24.4.2024 | Svátek má Jiří


PSI: Trixie a ostružiny

12.5.2016

Naše Trixie je všežravec, ale jsou tři dobroty, které miluje nadevše. Kdybych ji chtěla drezůrovat, právě pro ně by byla ochotná naučit se dělat snad i kotrmelce. Zjara to jsou ostružiny, na podzim syrové buráky a kdykoliv během roku sladké brambory (pečené nebo jako křížaly). Nepohrdne borůvkami ani jahodami, ale ostružiny si drží své prvenství.

Velkých, sladce vyzrálých ostružin dokáže sníst každý den i kilo na jeden zátah, bez jakýchkoliv následků. Nejvíce jí chutnají přímo u zdroje a v době zrání jsou ostružiny cílem našich denních procházek.

Ostružiny u nás rostou divoce, jako nízké ostružiní zapletené do vysoké trávy podél silnic, na volných prostranstvích či na okraji lesů. V březnu začnou trávou prosvítat jejich bílé květy a od dubna pak postupně dozrávají až do začátku června i déle. Trixie se tak může svých milovaných ostružin přejídat hodně dlouho.

Trixie má v hlavě nastavený kromě hodinek a kompasu ještě kalendář. Celý rok je jí celkem jedno, kam s ní vyjedeme, hlavně, že může chvilku někde čmuchat a trochu se proběhnout. Ovšem jakmile začnou dozrávat ostružiny, Trixie o tom okamžitě ví. Je nám naprostou záhadou, jak ve vzduchu plném vůní jižanského jara zcela přesně – a na velkou vzdálenost – ucítí vůni zrajících ostružin.

Ostružiny jsou velké a šťavnaté

Máme roky ověřené, že je to doba, kdy Trixie kategoricky odmítne vyskočit z auta jinde než tam, kde ví, že jsou zralé ostružiny. Cesta pak vypadá následovně. Dojedeme na místo, jindy pro ni zcela přijatelné, jenže tam nerostou ostružiny! Já pro Trixie otevřu dveře auta, ona zvedne nos a zavětří. Pokud jsme vybrali špatné místo, na sedadle se ani nehne. Naopak po mně hodí vyčítavý pohled, že přeci sama musím „cítit“, že TADY ostružiny nerostou, tak proč jsme sem vůbec jeli.

Přemluvit se nedá. Teprve když jedeme správně, jindy v autě klidná Trixie pokníkává a netrpělivě přešlapuje na sedadle. Pak z auta přímo vystřelí a bez zaváhání běží k husté spleti nízkého, trnitého ostružiní, trávy a jiného porostu. Pokud ji stačím dát na vodítko, táhne takovou silou, že za ní téměř vlaji.

Po návratu z dubnové cesty jsem se zotavovala z nachlazení a manžel tak vzal Trixie na procházku sám. Hned po prvním návratu už ode dveří hlásil „zrají ostružiny!“ Zajel totiž s Trixie do parku, na jehož okraji rostou ostružiny. Sice zdaleka ne tak široký pruh jako dříve, část jich zaměstnanci parku posekali, ale stále je jich tam dost. Během roku na tohle místo jezdíme často, Trixie tam můžeme chvíli pustit na volno. Uprostřed louky je jakési velké skladiště pro potřeby zaměstnanců parku.

Červená šipka označuje Trixiin trysk zprava od auta doleva k ostružinám

Manžel jako jindy zastavil těsně u trávníku, ale sotva otevřel druhé dveře auta, Trixie vystartovala. Přeběhla louku, prolítla kolem skladiště a namířila si to rovnou na druhou stranu k hustému porostu (na fotce její trasu – zprava doleva – ukazuje červená šipka). Tam se zastavila a čekala, až k ní zadýchaný manžel doběhne. Ten už samozřejmě vytušil, proč Trixie letěla právě tam – zralé ostružiny !

Trixie na manžela nečekala z poslušnosti, ale prostě proto, že ho nutně potřebovala jako česače-krmiče. Sama si posloužit nemohla, pro její jemný čenich je ostružiní příliš trnité a píchá. Jenže v blízkosti je rušná silnice a manžel tak musel pro jistotu Trixie připnout na vodítko. Trhání (a krmení psa) pouze jednou rukou mu šlo dost špatně.

Trixie přesně vyčmuchala keř se zralými ostružinami

A protože bylo jasné, že teď už Trixie odmítne jezdit kamkoliv jinam, manžel ji několik dalších dnů vždy uchlácholil menšími hrstmi ostružin, než jsem s nimi jela i já. Sice stále ne zcela zdravá, ale přeci nedopustím, aby si chudáček Trixie kvůli mně dostatečně nevychutnala svoje první jarní vitamíny.

Na sběr mám půllitrový kelímek, takže mohu odhadnout, kolik ostružin Trixie zbaští. Manžel netrhá, on jednou rukou drží Trixie a druhou krmí. Nasbírané ostružiny mu sypu po částech do dlaně, aby alespoň jednomu z nás zůstala suchá ruka. S prsty oslintanými od psa se opravdu hodně špatně sbírá. Snažím se sbírat co nejrychleji, ale pro Trixie je to stále pomalé tempo. Netrpělivě stepuje, funí a slintá mi u lokte a sotva ostružiny odsypu do manželovy dlaně, vrhá se na ně.

Trixie miluje ostružiny

První půllitr bleskově zhltne, pak trochu zpomalí, a teprve když už nesbírá z dlaně vypadlé ostružiny, víme, že má dost. Neprotestuje, když namíříme zpět k autu, kde vypije plnou misku vody, manžel si umyje opatlanou dlaň a já spláchnu krev z rozškrábaného hřbetu ruky, kterou jsme skutečně „protáhla trním“. Trixie pak naskočí do auta nadmíru spokojená. Moc dobře ví, že teď nejméně měsíc budou mít naše „procházky se psem“ jediný cíl – její milované ostružiny.

P.S. Dříve se už několikrát stalo, že manžel musel pro bližší zaparkování u ostružin nejprve místo kus přejet, otočit se najet z opační strany. Přála bych vám vidět Trixiin zmatek, který ji vždy přepadl. Ona už kus cesty předem nasála, kam se blížíme, a byla celá natěšená. Když pak manžel cíl minul, Trixie vůbec nechápala proč. Na protest sice neštěkala, ale tiše pokníkávala, na sedadle se otáčela zpět a hlavu natahovala k zadnímu okýnku za vzdalujícím se cílem. Celým nešťastným psem nás upozorňovala na to, že jsme přejeli. Když pak manžel auto otočil zpět, chudák Trixie si v autě otloukala ocas, jak jím radostně mávala, že jsme jí „porozuměli“ a vrátili se.

Foto: autorka. Obrázky si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !