Koupili jsme si do obýváku dvě křesílka v Kice, dovoz odněkud z Bali. Jsou legrační, když se na ně podíváte zespodu a uvidíte neohoblovaná prkýnka stlučená rezavými hřebíky. Pejskům to samozřejmě nevadí.
Naopak, Iris si křeslo velmi oblíbila. Ne snad, že by měla speciální zálibu v hřebících a neohoblovaných prkýnkách. To jenom Ljuba ušila polštář, tedy sedák, vycpaný jakousi měkkou hmotou, které říká zcela neadekvátně kuličky. Vypadá to spíš jako bavlněné tobolky, je to syntetické chmýří, velice měkounké.
Asi se na tom dobře sedí. Jenže to já těžko posoudím, protože mezi mým zadkem a údajně měkounkým polštářem leží pes a tváří se vyčítavě, když mu hrozím, že ho zasednu.
Ten pes je samozřejmě Iris, jak jsem se zmínil úvodem. Bart by se na křesílko nevešel a navíc je to chlapisko humpolácké, které sebou práskne i na hromadu kramlí.
Ráno u snídaně už padla zmínka o tom, že bychom v Kice koupili ještě jedno křesílko.
Vyhodit psa z toho starého či spíš z toho stávajícího křesílka je teoreticky snazší, prakticky hůře proveditelné. U vyhazovaného psa se projevuje návratový efekt. Možná, že by stačilo, aby Ljuba ušila nový sedák a vycpala ho kramlemi.
Hrozí ale nebezpečí, že by se na něm uvelebil Bart.