Ať už jsou to dveře od sousedčina bytu, kam pravidelně vtrhává s vehemencí povodně zkontrolovat, co nového se od včerejška urodilo a zda oba sousedčini študentíci náhodou neodbývají školní přípravu (pokud usoudí, že se svědomitě připravují, odmění je některým ze svých estrádních výstupů s PET lahví, kterou jim ukradne) a nebo zda se jedná o dveře dvě stě kilometrů vzdáleného domečku našich známých, či bližší dveře u domečku mojí sestry. Prostě se řídí heslem všude dobře, tak co bejt furt jen doma!! A ať se to hejbe, ať to lítá, život se musí pořádně užít!

Zatím se ovšem neměl možnost pořádně předvést v roli hostitele. První nesmělé pokusy u nás doma nepočítám. Poprvé k nám přišel na návštěvu můj přítel Corado - mnou nazývaný Bublina, což je mops, kterého naše sousedka několikrát hlídala a který mi pro svůj osud odstrkovaného pejska přirostl k srdci, skamarádili jsme se a když jsem kdysi bulela nad tím, že umřel Kostičík, utěšoval mě svým chrochtavým způsobem. Ash byl z jeho návštěvy trochu vyveden z míry a nechápal, jak to přijde, že si panička přivede domů nějakýho cizáka a ještě se s ním muchluje!!!!!

Ovšem Bublina je velká osobnost a tak Ešusovi nezbylo nic jiného, než nevěřícně usednou na zadnici, zírat a pak se rozplakat. Když k nám přišel na návštěvu další host - taktéž v dočasné péči mojí sousedky - tentokrát se jednalo o józefčíka Colomba (Pozorujete, prosím, tu zvláštní shodu jmen? Moje kamarádka sousedka hlídá samý známý policajty :)), rozhodl se Ešus neponechat tentokrát nic náhodě a protože byl v té době již z jeho pohledu "velkej chlap" (byl asi o čtrnáct dní starší, než když mě přišel pozdravit Bublina a bylo mu tuším pět měsíců), zkusil spustit na příchozího bandurskou.

To se ovšem se zlou potázal, protože panička velmi rychle přiskočila a politicky mu vysvětlila, že o tom kdo dovnitř půjde a bude za hosta rozhodně rozhoduje ona. A tu nastalo veliké divení a uražení. Colombo se prošel bytem, zjistil, že od minula toho tolik - až na Zrzavohubce - nového u nás není a šel si zase po svých.

Byla jsem zvědavá, jak se Ash představí coby hostitel u nás na chalupě. Dohodli jsme se totiž s Davidovým kolegou Radkem a jeho přítelkyní, že k nám přijedou na víkend a vezmou s sebou Báru, což je kokršpanělí slečna. 

S Bárou se už dobře znají z vycházek do lesů, ale tady mohli popustit uzdu všem vášním a tak to rozjeli ve velkém. Barunka byla zpočátku za jemnou dámu a klíďo se nechala naším loupeživým rytířem okrást o balónek a pak jen zmateně civěla, kam ten zrzavý šílenec ve vteřině zmizel. Postupem času, ale nabrala na důležitosti a dokázala si i stát za svým a Ash pak kolem ní opisoval výskokové kružnice, což znamená, že kolem ní poletoval ve stále se zmenšujících kruzích a neustále vyskakoval až do momentu, kdy byl těsně u Báry.

To pak zabrzdil, vrostl do země se zadnicí namířenou k nebesům, ocáskem rozmávaným od Aše až k Brnu a s koulejícíma očima vybízel Báru k honičce. Nejčastěji se ovšem věnovali řecko-římským zápasům a vzájemnému okusování hlavy.

Zcela jiná situace nastala, když k nám na chalupu přijela trávit dovolenou sestra s klukama a Nelou - (fenkou německého ovčáka, která naši rodinu právě na chalupě před pěti lety adoptovala) často nazývanou Alice Nelis (paní režisérka doufám promine, u nás prostě jméno nezůstane jménem :)) nebo Neluna, Maruna a dnes i Maroon Five. Moje sestra je neznalá psí komunikace a tak jí k smrti vyděsilo, když Nela vyskočila z auta a po krátkém uvítacím ceremoniálu se s rádoby vrčením "vrhla" k Ešusovi a dali si pár koleček kolem auta, stromů a hromady písku.

Když jsem sestře asi po stopadesáté vysvětlila, že se rozhodně nemusí ničeho bát, že je to jen hra, částečně se uklidnila, ale stále při vynášení věcí z auta měla tendenci silně šilhat, jak měla pořád jedno oko na Nele. Pak si konečně zvykla a psi si mohli dosytosti užívat psích dostihů. A já vlastně taky. Protože musím říct, že se moc ráda dívám na šťastné a hrající si čoklíky, kterým je fajn. Milá Maroon Five po krátkém čase začala propadat panice.

