Bude to rok, možná dva, kdy jsme se s mým partnerem rozhodli si pořídit pejska. V našem vztahu to neklapalo od doby, co jsem čekala miminko a potratila jsem ve čtvrtém měsíci, byla to obrovská rána od života. Další pokus o miminko bych v té době nezvládla, měla jsem strach, že by se potrat mohl opakovat. Náš vztah šel velmi rychle směrem dolů.

Jako jedinou možnost jak naše soužití oživit a překonat tak velkou ztrátu nás napadlo pořídit si pejska. Jsme oba dva milovníci zvířat, takže to bylo to jediné, na čem jsme se v té době dokázali shodnout. Na internetu jsme se začali informovat o všech nejrůznějších plemenech, a kde je chovají, o cenách a tak.

Občas jsme okem zabloudili do nějakého útulku, ale spíše jsme měli vizi nějakého krásného vyšlechtěného plemene. Výběr byl jasný - chtěli jsme stafordšírského bulteriéra. Tuto rasu jsme dobře znali od známých a vzhledem k tomu, že hodně sportujeme, bude výborný parťák na kolo, túry a venkovní sporty. Zadali jsme do vyhledávače název rasy a našlo se spoustu odkazů mimo jiné i na Brněnský útulek. Právě v něm se nacházel čerstvě nalezený pes této rasy, nádherný bílý s flekem na oku. Rozbušilo se nám srdce a věděli jsme, že jiného už nechceme.

Byla soboto ráno, já nemohla dospat, byl to zvláštní pocit - jedeme si pro pejska. Oblékla jsem si sportovní oblečení, byla jsem jak malá školačka nachystaná na výlet. Peníze, doklady, piškoty a vyrazili jsme do Brněnského útulku MP. Na vrátnici jsme řekli požadavky a pán nás přesunul dál do další místnosti, kde jsme čekali na paní, která to tam má na starost. Sedli jsme si do křesel. V jednom ležela nádherná velká kočka, zřejmě nasazené očko:).

Byl to neuvěřitelný pocit, připadala jsem si jako bych žádala o dítě k adopci, přitom jsme šla pro psa, byl to opravdu velmi zvláštní pocit, do teď si ho silně pamatuji. Zhruba za 5 minut přišla paní S (jméno si už nepamatuji). "Tak jakého chcete, řekněte mi číslo..." řekla paní S. ,,Jaké číslo?"zeptala jsem se. ,,No číslo pejska, které jste si vybrali na internetu!"

Zde nastal menší problém. Nevěděli jsme, že máme vědět nějaké číslo. Paní ovšem byla velmi příjemná, takže nás uklidnila, že se nic neděje. Zapnula počítač a začali jsme procházet fotky z webu. Našeho pejska jsme našli, ale paní S už při naši identifikaci se netvářila nadšeně. Pejska, kterého jsme si vybrali, nám dát nemohla. "Náš" krásný flíček byl velmi nemocný a jeho zdravotní stav se nezlepšoval, byl proto v karanténě a do budoucna zřejmě určený k utracení.

V ten moment mi rozhodně nebylo příjemně, chtěli jsme se rozveselit a naše naděje byla utnuta takovým příběhem. Nevadí, řekla jsem, tak uděláme radost jinému pejskovi. Prohlíželi jsme fotky pořád dokolečka, ale žádný tam nebyl, který by uspokojil naše požadavky, Chtěli jsme střední plemeno, do bytu, vitálního, hodného, ale zároveň trochu hlídače, takže malí, ačkoliv roztomilí oříšci, kterých tam bylo plno, měli v našem případě smůlu.  

Během prohlížení nám tam paní S předhazovala nějakou černou střední rasu. Pořad jsme ji nějak ignorovali, protože se nám to vůbec nelíbilo. Pro nás laiky to vypadal jako kříženec jezevčíka s vlčákem. Po půl hodině vybírání podle našich požadavků na psa, jsme se vrátili opět k tomu kříženci jezvlčáka. Jezvlčák to nebyl, byla to rasa Chodského psa, tak nám řekla paní S.

Následně to probíhalo tak, že nám toto ubohé zvíře přivedla a řekla ať se s ní jdeme projít. Nikdy jsme to s přítelem nezažili, připadalo nám to takové zvláštní. Inu vydali jsme se na procházku do okolí. Bylo to hrozné, všude bylo jen bláto a ten pes mne naprosto rozčiloval. Jenom tahal na vodítku až se škrtil, vůbec na nic nereagovala, jenom nás vláčela kalužemi a bahňačkami a celá jsem byla špinavá.

Ten pes mi rozhodně k srdci nepřilnul. Nebyla přítulná, ani hezká, prostě nic pro mne. (musím dodat, že v té době jsem měla představu, že přijdu do útulku, tam mne bude čekat krásný čistý roztomilý pes, který za mnou poběží a snad mi i řekne ahoj... byla jsem trochu naivní).

Blížili jsme se útulku s tím, že psa vrátíme. Sotva jsem toto rozhodnutí vyslovila ten černý škaredý zabahněný pes se při tom škrcení jen tak jako by nic kouknul na mne a šel zase svým škrtícím tempem. Zarazila jsem, ptala jsem se přítele jestli to viděl, že ten pes reagoval na to že jsem řekla, že ho vrátíme. Přítel nic neviděl. Byla to náhoda, ale pro mne to bylo v ten moment znamení. "Bez toho psa neodejdu" řekla jsem. A taky tak bylo. Podepsali jsme papíry, za pejska zaplatili a odjeli s námi domů.

Najednou jsme v autě nebyli dva, ale tři. Tak to už bylo po celou dobu. Naše Bleky, jak jsme ji pojmenovali už v útulku, se stala velmi významnou částí v našem životě, stala se jeho součástí. Po celou dobu s námi byla tím opravu nejlepším přítelem a za to, kolik nám dávala, jsme se ji snažili neustále odvděčit. Ona si to zasloužila. Dala nás opět dohromady a pomohla mi překonat prázdnotu, kterou jsem měla po nevydařeném těhotenství.

Bohužel se nám to vymstilo. Abychom ji vynahradili ten čas pěti let, kdy se neměla dobře, kdy patřila někomu jinému, jenž se o ní nestaral (pokud bereme v potaz že 15 kg, kdy s námi přibrala na 25), brávali jsme ji s sebou všude. Po rodinných oslavách, divadlech, hospůdkách a hlavně výletech.

Dne 10. 7. 08 v Dlouhoňovicích (Ústeckoorlicko, poblíž Žamberka) jsme byli na víkend v chatce a po střelbě, jenž byla zábavou tamních mladých kluků, se lekla a zaběhla do lesa. Už se nevrátila.

Prosím vás proto všechny o pomoc, možná máte nějaké kontakty a můžete se zeptat, zavolat či někomu napsat. Bleky znamená pro mne mnoho. Věřím, že naděje umírá poslední.

Popis BLEKY:

výška 40-50 cm, váha 23 kg, delší chlupy, černá s hnědým pálením, velmi se bojí lidí, na čumáku má 2 cm jizvu.

Mobil:             +420 724 943 938       

mail: Dagmar.Saboova@firma.seznam.cz

Děkuji s pozdravem