Vlastně jsme si toho všimli krátce po tom, co jsme s oběma psy začali jezdit do parku. Trixie klusala stejně neúnavně jako Sadie, ale všimli jsme si, že se po určité době začala mírně vlnit a levou zadní nohu jakoby nadlehčovala. Dělala to jen občas a nedalo se to ani nazvat kulháním - spíše jakoby měla trochu poraněnou tlapku. Navíc nejevila žádné známky bolesti a táhla stejnou silou jako dříve.

Samozřejmě jsem jí hned ten den prohlédla všechny packy a promasírovala nohy odshora dolů. Nic jsem nenašla a Trixie ani jednou nezakvíkla bolestí. Usoudili jsme, že má menší vrozenou vadu, které jsme si dříve nevšimli. Že se jí přizpůsobila a ani v nejmenším jí neomezuje. Do auta Trixie hned od začátku vyskakovala i seskakovala dost pomalu a opatrně, ale i to jsme přikládali její celkové - možná rasové - nemotornosti.

Jenže začátkem prosince začala Trixie skoro ze dne na den opravdu kulhat. Na zadní levou vůbec nedošlápla a hopsala pouze po třech. To už bylo na pováženou a přestali jsme s ní chodit na procházky. Z vedlejší zahrady jsme k nám převedli oba psy, aby to Trixie nebylo líto, ale do parku jsme jeli pouze se Sadie, nebo jen manžel beze mne. Trixie i přes kulhání nevypadala nešťastně, snad jí to ani nevadilo. Dále v nadšení vyskakovala, běhala na třech nohách a byla schopná se i honit se Sadie.

Obdivuhodné, jak rychle se dokázala přizpůsobit. Někdy při běhu hopsala jako králík, jindy se tou čtvrtou nohou krátce dotýkala země. Jakmile se ale zastavila, okamžitě tu zadní pokrčila. Také při posedu byla dost vratká a chvilku jí trvalo, než si špatnou nohu dala do patřičného úhlu, který jí dovolil - zřejmě bezbolestně - se posadit. Stejně pomalu se i zvedala. Ale brala to sportovně, jako že tak to u psů prostě někdy chodí.

Když i po dalším týdnu stále běhala po třech, bylo na čase zajít s ní na veterinu. Kris měla od nás "ve smlouvě", že se o Trixino zdraví budeme starat pět let, ale my bychom s ní jeli i bez té smlouvy. Doktor Trixie prohmatal a protahal obě nohy a ona ani nepípla. Až nám jí bylo při tom manipulování líto a dokonce jsme měli později dojem, že její kulhání je ještě o něco horší. Doktor nám řekl, že právě podle tohoto tělocviku může dost přesvědčivě vyloučit tzv. psí dysplazii, vrozenou vadu kloubů, která je prý u psů poměrně častá. Pro jistotu jí ještě ty zadní zrentgenuje.

To udělal o tři dny později a jeho domněnka se potvrdila. Ujistil nás, že Trixiny kosti jsou zcela v pořádku a kulhání je s největší pravděpodobností způsobeno natržením nebo dokonce přetržením kolenního vazu. Tohle zranění ovšem na rentgenu vidět není a musí ho potvrdit "psí chirurg-ortopéd" (ani jsem nevěděla, že existuje) při celkové narkóze. Aby pes nemusel narkózu podstoupit dvakrát, když se diagnóza potvrdí, hned se i operuje. Veterinář nám na kus papíru nakreslil, co se Trixie stalo a jak snadno se to dá napravit. Že operace je to dost běžná, s vysokým procentem úspěšnosti. Trixie bude muset zůstat asi dva týdny po operaci v klidu, pak ještě nějakou dobu chodit opatrně, ale potom že bude zase v pořádku a běhat jako dříve.

Jak Trixie ke zranění přišla, nám doktor přesně říci nemohl, těch možností byla řada. Zpětně jsem si vzpomněla, že když byla Trixie ještě malá, slyšela jsem jí jednou z její zahrady žalostně a dlouho plakat. Druhý den ale přiběhla k plotu pro svoji sušenku, jako to dělala vždycky. Měla sice nateklou přední pacičku, ale jinak vypadala normálně. Usoudila jsem, že možná dostala žihadlo, nebo se někde uhodila a nějakou dobu jí to hodně bolelo. Otok brzy splaskl a já na tu příhodu zapomněla. Je ale možné, že si Trixie tehdy nějakým pádem poranila přední packu a zároveň i natrhla zadní šlachu. Zranění přivykla a až teď si při nešikovném skoku šlachu přetrhla úplně.

