Sanice jemně sviští a čtyřiašedesát chlupatých tlapek neúnavně buší v pravidelném rytmu do pevného sněhové povrchu. Jejich dech se sráží v obláčky páry a v mrazivém vzduchu jim okamžitě namrzá na bohaté srsti. Musher, zabalený v kožešinách, pevně stojí na saních a občas výkřikem pobídne spřežení k většímu spěchu…

A srdce romantika zaplesá. Ale co si má počít romantik a dobrodruh v našem mírném pásmu, kde zimy jsou krátké a víc blátivé než zasněžené a nedozírných plání tady není?

Pořídí si velmi omezenou smečku seveřanů nebo něčeho jiného ochotného tahat a samozřejmě saně. Ale hlavně čtyřkolku nebo tříkolku, prostě vozítko použitelné do jiného terénu, než sněhového. Méně náročný či jinak omezený dobrodruh vystačí i s jedním psem a běžkama, případně s kolem, koloběžkou nebo vlastníma nohama.

A potom vyrazí někam do přírody, pokud možno co nejméně zalidněné a užívá si to. Je mu fuk, že "normální" turisti a vůbec lidi si občas ťukají na čelo a nemyslí si o něm mnohdy moc pěkného. On má své psy a svůj cíl… A pak se na závodech schází se stejně potrefenými nadšenci, nad krajinou se nese vytí smeček, na startu spřežení burácí nedočkavým štěkotem a lesem zní povely musherů. A ten blázen, co furt někde lítá se psy je šťasten a je mezi svými.

A právě takové závody se konaly o víkendu 17 -18. listopadu na Drahanské vrchovině, mezi vesničkami Cakov a Nové Dvory. Nebylo to žádné mistrovství a o výsledky, myslím, ani tak moc nešlo. Hlavně se tam sešli lidičkové potrefení stejnou zálibou, láskou.

Když jsme zastavili s naším přibližovadlem Formanem na zasněženém hřišti vmáčknutém v půlkruhu lesa za vesničkou Nové Dvory a koukali na to množství aut, vozíků na převoz psů, nejrůznějších čtyřkolek a trojkolek. A hlavně na chlupaté smečky uvázané na krátkých řetízcích upoutaných k dlouhému řetězu, pevně ukotvenému kolíky v zemi - odborně se to jmenuje stakeout a je to bezpečný způsob odložení mnoha psů na malé ploše. Tak trochu jsme si nebyli jisti, co tam pohledáváme. S nahatými maďarskými ohaři a koly. Neznali jsme tam jediného človíčka a všechno nám bylo cizí a nové. Do čeho jsme se to zas uvrtali?! "Tys nás uvrtala!" ujistil mě páneček. A měl pravdu, ale on to taky chtěl.

Začalo to úplně nenápadně tři týdny před závodem. Narazila jsem na inzerát, že někdo shání maďara nebo jiného ohaře pro sport. Nelenila jsem, a odepsala s nabídkou našich půlročních auvergnerů. Aranka je jak vítr a Azorek je houževnatý psík, sportovně založený páneček by pro ně byl to nejlepší. Paní mi odepsala, že si právě dovezli sedmiměsíčního maďárka a že má smečku sibiřských hasky a ještě dva malé psíky a spoustu kočiček a další zvířenu… a začaly jsme si psát.

Renča, ta paní, je duší Hanáckého mushers klubu a zrovna se blížil termín závodů, které pravidelně pořádají. Mě se seveřané a saňový sport vždycky líbili. Kdysi, hodně dávno, jsem si jedny závody na suchu odklusala s haskynkou kamaráda a moc se mi v té společnosti líbilo. A všichni mí pejsci, kteří na to měli zdraví a sílu, uměli tahat kolo i běžky.

Taky Alí(k) pomaličku začal svou tažnou kariéru. A táta Borek, zkušený tahoun, měl od pánečka alespoň jeden opravdový závod slíbený. A tak jsme se oba nadchli myšlenkou, že pojedem na závody. Páneček mi sehnal naprosto dokonalé kolo, horáka. Protože na té "herce", na které jsem s Alím tahala bych do skutečného terénu nemohla. To svoje si dal do pořádku. Odzkoušeli jsme zápřah a dva týdny jsme měli postaráno o téma k hovorům.

A najednou jsme stáli uprostřed scenérie, jak vystřižené z filmů, všude se ozývalo vytí a poštěkávání a my jsme si skoro nebyli jistí, jestli nemáme vycouvat. Ale Borisek to měl slíbené a já byla naivně přesvědčena, že se prostě jen hezky projedu s Alouškem a on se pořádně proběhne. Fotky z trasy na Renčiných stránkách vypadaly naprosto skvěle, lesní a polní pěšiny, pružný podklad pro psí tlapky. A tak jsme odhodlaně vykročili k boudě s občerstvením k zápisu. Přece jsme nejeli 150 km jen tak, abychom se podívali, jak to jiným běhá.

Odevzdali jsme očkováky našich rezavců a nahlásili všechny požadované údaje včetně svého cíle v závodě. Pro pánečka to bylo "uspokojení psa", pro mě "dojet bez zranění". Do startu jsme měli ještě spousty času, navíc se trochu opozdil, protože v těsné blízkosti hřiště měli myslivci hon a tak jsme nemohli ani do lesa. Páneček se smál, že kdyby to věděl, mohl si Borisek ještě před závodem zalovit s myslivci, že určitě nemají pořádného psa.

