Já vám tyhle "náhody" miluju. Prostě jsem šla nakoupit do samoobsluhy a nevzala jsem si peněženku, následkem čehož - v zájmu zapravení dluhu - jsem tam musela jít ještě jednou.
A co se nestalo. Když jsem do obchodu vstoupila podruhé, stála u pultu droboučká osůbka tmavší pleti a mně najednou vstoupila do hlavy myšlenka: "Ejhle paní Dvořáková!". I ujistila jsem se u prodavačky, zda tomu tak skutečně je a paní Dvořákové jsem se představila (znaly jsme se zatím jen po telefonu). Vyšly jsme před obchod a tam jsme "daly řeč".

Ale abych vás uvedla do obrazu: paní Dvořáková (říkejme jí paní Věra) je matka majitelky psa Akima, který sežral mého psa Bena, tedy tatáž paní, za kterou jsem měla v úmyslu dneska vyrazit. Prostě mi vyšla na půl cesty vstříc - jak symbolické! Myslím, že sympatie byly oboustranné a pokecaly jsme si fakt kvalitně. Zapomněla jsem vám totiž říct, že moje elokvence je značně hypertrofovaná, jak by řekli vzdělanci. Neboli že moje ukecanost nezná mezí.

Takže jsem se mezi řečí dozvěděla, že je paní Věra na podpoře, že má 3900,- Kč, celkově životní minimum 6000,- Kč, z toho platí 3000,- měsíčně nájem s elektřinou a taky školu mladšího syna, který se učí v Kladrubech opravářem zemědělských strojů, starší kluk nechal školu v Kutné Hoře, kde se učil elektrikářem a je taky na podpoře, že pracovala ve výrobně součástek pro automobily, že jí bude 50 let, a že ji nikde nechtějí vzít, že dcera na svého psa (přesněji psa svého přítele - ten si ho pořídil) vůbec nepřispívá, že psa miluje zejména ten osmnáctiletý kluk, ale že bude asi těžké ho přimět k tomu, aby se psem třikrát týdně jezdil do vedlejší obce na cvičák, že je Akim sice ostrý na psy, ale nikoliv na lidi, jen na děti vrčí, že už nemůže utíkat, protože kotec je na zámek, zatímco předtím byl jenom na drát a spoustu jiných informací.

Řekla jsem paní Věře, že mi pes způsobil škodu za 10 tisíc, ale vzhledem k tomu, že jsem ho koupila za 5 tisíc, budu požadovat jen těch 5 a ráda bych to vyřešila dohodou. (Uvědomila jsem si totiž, že těch 10 tisíc je hodnota, za kterou bych mohla psa prodat, ale to bych přece nikdy neudělala, takže je to opět věc v oblasti fikce a já si přece nenechám platit za nějaké "kdyby".)

Paní mi to všechno odsouhlasila s tím, že to musí zaplatit její dcera, která je servírkou v Praze, zeptala se na podrobnosti případu, politovala pejska, pochválila moji feničku, kterou jsem měla uvázanou před obchodem, s díky odmítla moji nabídku na zaplacení cvičáku - že to nějak zvládnou, že to po mně přece nemůže chtít.

Dalším krokem bylo, že jsem paní Věře předestřela můj "alternativní" plán. Že totiž sháním chovatele, který by Akimovi umožnil příjemný psí život. Zkusíte odhadnout reakci? Ano, je všemi deseti pro, protože sama tuší, že je to pro Akima i pro ni východisko.

Takže co dál? Dva skvělí lidé mi pomáhají shánět kontakty na chovatele a výsledky jsou tyto: jeden z chovatelů je z místa vzdáleného 200 km, druhý je tady od Kutné Hory a soustředí se na pitbuly (promiňte, že jmenuji rasu:o))), třetí je taky z blízkého okolí, ale soustředí se zejména na psí bestie, což Akim zcela zřetelně není. Takže nám (a Akimovi) držte palce, ať to vyjde s tím Kutnohorákem. Z mého hlediska by bylo přece jenom fajn, kdyby kluci mohli třeba čas od času psa navštívit, pokud by se jim po něm stýskalo (netuším nakolik dobré by to bylo pro toho psa - ale rozumíte mi?).

Takže už mi zase v hlavě haraší další téma - jak by paní Věra mohla najít práci, pokud o ni opravdu stojí? Nevíte o někom, kdo na Kutnohorsku shání padesátiletou nekvalifikovanou dělnici? :o)))