Její zranění nám všem vrtalo hlavou, protože ani Kris, ani my jsme nikdy nezaslechli Trixie zakvílet bolestí. Muselo se jí to stát, když zrovna nikdo nebyl doma. Protože tyhle rasy psů snesou velkou bolest, trápilo nás i svědomí, zda si nakonec šlachu "nedotrhla" během jedné z dlouhých procházek. Při nich ale psi chodí na vodítkách, tak snad bychom si toho všimli? Kdy a jak se jí to opravdu stalo se už stejně nedozvíme - Trixie nám to říci nedokáže.

Veterinář nám dal číslo na psího ortopéda a my plni naděje, jaký to bude poměrně snadný operativní zákrok a vyléčení jsme řekli, že se s ním co nejdříve dohodneme na termínu. Když jsme přišli domů, chtěla jsem o téhle operaci přeci jen vědět víc a zasedla jsem k počítači. Od doktora jsme měli diagnózu a tak jsem zadala přímý dotaz na "Ruptured Anterior Cruciate Ligament" - rupturu koleních zkřížených vazů, jak jsem zjistila, že se to česky jmenuje.

A bylo mi z toho skoro nanic. Během hodinového čtení jsem se dopracovala akorát na "information overload", div mně z toho nebolela hlava. Až dosud jsem o podobných psích (a kočičích) problémech vůbec neměla ponětí a teď se o nich přede mnou otevírala jedna stránka za druhou. Ta zmíněná jednoduchá operace najednou vůbec nevypadala jednoduše a navíc těch způsobů nápravy bylo hned několik. Když jsme to s manželem probírali, začali jsme silně pochybovat o našem prvotním rozhodnutí.

Nešlo nám vůbec o peníze, ale o to, jak bychom v současných podmínkách zvládli pooperační dobu. Při tom hlavně na ní záležel celý úspěch operace. V praxi to vypadalo následovně. První dva týdny po operaci musí být pes prakticky znehybněn, doporučuje se raději ho po celý den držet v kleci a vyvádět (nebo vynášet) velmi opatrně na vodítku a pouze na pár nejnutnějších minut. Později je mu dovoleno velice opatrně na operovanou nohu došlápnout - několikrát za den asi na deset minut.

Když psa během dne dokážete udržet v klidu, nemusí zpět do klece, jinak se to nadále doporučuje. Postupně procházky prodlužovat, ale v žádném případě nic rychlého. Velice důležité bylo, zabránit psu vyskakovat do výšky, odněkud seskakovat nebo stoupat do schodů. Za tři nebo čtyři měsíce měl být pes schopný zase normálně běhat.

Našla jsem dost svědectví o úspěšných operacích, ale lékařské statistiky o plnohodnotném navrácení pohybu nebyly zdaleka tak povzbuzující, jak nám tvrdil veterinář. Při popisu rekonvalescence jsme si prostě nedovedli představit, jak bychom dokázali na dva nebo dokonce na tři týdny "znehybnět" v kleci (kterou stejně nemáme) bujarou Trixie.

A to buď v domě, kde je druhý pes, nebo v domě se dvěma kočkami s nimiž se Trixie neshodne. A i kdybychom tu první fázi nějakým zázrakem zvládli, jak by se nám povedlo přinutit Trixie na další dva měsíce, aby chodila pomaloučku, opatrně a nedováděla se Sadie. Prostě to vypadalo velice beznadějně a obávali jsme se, že neúspěch operace byl už předem zaručen.

Navíc se nám ještě vtírala otázka - co operace s Trixie udělá. Bylo jasné, že ona si se svojí kulhavostí hlavu nelámala. Sice jí to omezovalo, ale jinak vůbec nevypadala, že trpí bolestí. Na internetu jsem četla smutné případy, kdy pes po operaci první noc i přes utišující prášky prokňučel bolestí. Kdyby Trixie nějak viditelně trpěla, možná by rozhodnutí bylo snazší, ale tak, jak ke svému "zmrzačení" přistupovala nám to přišlo vůči ní nefér.