Využili jsme volna k vyvenčení Alího a Borka a hlavně jsme okukovali zaparkované vozítka a psy. Seveřani tady měli zástupce všech plemen. Nechyběl sněhobílý, věčně "usměvavý" samojed (SA), sibiřský hasky (SH), aljašský malamut (AM), grónský pes (GP). Nechyběl ani evropský saňový pes (ESP), což jsou vlastně kříženci většinou ohařů a seveřanů, šlechtění pouze pro rychlost.

Postrádala jsem jen zástupce českého horského psa (ČHP) a československého vlčáka. Zato tady byl belgický ovčák - malinois, dvě krásné borderky, ridgeback. A taky pohledný kříženec ridgebacka s hovawartem, až ze Slovenska přijela jedna "liška", krásná a milá a běhací kříženka kolie. A ještě tam byl psík z útulku, který vypadal jako kříženec choďáka s haskym a byl v doprovodu vlkošedého n. ovčáka. Ze Slovenska taky přijela drobná černá fenka ESP a myslím, že ona byla v doprovodu mladičkého, ale obrovského beaucerona. Ale ten byl jen divák, měl půl roku a velikost většího telátka. Podobně jako maxi-štěňátko leonbergra, které se s paničkama přišlo oba dny kouknout.

Hledali jsme mezi psy třetího maďárka - Edieho od Renči a našli jsme ho. Nejdříve nás zaujalo obrovské a velmi praktické auto, velmi zabahněné a zatlapkané. Za ním stál přívěs, na každé straně šest malých okének a z každého koukal čumák nebo oči. Z okénka v horním rohu čouhal velmi charakteristický rezavý nos. Nebylo pochyb, našli jsme Edieho. Po chvíli jsme se s ním mohli seznámit osobně.

Renča se na chvilku urvala od kupy svých povinností a vysvobodila mlaďocha z jeho cestovního pelechu. Naše psy jsme zrovna neměli u sebe, odpočívali ve svých kenelkách v teple v autě, tak jsme měli volné ruce pro to temperamentní rezavé nadělení. Udivilo mě, jak je Edie obrovský. Měl na sobě stejně velkou "bundičku", jako mám pro Alího, jenomže Edie ji měl už těsnou. I hlavu a ťápy měl mnohem větší, myslím, že trumfnul i Borka a ten je pořádný pes.

Ale jinak je Edie úplně typický maďárek. Ten pohled, to chování, ty šaškárny a bezbřehá oddanost své paničce! Prostě je to pořádný kus psí radosti a síly. Ve svém krátkém životě se ocitl u třetích majitelů, ale konečně u těch správných. První se ho zbavili, protože odjížděli do zahraničí, druzí si s ním vůbec nerozuměli, nezvládli ohaří temperament a hrozil mu útulek. Ve smečce seveřanů našel konečně domov se vším všudy, s kamarády, hračkami i s pelíškem v posteli pánečků, tak jak to mají nechlupatí pejsci rádi. A hlavně ho jeho nová rodina zahrnula láskyplnou péčí, jako všechna svá zvířátka. Ediemu to moc přeju, ale jak mě mrzí, že do téhle rodiny neputovalo i jedno z našich štěňat…!

Ale zpátky k závodům. Čas pokročil, byla vyvěšena startovní listina. Závodících týmů bylo bezmála čtyřicet rozdělených do patnácti tříd podle délky trasy, počtu psů a dopravního prostředku a podle pohlaví mushera. Měli jsme v tom s pánečkem pěkný chaos. Ze startovní listiny nám bylo jasné, že se startuje po dvou minutách, ale jinak to byl pro nás chaotický shluk písmenek. Naštěstí bylo kolem nás dost lidiček ochotných vysvětlit a poradit a ukázalo se, že nejsme jediní začátečníci na startovní listině. I když asi jediní, kteří se o závody zajímali právě 14 dní, ale dostalo se nám vlídného a přátelského přijetí.

Označení W - ženy, M - muži, bylo jasné.Trasa se dělila podle délky na sprint - 4800 m a mid (opět M) - 12 300 m. Pak se běhají ještě "longy", ale to jsou už opravdu dlouhé přejezdy. Midařská trasa se napojovala na sprintovou, ale to mi došlo až na trati, tak jsem se alespoň nebála dopředu, jak mě bude někdo předjíždět. Tedy, bála, ale né tak moc.

Podle počtu psů a plemen je označení B - 4 až 6 psů bez rozdílu plemen s čtyřkolkou, B1 totéž, ale pro plemeno SH a ČHP a B2 pro GP, AM a samojeda. Označení C znamená 2 až 4 psy a tříkolku a čísly se opět udává, o jaké plemena se jedná, jako u B. Další označení je SCO1 - to je koloběžka s jedním psem nebo SCO2, když psi jsou v zápřahu dva. Kolo a pes se označuje BKJ a běžec se psem, cani cross, je CC.

První den startovali nejdříve midaři, potom sprint a na obou tratích měli nejdříve startovat spřežení, potom kola, koloběžky a nakonec běžci. První start byl naplánován na 15h. Pořád ještě bylo dost času. Musheři napájeli své smečky na úvazech teplými vývary, chystali vozítka, postroje, někteří závodníci se vypravili pěšky obhlédnout trať. Páneček to taky měl v úmyslu, ale mě se nechtělo, říkala jsem si, že se radši nechám překvapit. A tak jsme na trať nešli. No, kdybych viděla, do čeho půjdeme, možná bych si to kolo rozmyslela.

