Odcházel jsem za jakýmsi Veledůležitým posláním do města. Bart tuší, kdy jdu pryč, a zalejzá. A Iris?
Ta se postavila proti mně, začala se třást na celém těle a drkotala zuby. Ano, bylo slyšet, jak jí to v tlamě haraší. Upírala na mě žalostné oči. Ocásek měla stažený hluboko mezi nohy, až se jí špičkou dotýkal bříška. Byla nahrbená jako výměnkářova chaloupka. Uzlíček neštěstí. Nejdřív jsem si to nedával do souvislosti s odchodem, teprve po chvíli mě napadlo, proč by to mohlo být. Ne snad, že by to bylo poprvé, kdy se Irda třese a drkotají jí zuby. Vždycky, když je někde nad Pelhřimovem (natož pak blíže) bouřka, Iris to ví a začne se bát.
Takže jsem je vzal na procházku. Obešli jsme obvyklý okruh a vrátil jsem je domů, zmáčené a šťastné. Teprve pak jsem odjel.
A jak jsem tak jel, myslel jsem na ně a napadlo mě, že se Bart vykodrcal ze svého pelechu a šel k Iris, dekorativně stočené na neměkčím polštáři na nejpohodlnějším křesle, a říká:
"Tak co, byl to ode mě blbej nápad, sehrát na toho starého troubu dojemnou scénu?"