Byla to kost dekorativní, pořádná, s bambulemi na konci, i stopa masa na ní zbyla - prostě, byl to dárek jak se patří pro psa. Však taky byl Bart náramně nadšený, když Míša přišla z nákupu domů. Bart věděl, že je jeho - nepochyboval ani na okamžik. Míša musela z igelitového pytlíku vytáhnout pytlík druhého řádu, v němž byla kost ukryta. Bart skákal, zdálo se, že přišel na antigravitační prostředek.
To trvalo omezenou dobu. Pak se uchýlil do soukromí, abychom mu ji neukradli a nesežrali - této psí logice by se divil jen ten, kdo nikdy žádnému psovi nepřišel blíž než na patnáct metrů a nebyl s ním déle než hodinu.

Jenže Bart si vzal do hlavy, že si kost odnese do obýváku a měl jasně v úmyslu ji zpracovávat uprostřed koberce po dědečkovi. Byl tedy vyhnán i s kostí před dům na mráz.
Nesl to nevrle, ale kost mu byla dostatečnou útěchou. Přilehl k ní jako bojovník k něžné milence. Jenže, místo aby se do ní tvrdě pustil, začal ji nešikovně obracet v tlapách a zkusmo ji olizoval.
Opustili jsme ho. Po nějaké době přišel domů, mokrý od sněhu. Bez kosti. Jasné to znamení - někam ji zahrabal, do té nejhlubší závěje. Samozřejmě zapomněl, kam. Takže ji pro jistotu hledá ve svém pelechu.