Debatovali jsme o tom shora zdola a stále dokola a začali jsme se přiklánět k řešení, nedělat nic. Navíc jsme si nebyli jistí (a náš veterinář také ne), zda Trixie má šlachy pouze natržené nebo zcela přetržené. Její noha není ani oteklá ani zanícená. A při zcela přetrženém vazivu by snad Trixie pro bolest ani nemohla vyskakovat, jako to stále dělá.

Přetržený sval se operací znovu nespojí - to už prostě nejde. U nejjednodušího postupu se kolení klouby zpevní protažením umělého pojiva do tavru osmičky (někdy prý obyčejnou gumičkou). Psu během dlouhé pooperační rekonvalescence kolem kloubů narostou nové tkáně (šlachy, nebo svaly - já v tom mám trochu zmatek) a to umělé spojení časem samo praskne.

Takže jsme si říkali, proč by ty nové tkáně nemohly narůst i tak, bez operace. Sice by koleno nebylo zpevněné, ale je to opravdu tak důležité? Co když se tohle zranění stane zdivočelým psům, vlkům a prostě zvířatům v přírodě. Jistě, někteří na to doplatí smrtí hladem nebo vyřazením ze smečky, ale možná jiní se časem vyléčí, i když budou trochu kulhat. Trixie je navíc ještě mladá, takže regenerace svalů může být rychlejší.

Zvíře přece samo pozná, co a kde ho bolí a podle toho jedná. Svědectví o úspěšném vyléčení bez operace bylo na internetu dost, abychom se pevně rozhodli právě pro tento postup. Dokonce jsem našla "přiznání" veterináře, který napsal, že neví o žádné statistice, která by dokazovala lepší výsledky po operaci, než ty bez ní. Jediný rozdíl viděl v tom, že operace může (ale nemusí) oddálit budoucí artritidu ve zraněné noze.

Kris jsme o našem rozhodnutí řekli a ona s ním zcela souhlasila, ze stejných důvodů jako byly naše. A já jsem od toho dne započala léčbu TLC (tender loving care). Když jsme doma, psi jsou s námi tak tři hodiny denně. Teď toho využívám k tomu, abych Trixie pomohla k uzdravení. Podstrojuji jí porcemi vařeného masa (z hovězích a vepřových krků) v jejich silném vývaru. Do toho míchám všestranně doporučený glucosamin, chondroitin a MSM.

Každý jednotlivě, abych věděla, který bych musela v případě vyrážky vysadit. Když je Sadie na procházce a Trixie odpočívá v domě, kladu jí na bolavou nohu láhev s teplou vodou na uvolnění svalů. Asi jí to dělá dobře, protože proti tomu nemá vůbec žádné námitky a láhev se nesnaží shodit či prokousnout. Vždycky lahev po chvíli posunu, nebo jí nohu podložím, aby měla teplo i z vnitřní strany.

Je to už měsíc, co jsem s léčbou začala a nemohu napsat, že se stal zázrak. Ale horší to rozhodně není, často nám svítá naděje. Jsou dny, kdy při chůzi po rovném terénu Trixie našlapuje na všechny čtyři a nekulhá - jasné zlepšení. Pak se začne honit se Sadie (po všech čtyřech nebo hopsat jako králík), zranění si zřejmě podráždí a druhý den už zase kulhá. Jenže bez klece nebo bez uvázání u stromu jí pohyb nejde zatrhnout i když jí možná škodí. Trixie umí být pěkně paličatá (jako i Sadie) a jen tak si nedá něco vymluvit. Na "paličatost" je krásný anglický název "firercely determined", který jsme si zvykli s úsměvem používat. Nevzdáváme to a zatím nás nejvíce mrzí, že Trixie nemůže chodit na procházky. Jí to ovšem vadí daleko méně, než nám. Trixie se i bez procházek dost vyběhá se Sadie na zahradě a tak snad nadváha z nedostatku pohybu zatím nehrozí. Možná jsme v našem postupu nezodpovědní, ale kdyby Trixie trpěla bolestí, s operací bychom neváhali. Zatím jsme se ale rozhodli dát přednost pohledu na sice kulhající, ale dokonale šťastnou Trixie, než na operovaného, ale bolestí trpícího psa v kleci.

Ráda si přečtu vaše případné zkušenosti.

Nové fotky Trixie najdete zde - č. 48-68