Pomalinku se začínalo šeřit a vzduch byl mrazivější. Lidé i psi se jako na povel začali hemžit, pomocníci přidržovali natěšené chlupáče, na hlavách závodníků se usadily přilby, některé byly skutečně zajímavé modely. Potom to už všechno běželo jak na drátkách. První spřežení vyrazilo za hlasitého poštěkávání a pobízení na trať a další, celé nedočkavé a kvílející, už se chystalo, aby po dvou minutách mohlo vyběhnout za ním.

Měli jsme nejvyšší čas upevnit tažné šňůry s gumama na naše kola, oblíknout sebe do závodního oděvu a obutí a ještě rychle vyčůrat Borka a Alího, kteří čekali v autě. Potom už jsme na psy jen natáhli postroje a vyrazili ke startu sprintérské trati. S koly jsme se tam sešli tři. Páneček jako jediný chlap, ten druhý s kolem a "slovenskou liškou" se vypravil na delší trasu. Přede mnou startovalo děvče s asi dvouletým haskynkem z útulku. Říkala, že na závodech je také prvně, ale že s pejskem toho má na kole odježděno dost.

To jsem o sobě a Alím opravdu nemohla říct. Krásného horáka jsem měla přesně týden, s Alím jsem na něm absolvovala jedinou jízdu a to ještě po pevné cestě po rovině. Trošku jsem znervózněla a významná poznámka Renči, jaká to máme krásná, kola mi na klidu nepřidala vůbec. Bylo to přesně tak, jak jsem před startem říkala drobné závodnici ze Slovenska, která se rozhodla se svou fenečkou ESP trať odběhnout po svých, protože na kole by se to prý jet bála. Ujistila jsem ji, že já se taky bojím! Ale když už jsme se do toho pustili…

Tak konečně je to tady: Start! První vyráží páneček s Borkem, Alí kníká a poskakuje, vůbec se mu nelíbí, že mu tata utekl. Dvě minutky a na trase je hasky. Další dvě minuty a je řada na mě a Alíkovi. Komentátor vyplňuje čekání informacemi o závodnících. Alí kvílí a vrhá se do postrojů, když ho nepouštím vpřed, couvá splašeně jako koníček. Startér odpočítává vteřiny do startu a v okamžiku, kdy nám povolí vyrazit, Aloušek zacouval a zamotal se do šňůry.

Vymotala jsem mu packy a už běžíme. Začátek trasy vede po travnaté pěšině kolem lesa. Místy leží trocha sněhu. Alí táhne jako o život, nos u země, jistě si čte pachovou stopu Borka. Hezká pěšina v mžiku končí, na trase je červený štítek, který upozorňuje na změnu směru. Alí docela kašle na mé zpomalovací povely, takže držím brzdy a pomalinku sjíždím o pár metrů níž na polní cestu. Tady se napojuje trasa midařů. Cesta vede více méně rovně a nenápadně se svažuje ke krkolomnému sjezdu. Vůbec není hezká, koleje po traktorech plné kalné vody, bláto a kamení. Hlavně nejprudší místo sjezdu je plné kamení a samozřejmě bahna. Cítím, jak mi kolo klouže pod zadkem a brzdy držím, co to dá. Alí je zhnusen, má snahu vyběhnout do strany, na pevnější podklad, ale tím mě strhává ze středového, trochu pevnějšího pruhu toho bahniště, takže se mi kolo několikrát složilo na bok. Žádný těžký pád, jen nechápavě hledím, v čem se to brodíme. Dobrovolně bych do takové sračky na kole ani se psem nikdy nevkročila.

Velmi mě těší, že jsem si oblekla šupácké kalhoty a obula pevné farmářky. Bahno mám už teď všude a na kole není k poznání původní barva. Nejsem schopna jet, Alí je hluboce zhnusen, že ho brzdím. Když nemůže běžet, přestává táhnout a motá se do šňůry. Doklouzali jsme pod kopec na rozcestí. Nevěřím svým očím, bahno a samé bahno. Hluboké vyjeté koleje. Kde jsou ty hezké polní cesty z fotek?! Odbočkou do pravého úhlu kolo protlačím a máme před sebou dlouhé stoupání. Opět v bahništi. Hnus, humus!

Pokouším se jet, ale Alí opět odmítá běžet ve středním pásu, takže ještě dvakrát s jeho pomocí položím chudáka kolo na bok a mám toho právě tak akorát dost. Vůbec nechápu, jak v tomhle mohl někdo jet. Navíc se za námi řítí nějaké spřežení z midu, takže jsem Alího pevně přidržela na kraji cesty, aby mohli proběhnout. Alí se vztekal, ale alespoň začal zabírat a tak se hrabu do kopce po svých a on mi pomáhá táhnou kolo. Stoupání je dlouhé, hlavou mi táhnou myšlenky jako že to bude pěkná ostuda, že budu mít nejmizernější čas na trati a páneček měl pravdu, že to Alímu zkazím.

Sice jsem počítala, že pojedu jen do počtu, ale teď jsem nebyla schopna na tom kole ani jet a chudák pes by tak chtěl běžet... Bahno mě dokonale rozložilo a zvolna mě přepadá beznaděj. Kousek před vrškem stoupání nás dojíždí další spřežení, tak jsem zase Alího přidržela. Koukla jsem přitom z kopce a uviděla startujícího za mnou s koloběžkou. Byl zrovna v tom nejhorším úseku sjezdu a taky nevypadal, že by mu to zrovna dvakrát dobře jelo. Přece se nenechám dohnat koloběžkou! Musí se mu jet ještě hůř s těma malýma kolama!

