I tak mírnému, vyrovnanému člověku jako jsem já se někdy stane, že řve vzteky a skáče jak kaučukovej dědek. Jak na to reagují pejskové?
To záleží, jak kterej.
Bart zalejzá pod lavici. Bart, pes se srdcem Rockyho bojovníka, pes který se nebojí ani bouřky, ani rachejtlí, pes, který coby šestinedělní štěně rozmlátil dveře čumákem, aby se dostal z kuchyně, kam jsme ho zavřeli, aby dělal loužičky jen na jednom místě a ne po celém baráku, pes který je schopen se utkat s býkem, kancem a i drakem, pokud by se někdy vynaskytl, tento Bart zalejzá, když začnu láteřit a řvát "hýml".
Kdežto Iris, v té se probudí utěšitelka. Zaláteřím a už je tu její štíhlé tělíčko, porostlé kraťoulinkými hebkými chloupky, hustými jako srst sametové podušky. Vkládá mi hlavu do klína a upírá na mě oči: proč láteříš, pane? Co se stalo? Mohu ti něčím prospět? Pohlaď si mě, to tě uklidní. Jsem tu proto, abych zklidňovala prudké vášně.
A Bart zatím leží pod lavicí a koulí očima: co jsem proved? Copak jsem se popral? Já se nepopral. Ne, že bych nechtěl, ale nebylo s kým. Proč ten pán tak řve? Třeba mu někdo nakecal, že jsem se popral, ale já jsem se nepopral. Ne, že bych nechtěl, ale nebylo s kým.
A tak dál, kolem dokola.
Bart je specialista na obranu. A Iris na psychickou kynoterapii.