Už to tak vypadá, že budou vánoce na blátě a pejskové tedy budou taky na blátě. Se vším všudy. Se všemi čtyřmi tlapkami na blátě.

Reakce na bláto je u obou pejsků rozdílná. Bart si nechává tlapy čistit a temně u toho vrčí. Ano, prosím rozumprdy, aby mi neradili, vím, že v kynologických knížkách je na straně jedna napsáno, že nesmím dopustit, aby na mě pes vrčel, Bart to dělá při každém mytí tlapek už deset a čtvrt roku a je to součást hry a nebudu to měnit.

Iris nevrčí. Ona stojí a tváří se jak svaté umučení. Kýbl je metr daleko.
"Udělej krok, Iris!"
Neudělá. Je jako socha na Karlově mostě.
Musím ten kýbl popadnout, přitáhnout a strčit jí do něho tlapu a pak ho zas posunout a takhle ji - sošnou - obkýblovat, abych ji mohl odbahnit.
Je mi to nepochopitelné, protože venku je bláto, ale sakra studené bláto a v kýblu je teplá voda a sám bych uvítal, kdybych svoje tlapky mohl v horké vodě smočit.
Iris to ale bere jako křivdu.
Ljuba by ale brala jako křivdu, kdyby na podlaze byly blátivé psí ťápoty.