Tak jsem se z posledních morálních sil pochlapila a dopachtili jsme se s Alíkem na zpevněnou cestu, která kolmo protínala to naše bahenní koryto. V zaparkovaném autě si tam v suchu seděl nějaký pozorovatel. Vysílám k němu pokus o ušklebený úsměv a neelegantně nasedám na kolo, které pod nánosem bahna dokonale ztratilo barvu a částečně i tvar. Udivuje mě, že se na něm dá šlapat a dokonce fungujou převody. Před námi pokračuje polnička mírnějším stoupáním a hlavně je o poznání méně rozjetá. Daří se mi Alíka udržet na středním pruhu a konečně zas fičíme.

Na úplném vršku kopce se trasa stáčí prudce vlevo a hned zas vpravo, polnička se změnila v lesní pěšinu a leží na ni vrstva sněhu. Užíváme si to s Alím jako na začátku. Snažím se ho nebrzdit, naopak, kde to jde, pomáhám mu a šlapu. Občas mi kolo pod zadkem zatancuje a párkrát mi nebezpečně zavibrují řidítka. Snažím se jet opatrněji, ale nebrzdit zbytečně. Alí táhne s plným nasazením, jde cvalem, pomalu nebo stop mu nic neříká. Trasa v lese je skvělá.

Je to poprvé, co mám možnost jet s Alouškem v takovém terénu. Žádná umělá cesta, jen pružný podklad pro psí tlapky. Netrápím se představou, jaké otřesy způsobí tvrdý asfalt psím kloubům a kochám se pohledem na pádícího rezatce. Rychle se smráká i když obloha je jasná, sluníčko už zapadlo. V lese je mrazivo a sníh. Místy je ho víc, místy jen vrstvička, někde leží koberec spadaného listí, jinde tlapky dušou po jehličím vystlané pěšině. Cesta se klikatí, kratičké prudké sjezdy se střídají s ostrými výstupy a rovinkami.

Na jednom kopečku nám hezky na stranu uhýbá Renčin syn, který běžel trasu midu po svých s jedním ze smečky haskáčků. Akorát si stihnu pomyslet, že to vzal pěkným fofrem a už slyším někde za sebou hlasité povely smečce. Zastavuji Alíka a uhýbáme na stranu. Opět nás minulo jedno ze spřežení z midu. A jedeme dál! Alí se nadšeně vrhá do postroje a zabírá. Trasa se klikatí, má chudák smůlu, nedokážu jet tak rychle, jako by on chtěl. Ale snažím se, pomáhám mu a šlapu do pedálů v dlouhém lesním stoupáním.

Před vrškem Alí snad poprvé přechází do klusu, ale jak se trasa překlopí do sjezdu, hned zas jde cvalem. Ještě pár zatáček, průjezd kolem jakýchsi dřevěných budek pod skalní stěnou a jsme skoro v cíli. Zas pár zatáček, pak krásná lesní pěšina a už vidíme na konci rovinky světlý obdélník výjezdu z lesa. Cíl! Alí není ani moc zadýchaný. Nadšeně se vítá s Borkem. Máme to za sebou! Dožaduju se vysvětlení, kdo dal na trasu to odporné bahno, že o něm v propozicích nic nebylo, ale všichni se akorát tak smějou, samozřejmě vypadají stejně jako já, bahno v zubech, v očích, na zádech až za krkem…

Takový tedy byl náš první musherský křest. Stihla jsem se ještě podívat na start Renči, která na své naprosto dokonalé čtyřkolce domácí výroby vyrážela s šestkou haskáčků na trať jako poslední. To už bylo hodně husté šero, skoro tma, ale díky sněhu bylo pořád ještě slušně vidět. Sprintérskou trať oběhli za necelých sedmnáct minut. Renčina rodina si zazávodila celá i s celou smečkou, kromě psích mladíčků a stařenky. Druhý syn si dal sprint s koloběžkou a dvojspřežím haskáčků a manžel vyrazil na sprint po svých se staruchama.

Do toho se všichni čtyři činili a obstarávali potřeby svých psů i všech závodníků a doprovodu, oheň na hřišti, jídlo a pití, ubytování i zpracování výsledků a ještě si stihli popovídat, alespoň trošku. Jak jsem tak pozorovala cvrkot, byli v jednom kole po celé závody a vše obstarávali jen s pár pomocníky.

Ke všemu jim předchozí den při značení trati zapadlo auto někde na midařské části v bahništi, nikdo z místních jim nechtěl přijet na pomoc s traktorem, dokonce se Renča dočkala nemilých poznámek a tak museli hrabat a podkládat a tlačit, až autíčko z bahna až za tmy vlastními silami vyhrabali. Proto mělo na modrém laku to zběsilé indiánské malování samou dlaň a cákanec. Tiše jsem je obdivovala, neznám moc rodin, které by se uměly tak hezky semknout, věnovat se na plno jedné zálibě a ještě se podělit s dalšími.

Když jsme se po dojezdu s pánečkem postarali o naše dobře proběhnuté ohaře a převlekli jsme se do nezabahněných věcí, chtěli jsme ještě upevnit kola do držáků na střeše auta, abychom byli nachystaní, až šéfová zavelí přesun na ubytovnu v Cakově. A narazili jsme na drobný problém. Bahno, které dokonale olepilo naše kola zmrzlo.

Kousek rámu, který bylo třeba upnout do držáku jsme opucovali s pomocí zbytku vody, kterou naši maďárci nevypili. Ale kola byla naprosto nefunkční, zamrzlo všechno. Šla jsem za Renčou, že máme problém, tak mě uklidnila, že na ubytovně je horká voda a když si naše vozítka pečlivě venku umyjeme dočista, můžem si je na noc "ustájit" v teple ubytovny.

