Jeden je jasný. Hora svalů, pán ho má na horolezeckém laně. Bílý pes s černou náplastí na oku. Na Irdu je náramně zvědavý a zvědavost projevuje tím, že pán za ním vlaje jako prádlo ve vichřici. Mám pocit, že k němu promlouvá italsky.

Přiznám, že mě nikdy nenapadlo na Barta mluvit italsky. Třeba by to pomohlo. Problém je v tom, že italsky umím "mama mia" a nejsem si jist, zdali by to účinkovalo dokonale uklidňujícím dojmem.

Druhý extrém jsme zažili dnes. Vraceli jsme se z procházky a Iris někde opisovala svoje kilometrové kruhy v louce, která se táhne mezi Zvolí a Březovou: svých deset, dvacet kilometrů během půl hodiny Iris potřebuje naběhat, jinak si myslí,že se nikde nebylo. Potkali jsme nějaké lidi.

Viděl jsme už z dálky, že vedou nějakého hodně malého pejska. Když se přiblížili, viděl jsem že je to hodně hodně malý pejsek. No a na vzdálenost pěti metrů mi došlo, že to je kočka, na vodítku, na kšírách.

Velmi jsme si přáli, aby Irda byla kilometr daleko. A co Bart, až potkáme kočku na provázku?

No, Bart bude taky na horolezeckém laně, takže se mohu dívat do budoucna s důvěrou, třebaže budoucnost je poznamenána horami svalů s náplastí na oku a kočkami na provázku.