19.4.2024 | Svátek má Rostislav


PSI: Potrefená husa aneb opět ze života

15.3.2007

Musím se přiznat, že hnacím motůrkem této myšlenky jsem byl já. Dodnes jsem vděčen mé ženě, že se nechala přemluvit (nebylo to nakonec nijak těžké) a tento zásadní krok schválila. Děti pochopitelně tento krok uvítaly a tak již nebylo o čem.

Měl bych ale napsat, že moje první kroky k prosazení této myšlenky vedly nenápadně všemi možnými cestičkami. Jedním z těžkých a podstatných argumentů se nakonec stal pes. Všichni jsme po psím kamarádovi toužili a tak se krátce po přestěhování jelo na Moravu pro psí holčičku. Bernský salašnický pes je nádherná chlupatá koule, zvlášť ve štěněčím věku. Růžička - Beruška

Bylo to pro naši rodinu jedno z nejkrásnějších období. A z té doby je také tato příhoda.

Již od prvního dne bylo jasné, že nás čekají nádherné chvíle při pravidelných procházkách s Beruškou, tak jsme naši chlupatou kuličku pojmenovali, a tuto milou povinnost jsme také dodržovali. No, musím uznat, že při dešti chodila zásadně mamina. Vzala to prostě za své a neexistovala překážka, která by její každodenní rituál s Beruškou překazila.

Byly ale přece jenom záležitosti, které tyto vycházky ovlivňovaly. Tou dobou jsme začali více než před tím sledovat různé zprávy o zaběhnutých domácích zvířatech a jejich osudech. To se nesmí stát! Prohlásila jeden den mamina a začala studovat zákony a předpisy.

V tu dobu se naše rozhovory točily téměř výhradně okolo Berušky a jejích právech. Ale i tato éra skončila a "Beruna" se stala nadstandardním členem rodiny. Měla svá práva, ale i povinnosti. K její hlavní patřila úloha totálního umazlení případného vetřelce v našem domě. Nakonec, na nás to trénovala denně a musím říci, že se jí to dařilo dokonale.

Mamča, "nadupaná" psími předpisy a zákony, bez problémů a obav brázdila zdejší krajinu a Beruška se nádherně tvarovala ve statnou a silnou berňačku. To vše ale ukončila příhoda, která zanechala v jejím jinak udatném srdci brázdu bezmoci a také strachu.

Jednoho dne odpoledne se jako každý den chystala mamča s Beruškou na lítačku a vybírala si parťáka z nás, podřadných členů rodiny. Já si brousil chutě na pelíšek po obědě a moje průhledné výmluvy byly nakonec tolerovány. Dcera s nejstarším bráškou byli již ve víru venkovských radovánek a druhý bratr cosi kutil v dílně. Bylo rozhodnuto. Pippa, jak mu dodnes říkáme, byl rád a s chutí přijal nabídku k výpravě. Za okamžik se již za hlasitého štěkání a mocných projevů radosti Berušky vydali všichni na cestu.

Chvíli nato jsem zahlédl pouze siluety jejich postav na kopci za chalupou. Co se dělo potom, jsem se dověděl až po jejich návratu a musím říci, že nebyl vůbec radostný jako vždy. Ten návrat tenkrát byl poznamenaný něčím, co by se dalo popsat jako kombinace strachu a vzteku. Tedy u maminy. Pippa, jako dvanáctiletý klučina, byl jednoznačně vyděšen.

Po odchodu z domu se vydali všichni na známou trasu přes kopec za chalupou k lesu. Beruška skotačila a co chvíli se se svou smečkou pouštěla do veselých hrátek. Kousíček za horizontem, asi tak v půli cesty od domu k lesu je však vyrušila rána jako z děla. Beruška se se staženým ocasem přitulila k mamče a všichni tři pozorně sledovali co se děje. Po krátké chvíli ale pokračovali dál známou cestou. Když dospěli k lesu, stalo se to znovu. Tentokrát ale s daleko větší razantností. Rána zazněla téměř nad jejich hlavami. Vzápětí řev jako na trestance.

"Co tady děláte?! Tady nemáte co pohledávat!" Na posedu nad jejich hlavami seděl zelený střelec s nabitou puškou a mířil přímo na vyděšenou trojici. "No co čumíte?! Padejte odtud!"

Malá, ale o to statečnější duše mé ženy se začala bouřit a sbírala síly k obraně. Přitiskla k sobě ostatní členy smečky a chtěla na svoji obranu vznést neméně lahodný proslov. Další rána ale přerušila její snahu o nápravu. Šlo do tuhého.

Nastala blesková úvaha a ochranná ženská duše radila jednoznačně. Máš odpovědnost, to je magor, musíš ustoupit! Další rána byla již pokynem. Všichni tři se jako na povel otočili a spěchali k domovu stejnou cestou. Za sebou slyšeli hlasité a sprosté kletby hrdiny v zeleném kabátě s dalekohledem na krku, jak odvážně dával najevo svou statečnost a radost z vítězství nad ženou, štěnětem a dvanáctiletým klukem. Však byl sám proti přesile chudák, ještě že měl tu pušku!

Dál to už znáte. Musím napsat, že po jejich příchodu jsem ihned začal organizovat opatření k nápravě, ale došel jsem k nevalnému výsledku. Nikoho to nezajímalo. Ač zásadně nepomstychtivý, poprvé jsem zalitoval, že jsem se smečkou na tu procházku nešel také.

Proč tuto příhodu po tolika letech uvádím? Jsem totiž velmi pobouřen reakcí myslivců na jednu epizodu z posledního, jinak milého večerníčku. A to, že pán v zeleném střílel na kotě rysa. Já sám jsem se měl myslivcem stát a kdyby nebylo přehnané péče o situaci v našem státě několika sousedními "přáteli" v roce 1968, zřejmě bych jím byl. Ale ať je to jak chce, jsem si jist, že by měli ti hrdinní střelci v zeleném zabrousit spíše do svých řad.

Mimochodem, nedávno byl v jednom večerníčku o Krakonošovi shodný pohled na zeleného mužíčka, který střílel po zvířátkách ve snaze vylepšit si ekonomickou situaci. Kde byly reakce těch přecitlivělých pánů v zeleném? A kde se vůbec bere to povědomí, že se takové věci dějí…?

Ač rozčilen, přec svobodné mysli, přeje hezký den

Jiří Růžička