš mě asi vyvede z omylu).

Ihned se přiřítily i dvě „naše blondýny“, neb domek sousedil s obří ohradou, kterou obývaly dvě světlé kobylky.

Seznámení s blondýnkami.

Seznámení s blondýnkami.

Night si je prohlídnul, očuchal – a byl zcela v klidu. Celý týden je vůbec neřešil. Jen když holky měly hravou náladu a začaly se pošťuchovat a honit... zpozorněl a možná by se chtěl přidat. Ale dal si říct, ať se jim do hrátek neplete.

To víc řešil příchod místního westíka. Ten ho totiž ihned chtěl zakousnout (inu teriér) a musel být potupně paní domácí odloven a svírán v náručí. Temným vrčením nám vysvětloval, co si o nás myslí. Rozlehlý statek majitelů nebyl daleko, ale kluci se nepotkávali. Jen občas měli tendenci jít si označkovat (a obobkovat) prostor co nejblíž k druhému teritoriu :o) Domácí ctili prostor kapličky jako naši klidovou zónu a během týdne jsme si jen občas na dálku zamávali.

Zabydlujeme se.

Zabydlujeme se.

Domeček byl úžasný. Opravdu pro dva. Obří Najtí pelech se taktak vešel. Důležité bylo, že horká voda (ve sprše i do dřezu) tekla, mrazák mrazil, chladnička chladila, sporák na plyn fungoval a krbová kamna hořela bez problémů. Naštěstí dříví i třísek (i podpalovače) jsme vzhledem k předpovědi počasí měli k dispozici dost. Jen tedy signál metrovými kamennými zdmi fakt neprošel.

Oblast, kde jsme bydleli, je náhorní planinou zhruba 900 metrů nad mořem a je „naporcována“ hlubokými říčními údolími. Opravdu hlubokými.

Pohled do údolí řeky Tarn.

Pohled do údolí řeky Tarn.

Hladiny řek jsou o plných 500 výškových metrů níž. A protože údolí nejsou široká, znamená každá cesta k řece sérii zatáček a značného klesání.

Ve čtvrtek ráno jsme se poprvé spustili do údolí, přejeli ve vesničce Les Vignes řeku Tarn a vydali se na průzkum planiny Causse Méjean. Občas jsme jen „přibrzdili“, ale také jsme pěšky vystoupali na vyhlídku nad Floracem, kde jsme viděli první kroužící supy a také první dolmen. Hlavním cílem dne ale bylo skalní město Chaos de Nimes le vieux.

Pohled z výšky na Florac.

Pohled z výšky na Florac.

Zaparkovali jsme na označeném místě a vydali se na průzkum. Krása. Koniklece, vstavače, divoké čemeřice i celá řada skalniček mezi rozházenými bílými kameny. Kam až oko dohlédlo, všude bylo kamení. Nikde nikdo – až na závěr skoro tříhodinového bloumání po stezkách i nestezkách jsme potkali dvojici jiných turistů.

Bloumali jsme tam dlouho.

Bloumali jsme tam dlouho.

Protože viditelnost byla solidní (a další předpověď úplně dobrá nebyla), zajeli jsme ještě i na vrcholek hory Mont Aigoual (1567 m n. m.). Prý je z ní vidět třetina Francie. Třetina rozhodně vidět nebyla, ale i tak výhled stál za to. Výhodou pro neturisty je parkoviště přímo na rozsáhlém vrcholku.

Na Mont Aigoual hodně foukalo.

Na Mont Aigoual hodně foukalo.

Vraceli jsme se údolím řeky Jonte a výhledy na řeku, skalní útvary, kroužící orly a supy, kamenné vesničky, románské kostelíky byly jeden hezčí než druhý. Bylo jasné, že cílů k výletění bude tady opravdu víc než dost.

Skalničky jakési...

Skalničky jakési...

Po večeři jsme ještě vyrazili na pěší obhlídku nejbližšího okolí domečku. Vyplašili jsme orla, viděli krásné ještěrky a spoustu kytiček. Krajina je to prazvláštní. Rovná, porostlá nízkými borovicemi a hlavně keři zimostrázu. Všude ohrady. Obří ohrady. Prázdné ohrady.

Typická krajina - zhruba 900 metrů nad mořem.

Typická krajina - zhruba 900 metrů nad mořem.

Prázdné jsou proto, že teprve za pár týdnů se naplní stády z jihu. Tam se pasou celou zimu, a až když sluníčko trávu spálí, přesunou je sem. Tady, ve vysoké nadmořské výšce, se spokojeně budou pást až do pozdního podzimu. Zdejší oblast pastvin na planinách a pohořích je od roku 2011 zapsána mezi památky UNESCO (The Causses and the Cévennes, Mediterranean agro-pastoral Cultural Landscape - Zemědělsko-pastevecká kulturní krajina na jihu Francie u Středozemního moře).

... a pokračování příště.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do krásné fotogalerie!

Xerxová Neviditelný pes


Diskuse


Z. Jitur
8:21
28.5.2019

Z. Xerxová
11:24
28.5.2019

Z. Maw
20:57
27.5.2019

Z. Xerxová
21:03
27.5.2019

Z. Hanča
20:49
27.5.2019

Z. Xerxová
21:07
27.5.2019

Z. Jenny
18:45
27.5.2019

Z. Xerxová
19:24
27.5.2019

Z. Jenny
19:51
27.5.2019

T. Zana
16:35
27.5.2019

Z. Xerxová
17:00
27.5.2019

Z. Xerxová
17:03
27.5.2019

T. Zana
17:59
27.5.2019

L. Bláža
10:56
27.5.2019

Z. Xerxová
12:28
27.5.2019

Z. Yga
10:45
27.5.2019

Z. Xerxová
12:26
27.5.2019

Ž. Petrs01
13:54
27.5.2019

Z. Xerxová
14:57
27.5.2019

Ž. Petrs01
16:01
27.5.2019

Z. Xerxová
16:12
27.5.2019

Ž. Petrs01
19:14
27.5.2019

Z. Xerxová
19:48
27.5.2019

M. Crossette
19:57
27.5.2019

Z. Xerxová
20:24
27.5.2019

Z. Janaba
***
10:13
27.5.2019

Z. Xerxová
12:23
27.5.2019

Z. Matylda
9:01
27.5.2019

Z. Xerxová
12:22
27.5.2019

D. Ruščáková
7:18
27.5.2019

Z. Xerxová
8:40
27.5.2019

Z. Xerxová
6:22
27.5.2019

Z. Lika
7:28
27.5.2019

Z. Lika
7:46
27.5.2019

Z. Xerxová
8:35
27.5.2019

Z. Lika
9:32
27.5.2019

T. Zana
16:36
27.5.2019

Z. Xerxová
16:57
27.5.2019

počet příspěvků: 38, poslední 28.5.2019 11:24