Rok co rok se opakuje rituál honění podměrečných ježků Kampou a jejich lovení z ohromných kup shrabaného listí, případně z nedostupného roští.

Nezasvěcený přihlížející musí mít při našich záchranných akcích nutně dojem, že jsme se na rozumu pomátly. A není divu, co si taky myslet o dvou ženských osobách plouhajících se kolem roští, šťourajících se v haldách listí a ponoukajících krajně znuděného ovčouna k hledání čehosi pro diváka imaginárního.

Upřímně ale přiznávám, že je mi soud indiferentních kolemjdoucích docela fuk. Ostatně kdo má mít čas se rozhlížet a dbát na dobré jméno, když mu před chvilinkou ten mrňavý bodlinatý prevít zmizel v té největší hromadě listí a potměšile si v ní šustí. Protože jsme ale za léta sehraná trojka, má ježčí mrňous pramalou šanci, že by se mu podařilo nám zdrhnout. Jsme tak trénovaní, že jsme ve třech schopni obklíčit celou Kampu.

Již léta nosíme ježčí prťavce kamarádovi do kotelny. Nemohu říci, že když jsme s dcerou prvně přišly s ježčím pubescentem a žádostí, aby ho náš kamarád ubytoval, byl tento nějak extrémně rozverný, spíš naopak. Pokoušel se přibouchnout nám dveře před nosem a škvírou nám sliboval ukrutné věci. Protože je to ale stejný magor jako my, ježka převzal, ovšem až po ujištění, že je ježeček prost blech.

Byl, protože nevěřím úsloví, že blechy psí, item ježčí na člověka nejdou. Od té doby přebírá námi ulovené ježky celkem bez námitek, jen v očích má teskný výraz. Pokaždé mu vtiskneme zároveň s ježkem do náruče i pár zlatek na ježčí stravu. Nemáme odvahu se u něj zjevovat pravidelně s provinatem, on je někdy dost pruďas.

Dnes už jsme přes ježky holky zkušené, ale s prvním uloveným ježkem jsme zažily situaci, no, nechť laskavý čtenář posoudí sám.

Bylo, nebylo, dávno tomu. Dnes čtrnáctiletému Rexovi byly dva roky a prožíval období, kdy mu šlo o život, sto krát za den jsem měla touhu ho přerazit ve dví. Byl voňavý podzimní večer a my s dcerou jsme se vypravily s naším mazánkem na procházku po Kampě. Musely jsme chodit ve dvojici, neb nám ten gauner pravidelně zdrhnul. Tedy jedna ho naháněla a druhá hlídkovala, většinou v podřepu, aby viděla celou plochu kampského trávníku. Bylo to naše parádní číslo, s kterým bychom směle mohly vystupovat v cirkusu. Popisovaný podzimní večer se ale Rex ani zdáli nedržel zavedeného scénáře.

Jen jsme otevřely vrátka, vyrazil k prvnímu keři, s řevem a srstí zježenou. I my řvaly, anžto jsme byly přesvědčené, že jde o kočičí život. Ale nebyla to kočka, byl to docela prťavý ježeček. Rex ho tak vyděsil, že se zvířátko ani nepohnulo. Pouhým okem jsme odhadly, že tohle stvořeníčko by zimu nepřežilo. Dík tomu, že bylo strachem docela paralyzované, nebyl problém ho odlovit.

Tedy odlovily jsme ježečka a stály s ním na dvorku s otazníky místo očí. Jasné bylo, že pokud s tím stvořením napochodujeme domů, budu vdova. Klika byla, že v našem domě byla stará, nepoužívaná prádelna plná rozličného, závoji pavučin obaleného harampádí. Tam by ježeček mohl prožít čas, než mu najdeme ubytování. Jenomže kam ho dát? Jen tak volně ho vypustit byl nesmysl, tedy jsme ho umístily do mřížovaného deklu od trafa, přiklopily silným plechem a šly mu chystat večeři.

V minutě jsme byly zpět s miskou psího žrádla a prostředkem proti blechám a tupě jsme civěly na prázdnou bedničku. O tom, co pak nastalo, se mi zdálo ještě mnoho následujících nocí.

S dcerou jsme postupně vynosily na dvůr všechno, co nájemníci do prádelny nanosili. Byla toho půlka dvorku. Neumím tolik slov, abych popsala, co se zračilo v očích souseda, který se, nic netuše, vracel z odpolední směny. Myslím, že kroutí hlavou ještě dneska. A není divu. Narazit na dvě ženské, obě samá pavučina a šmouha, které za svitu měsíce z nepochopitelných důvodů gruntují v nepoužívané prádelně, to je jen pro extra silné nervy.

Samo, že vše dobře dopadlo. Ježek seděl ve velikém květináči, za poslední fošnou v rohu. Nezabily jsem ho jenom proto, že už jsme obě mlely z posledního.