Páneček si dal spokojeně pivečko, já čajíček a čekali jsme, až Renča bude moct zavřít budku s bufetem a všichni se přesuneme. Čas jsem přestala sledovat, bylo tma, příjemně mrazivo a hvězdy s srpek měsíce zářily nad zčernalým lesem. Psiska jsme měli v autě, Borek měl mikinu, aby ho nezebalo a Alí se zavrtal do dek ve své pohodlné plastové kenelce.

V autě si pobyli ještě hodnou chvíli, než se nám povedlo patřičně očistit před ubytovnou kola. K všeobecnému pobavení jsme se při svitu jedné čelovky pustili do pečlivého mytí, oba se smetáčkem a kbelíkem horké vody. Šmudlili jsme ty naše stroje, zatím co musheři krmili smečky, potom asi krmili sebe, potom zavírali psy do vozíků a přepravek v autech a teprve když už se venku kolem aut a psů nemotala žádná lidská noha, měli jsme konečně kola v tak čistém stavu, že jsme je mohli zaparkovat v teple ubytovny, aniž by vytvořili špinavou loužičku.

Po celou dobu mytí nám k tomu hudral jeden osamělý malamut, uvázaný u plotu. Jeho pánečci se zabivakovali na hřišti, na ubytovnu přišli posedět a na noc se vrátili za smečkou i s dvěmi malými dětmi. A další dva nadšenci tam nocovali ve stanu, jestli jsem to dobře odpozorovala.

Po umytí kol jsme konečně vysvobodili Alíka a Borka z auta, vyvenčili jsme je, pečlivě vytřeli do čista a přesunuli jsme se na pokoj. Měli jsme s pejskama luxusní samotku. Čtyři postele po dvou za sebou kolem stěn. Než se kluci zaslouženě nakrmili, nachystala jsem jim jejich deky na pohodlné ležení. Zcivilizovali jsme s pánečkem i sebe a vyrazili hladově o patro níž na nějaký dlabanec pro nás. Psiska dostala příkaz ať zůstanou. Jenomže ani jsem nedošla do půlky schodiště a už jsem slyšela Alíka jak hlídá. 

Vedle nás byl velký společný pokoj a Alí hulákal na každého, kdo prošel kolem. Takže celý dlouhý večer nakonec Alí strávil na dečce pod stolem u mých nohou a Borisek ho po čase následoval. Máme holt maďárky závisláky a tak si rozvíjeli osobnosti ve společnosti. Pro Alíka byl nejlepší bod večera, když Renča dovedla na chvíli Edího.

Kluci rezatí si rychle padli do oka a chtěli si hrát. Měli smůlu, že jsme je nepustili z vodítek, protože by v jídelně zaručeně všechno zbourali. Edie byl za liznu, ňufal Aloušovi do uší, vylizoval mu oči a koutky a toho mého chlípnika to nakonec tak vzrušilo, že mu začal dělat nemravné návrhy a myslel to hodně vážně. Byly jsme za zlé, zkazily jsme mladíkům jejich výbornou zábavu a Edie byl potupně odvlečen.

Renča taky donesla výsledkové listiny a startku na druhý den. Měla jsem to za 19:54 minut: vteřin. Což byl čtvrtý nejhorší čas. I ta drobná Slovenka s drobnou fenkou ESP měla po svých čas o pár vteřin lepší než já. Děvče s kolem a haskym projelo trať v čase 16:17. Nejrychlejší byla dívčina s čtyřkou SH, trasu prosvištěla za 12:06. Páneček s Borkem to zvládli za 13:21, což byl druhý nejrychlejší čas. Nenápadně se dmul pýchou a chválil Borka - Bramborka, jaký je borec i v téměř veteránském věku.

Večer se překulil v noc, sobota v neděli a čas v příjemné společnosti nenápadně ubíhal. Veselé psí historky se střídaly se zkušenostmi z výcviku, zážitků ze závodů, došlo i na smutné téma seveřanů a myslivců. Všichni seveřané jsou svobodomyslní a velmi lovečtí psi, což je vražedná kombinace. Hlavně pro ně. Když utečou, příliš často jejich život ukončí kulka. Často zmizí beze stopy.

Právě takový smutný příběh nám vykládali Peter a Mia ze Slovenska. Přišli už o tři samojedy. Zůstala jim jen jejich "liška". Jejich první samojedík zmizel a nenašel se. O dospělého sněhobílého medvídka a čtyřměsíční fenynku přišli právě nedávno. Myslivec je odstřelil na cestě, zdůvodnil to prý tak, že nevěděl, co to je za psy. Nešli po zvěři, jen se vytoulali z pozemku, když je panička ráno pustila vyvenčit na zahradu samotné, protože se musela postarat ještě o mimčo. "Lištička" se vrátila na zavolání, běloušci už ne. Dvěma mladým nadšencům tak prozatím skončil sen o sněhobílém spřežení a bylo vidět, že to pořád hodně bolí… 

S oběma jsme si výborně rozuměli a našli jsme spoustu společných témat k hovoru. Byli na závodech jako účastníci taky prvně. A Mia se navíc moc líbila Alíkovi. Budu muset chlapce rezavého víc hlídat, v jeho dvou a půl letech se mu nějak zatemňuje mozek a stává se z něho erotoman. Když jsme si povídaly s další dívčinou Lenkou tady od nás ze severu, říkal, že se mu taky moc líbí.