Je totiž zvyklá, že je ze všech nejrychlejší - no aby ne, když její nejlepší psí přítelka je labradoří slečna, ještě navíc trošku obézni - a tak čím víc se stupňovala její panika, že na tohodle hroznýho zrzavýho magora prostě nemá, tím vyšší byla i stupnice, kde se pohybovalo její štěkání. Jednu chvíli to už i vypadalo, že jí ta fistule zůstane. Největší eldorádo nastalo, když jsme oba chlupáče vyhostili na louku.

Zahrada je sice obří, ale přeci jen dva mastodonti pohybující se rychlostí zvuku, nebo spíš světla, nemají ve svém prchacím zápalu čas sledovat, jestli právě proběhli záhonem, nebo keřem bobkovišně. Ash záhony a podobný protipsí záludnosti respektuje a navíc má terén zmapovaný, takže když se prořítíl zahradou od vrat až dozadu a vlítnul do rokle, jak této části zahrady říkám a která je tak metr šedesát pod úrovní ostatního terénu, učinil tak elegantním skokem a nejenže se vyhnul skalce a minul záhon, ale ještě tak získal drahocenný náskok několika metrů.

Nele terénu neznalé nezbylo nic jiného, než prostě tu skalku prolítnout. Takže, když to takhle vzali párkrát dokola, byli i se svou závodní mánii vyhoštěni na louku, kde nerušeně pokračovali a volně poté i navázali na jednu lekci řecko-římského zápasu, kterou Ash Nele zdarma poskytnul. Nela se nestačila divit a moje sestra taky ne, protože Nela není moc na hraní. Ať už s pejsky, nebo s hračkami.

Přibyla k nám do rodiny když jí byl zhruba rok a vypadá to, že její psí dětství nebylo nic moc. Takové ty psí radosti vůbec nezná. Ovšem to by nesměl být Ash Ešusem, aby s tím něco neudělal, takže nakonec i Nela popadla klacíček a dala se do okusování, byla ochotná se s Náčelníkem Zrzavou hubou honit kvůli létajícímu talíři a dokonce i o jeho dřevěný špalek projevila zájem. A i se žrádlem přestala dělat potíže. Hlavně tedy ten další víkend, kdy jsme zase přijeli a kdy měl Ash vzhledem k týdennímu poblijónování naordinovanou krom prášků, klidu na lůžku i rýžovo-mrkvovo-kuřecí dietku.

Vývaru bylo moře, kuřete taky nadbytek, takže vždycky když Ešus dostával misku - a že to bylo často, protože se po dvou dnech hladovky musel rozjet po malých částech a několikrát za den - dostala i Alice Nelis. A najednou to šlo, najednou přestaly problémy a nechutenství. Než by se člověk otočil, misky byly obě čistě umyté a já mohla jít klohnit další várku.

Jen jedna potíž se za celou tu dobu vyskytla. To byl ten klid na lůžku. Myslím, že to každý, kdo má temperamentního psa, zná. Pokud vám tohle veterinář v ordinaci řekne, orosí se vám čelo. Já rovnou při těchhle slovech propadám depresi a zoufalství. Vizsla je totiž pes, který slovo klid vůbec nezná. A to prosím Ash je pes s velkým dostatkem pohybu - však nás taky pan doktor pochválil, že to je na pejskovi vidět.

Netrpí tudíž syndromem loveckého psa ve městě, který má pár minut procházek a dost. Ne, já mám někdy pocit, že bych se do těch polí mohla možná rovnou přestěhovat. Ušetřili bychom na nájmu :)). Ale i přes to, že jsme venku víc než doma, že psovi krom těla zaměstnávám i tu jeho zrzavou makovici, tak slovíčko klid je u nás pojem neznámý. U nás tak jedině už bezvědomí z utahání. Nic mezi tím.

No a teď tohle živý zvíře zkuste přesvědčit, že NEMŮŽE lítat. Neznám jiný způsob, než snad jedině psa zalehnout a omotat ho celého oboustrannou lepicí páskou a vytvořit z něj tak nehybný zámotek. Pak by se možná i nehýbal. Ale zase by se rozplakal, jaký je to chudák, že tady má kámošku a ani trošilinku, krapítek, maličko proběhnouti se nesmí. A tak jsem se omezila na to, že aspoň po jídle jsem ho zcitýrovala a musel chvilku ležet na místě, protože jsem nehodlala šílet, až zase začne poblíjónovat. Myslím, že i Nela tohle ocenila, protože si tak mohla na chvilku schrupnout, neb jinak jí ten Zrzavec nedal pokoj a ustavičně jí proháněl zahradou.

Sestry jsem se sice neptala, ale tuším, že domů si odvezla psa, který se okamžitě po příjezdu zhroutil na pelíšek a chrápal jako zařezaný, protože Ash jako hostitel přeci moc dobře ví, co takový pejsek potřebuje a protože všechno pojímá ve velkém stylu, rozhodl se asi, že všechny jeho psí návštěvy odjedou domů polomrtvé z uběhání.