Byl to povedený večer. Renča, bohužel, musela odjet na noc domů, postarat se o další zvířátka. Její muž s námi vydržel asi do druhé hodiny noční a pak jsme se už všichni rozešli do pelíšků. My jsme ještě před spaním vyvenčili naše zrzouny a pak jsme s pánečkem rychle zajeli do peřin, každý se svým psem uloženým za hlavou na dece na volné posteli.

Spalo se mi krásně, asi do šesté hodiny ranní, kdy po chodbě začali courat zodpovědní musheři, aby nakrmili a napojili své smečky.

Kouzelné vytí probuzených seveřanů pod oknem by mi nevadilo. Ale kdykoli někdo prošel kolem našich dveří, Aloušek to hlasitě okomentoval. On je hrozný poseroutka, takže skvěle hlídá. Bohužel navzdory mému přání, aby konečně držel klapačku. Takže jsem v nepravidelných intervalech chňapala rukou po ukecané tlamě při každém prvním zabublání. A tak to šlo až do rozednění.

Sotva jsem začala usínat, Alí začal bublat zlým hlasem hluboko v hrdle. Kromě úplně prvního vyštěknutí se mi myslím dařilo utlumit Alouška hned v zárodku. Páneček vypadal, že ho to nevzbudilo a Borek chrápal a ze sna cukal nohama a funěl. Venku se zvolna probouzel nádherný, mrazivý a slunečný den. 

Po dlouhé noci se nám vstávalo trochu těžce, ale radostné očekávání druhé etapy závodu nás rychle rozhýbalo. Věděli jsme, že startujeme tentokrát první, hned po startu midu a až za námi půjdou spřežení. Páneček to měl naplánováno na 9:50 a oba jsme se těšili, že díky nočnímu mrazíku by mohl být bahnitý úsek mnohem příjemnější než předešlého večera. Hodlala jsem si vylepšit čas a hlavně přimět Alíka k tahu po středním pruhu mezi bahnitýma kolejema.

Páneček nachystal naše opět čistá a suchá kola na auto, já zatím sbalila psí deky a stáhla povlečení z postelí, trochu jsme ovenčili kluky rezaté a bez zbytečného zdržování jsme vyrazili směrem k hřišti. Ráno bylo opravdu nádherné, byli jsme natěšení jak malí a probírali jsme trasu závodu. Chtěli jsme ještě nechat naše psiska někde kousek od hřiště pořádně protáhnout. Oni nejsou zvyklí venčit se uvázaní, oběma se nechce udělat bobek, pokud nejsou na volno. Zvlášť Borek považuje vodítko za těžkou potupu.

Nedojeli jsme daleko, jen na mostek na konci Cakova. Za mostkem byla křižovatka, široká jak náměstíčko, a zprava pomalu vyjíždělo auto, neblikalo, mysleli jsme, že pojede naším směrem. Páneček zastavil, dal přednost a koukali jsme, co to auto. V údivu mi došlo, že řidič vůbec nekouká na cestu, ještě jsem stihla říct: "On do nás vjede!" a byl v nás! Plechový třesk, formánek s sebou zacloumal, kola na střeše zběsile zavibrovaly a psi zpustili zuřivý štěkot. Bylo mi na nic, hlavně jsem se vyděsila, že nám znepojízdnil přibližovadlo.

Oba řidiči vystřelili z aut a chlapík se začal rozčilovat, že měl přednost. Dvojhlasně jsme se do něj pustili, že jsme stáli a on se nedíval. Pomýšlela jsem na nějakou hysterickou scénku, ale nebylo jí třeba. Ukázalo se, že to naštěstí odnesly jen naše dveře a on si urval přední blatník. Pár zničených plechů. A nervy na pochodu. Chtěli jsme jet závod, páneček nehodlal nic složitě řešit, když přibližovadlo zůstalo pojízdné. Tak si pánové vyměnili telefonní čísla a tím to zřejmě na skončilo.

Dojeli jsme ten kilometr na hřiště a teprve nám docvaklo, co všechno se mohlo stát a jaké jsme měli štěstí v neštěstí. Oba jsme nutně potřebovali sladké kafe na vzpamatování. Celou příhodou jsme se samozřejmě zdrželi, postupně jsme se politovali všem našim novým kamarádům a příprava na závod byla taková roztřesená a chaotická. A hlavně jsme už nestihli pořádně vyvenčit ty naše kluky rezaté ušaté.

Čas běžel tentokrát neúprosně. Midaři se jeden za druhým vydali na trať a byl na řadě sprint.

Páneček dorazil k startovní čáře půl minutky před svým startem. Za ním jela dívčina s haskynkem a byla řada na Alíkovi a mně.

Odpočítávání, sakra, musím se soustředit na trať a nemyslet na pokažené ráno. Zní "Go!!" a Alí samozřejmě opět zacouval, jen se tentokrát nezamotal. Rozjíždím se a on ochotně jde před kolo a zabírá. Hezká travnatá pěšina kolem lesa opět rychle končí. Poslední metry jede po spodní cestě souběžně s náma jedno ze spřežení z midu. A jéje, toho jsem zrovna tady potřebovala… Alí ze své výšky vidí asi tak jen poskakující přilbu mushera, velmi ho to zaujalo a pobídlo k většímu výkonu. Má chudák smůlu, brzdy mi fungujou dobře a jsou silné. 

Sjezd na spodní cestu absolvujeme rychlostí závodního šneka. Bojím bojím, že hapám. Spřežení nám mizí ve sjezdu, Alí ho chce dohnat. Kamení a bahno, ale skutečně je terén pevnější než předešlého večera. Mrazík je kamarád…Hledím kudy nejlépe jet a mezi šípkovými keři na kraji polničky registruju modrou postavičku. Mia dřepí v houští a fotí, volá že páneček jel jak blesk. Dovedu si ho představit a je mi jasné, jak by komentoval mou pokud možno bezpečnou jízdu.

Znechuceně si uvědomuju, že dnes mám v tom kamenitém a bahnitém korytě strach. Kdykoli mi cuknou řidítka, leknu se, že padám. Zdárně jsme dorazili k rozcestí. Rovnou dobrovolně seskakuju a kolo tlačím. Blíží se za námi další spřežení. Uhýbám s Alím stranou a ujišťuju ho, že teď už to půjde líp. Opět chce spřežení dohnat, využívám toho a pro dnešek do kopce skutečně jedu, pomalu, ale jistě. Alík se jen jednou pokusil vybočit, ale pak mu dochází, že střední pruh je taky použitelný. Kousek před koncem nejprudšího stoupání nás dobíhá běžec s beauceronem.

Polkla jsem na sucho a slušně uhnula z cesty. Alí všechno to předjíždění těžce nese. Mám pocit, že teprve úplně pochopil, o co jde a moc ho to baví, chce běžet. Ohlížím se, za námi nikdo, tak jedeme. Pozorovatel je opět na svém místě v autě a trasa dál je už perfektně sjízdná. Noční mrazík hodně pomohl a sluníčko ztuhlou hlínu zatím nedokázalo prohřát. Užívám si jízdu a Alí táhne. Mám dojem, že nám to jde mnohem líp než předešlý den. Proplétáme se lesem, pomáhám mu a snažím se zapomenout na brzdy dokud se mi neprověsí tažná šňůra.

Kopeček, z kopečka, snížek, zatáčka, dolík… před náma vidím běžce. Pomyslím si, že ho budem předjíždět a netuším, jestli Alí neudělá ostudu. Zatáčka v dolíku z kopce, zavibrování řidítek, kolo se mi smýklo ke straně pěšiny, náraz a letíím! Rovnou přes řidítka. Kolo jde přese mě. Cítím, jak mi sklouzlo po zádech a škrtlo o přilbu. Sakra, mám půjčenou jezdeckou od neteřinky. Rychle zvedám hlavu a volám "Alí STOP!" a hned chňapu rukou po ležícím kole. Mám o zrzounka strach, ale zdá se, že z kolize vyvázl bez úhony, udiveně se ohlíží, co se stalo a kde to vázne?

Tak popadnu chudáka kolečko, hupnu na něho a volám "Dopředů!" a málem letím přes řidítka znova. Sakra, co je?! Teprve teď si prohlížím kolo a dochází mi, že s touhle zadřenou osmičkou už nikam nedojedu. "Alí, skončili jsme, do pr…tůt..!" A tak to dobře vypadalo. Rázem se cítím jak hromada neštěstí. Ráno auto, teď kolo a k tomu úplně nešťastný pes, který vůbec nechápe, proč neběžíme. Tak na to chvíli tupě zírám a nakonec usoudím, že bude nejlepší, když se trochu odstrojím a dolezem do cíle neslavně po svých.

Na přilbě jsou samozřejmě ošklivé škrábance. Budu muset Terce koupit novou a tahle mi zůstane. Zaháknu jí na řidítka, pokouším se najít vhodný styl poponášení kola. Mám pocit, že kolo váží nejmíň metrák. Bahýnko ho opět pečlivě obalilo a pevně přilnulo.

Další trasa je docela utrpení. Hlavně pro Alíka. Spřežení nás předjíždějí jedno za druhým a on je nešťastný, že nemůže běžet. Naskakuje do postroje, kvílí, poštěkává, chňape mi po ruce, kterou ho přidržuju bokem cesty. Přijde mi to nekonečné. U dřevěných budek pod skaliskem zastavuju a přepínám si Alího od kola k pasu.

Je to pohodlnější, než když mi popotahoval kolo. Opět projelo několik spřežení, jsem z toho mého rezavečka nešťastná. Jeho touha pracovat mě doráží, k tomu se vlečeme po tom nejhezčím úseku trasy. Poslední zatáčka, rovinka do cíle, křením se na fotografy, ale radost vůbec nemám. Sice jsme dokončili, ale Aloušek je celý nešťastný, kolo mám v háji, auto zaparkované vedle cíle, vypadá jak čekatel na šroťák…no to je den!

Měli jsme po závodech. Páneček mě po tom neslavném příchodu přesvědčoval, že mám být ráda, že se nikomu nic nestalo. To jsem s ním souhlasila, ale náladu mi nepozvedl. On sám taky nebyl ze svého výkonu nadšený. Borek netáhl podle jeho představ, chudáka celou trasu tlačil bobek a nakonec si těsně před cílem musel ulevit. Převlékla jsem se ze zabahněných věcí a šla jsem s Alím najít klid do lesa. Taky to potřeboval.

V lese bylo nádherně, sluníčko svítilo ze všech sil, ptáci cvrlikali. Chvíli jsme tam s Alouškem courali, chvíli jsem mu ztrácela balíček kapesníčků a on mi je na požádání nadšeně hledal a nosil až jsme se oba rozveselili. Potom jsme se vrátili k autu. Alí dostal napít a odložila jsem ho do kenelky. V autě na sluníčku bylo příjemně teplo, jen jsem ručníkem ucpala díru nad rámem předních dveří, aby na pejsky netáhlo.

Na trati bylo ještě pár závodníků, po dojezdu se musely zpracovat výsledky a tak jsme měli spoustu času do vyhlašování výsledků a ukončení závodů. Peter se už taky vrátil z trasy midu. Nešetřil chválou na svou "lištičku", po dlouhé noci se mu moc dobře nejelo a fenka mu hodně pomohla. Ke všemu se hned po startu potvrdily jeho obavy ze stavu jeho kola. Pod prvním kopcem se doslova rozložilo. Nejen my jsme měli špatný den. Ale na závodech byla velká koncentrace dobrých lidí, tak mu hned někdo půjčil své kolo, Peter přepřáhl fenku a čas měl nakonec jen o čtyři minutky horší než předešlého dne.

Při povídání a procházce se všemi třemi psisky se nám čas pomaličku překlopil do odpoledne, sluníčko zářilo, ale vzduch byl mrazivý a pofukoval ledový větřík. Nikam jsme nespěchali, popíjeli jsme teplé čajíčky z bufetu, probrali jsme kde co a všichni jsme byli docela vláční příjemnou únavou.

Renča svolala všechny na vyhlašování. Stáli jsme v půlkruhu kolem klouzacích sněhových stupňů vítězů, plácali všem k úspěchu a atmosféra byla veselá a přátelská. Mia byla zmrzlá jak rampouch a už se těšila domů za malinkým. Mě bylo teplo dost, tak jsem jí alespoň zahřívala v dlaních ruce a ona předla jak kočka a vypadaly jsme jistě podezřele a legračně. Ale zima skutečně byla, zamrzl jí i foťáček a naše nahaté maďárky jsme raději nechali pěkně v teplíčku v autíčku.

Všichni, co jsme závodili, jsme dostali diplom i s výsledkovou listinou. První tři navíc medaili. Taky jsme všichni dostali milé dárky a všichni jsme si navíc vylosovali nějakou cenu. Kategorie žen i mužů byly vyhlašovány společně, a tak jsme byli na stupních vítězů všichni tři kolaři ze sprintu. Páneček vyhrál, já si odnesla bronz. Páneček měl v pytlíčku teplou pletenou čepici na sebe a já pláštěnku "happy dog" zářivé žluté barvy, která Alíkovi přesně padla.

Peter, jediný kolař v midu, si vylosoval teploučkou kožešinovou vestu. Se zájmem jsme studovali výsledkovou listinu. Páneček měl čas o dvacet sekund lepší než předešlého dne, průměrnou rychlost z obou dnů 21.85 km/h. Opět to byl druhý nejlepší čas závodu a první bylo opět to děvče z předešlého dne. Trať prolétla v čase 11:53, její průměrná rychlost 24.02 km/h. Já s Alíkem a kolem v ruce proplazila trať za skoro 31 minut, rychlost 11.39 km/h - fůj, ostudá! Druhé děvče na kole se zlepšilo a jelo v čase 14:14, rychlost 18.87 km/h.

Peter na trati midu měl rychlost 15.84 km/h. Zaujaly mě rychlosti běžců. Slovenka na sprintu měla průměrnou rychlost 14.79, nejrychlejší v mužích 18.18 a Renči syn, jediný běžec na midu 11.37 km/h. Nejlepší rychlost v midu mělo spřežení v kategorii "B" 18:03 km/h.

Ceny byly rozdány, všichni jsme si zaplácali a hřiště pomaličku začalo utichat. Smečky se přesunuly do vozíků a kenelek, vozítka na střechy a všichni postupně vyrazili ke svým domovům. Rozloučili jsme se s Renčou, zamávali našim novým slovenským přátelům a šli jsme se taky balit. Páneček zjistil, že na jednom držáku na kolo se mu strhnul šroub, což bylo dost nemilé zjištění, čekala nás přece jen dost dlouhá cesta a představa špatně utáhnutého držáku nebyla milá. Ale opět se ukázalo, že koncentrace dobrých lidiček na závodech byla snad stoprocentní.

Na sousedním autě měli stejný držák, ale nevezli kolo a tak nám šroub z něho dali a popřáli šťastnou cestu. Sami jeli domů jen kousíček, k Jevíčku, tak jsme jim taky zamávali a potom už bylo hřiště skoro prázdné. Využili jsme prostoru a vypustili naše rezavce proběhnout a vyčůrat před cestou. Alí si ještě trochu zablbnul s petkou a potom jsme i my vyrazili na cestu.

Před výjezdem na hlavní jsme ještě potkali člověka na kole s moc hezkou psinou. Nedalo nám to, museli jsme se ujistit, že jde skutečně o fenku českého strakáče. Páneček vypadal, že by si rád popovídal, ale za námi už sjíždělo další auto a nebylo kam uhnout, pochválila jsme mu fenečku a museli jsme se rozloučit. Škoda, že nebyl na hřišti dřív. Strakáčci se mi hodně líbí.

Domů jsme dojeli bez zvláštních příhod, když pominu neustálé ucpávání nechtěného větrání nad dveřmi ponožkou, která tam vůbec nechtěla sedět a skákala mi na hlavu.

Pejsci spali. My s pánečkem plánovali nějaké další tahání, nejlépe na běžkách a probírali jsme své čerstvé zážitky. Cíl, který jsme si vytyčili před startem jsme splnili. Borek - Bramborek se hezky proběhl a já dokončila bez zranění sebe i Alíka. Chromé kolo se nepočítá. Byl to moc hezký víkend ve společnosti příjemných lidiček, na jaře budeme v Cakově zas.