Po bouřlivém uvítání se Ešus začal chovat jako typický mužský a pravý sultán v harému k tomu. Dvě šťabajzny a má je jen pro sebe! Žůžo! Celý se z toho úplně zbláznil, fláknul tělo na zem a začal se rozkošnicky vyvalovat a huhlomumlat. Děvčatům to zřejmě zaimponovalo (i když moc dobře nechápu jak jim může imponovat jedinec s vypoulenýma očima, výrazem retardovaného krokodýla - měl samou radostí zuby furt venku jak se řehtal - a s jazykem, jak umolousanou kravatou na vestě). No nicméně holky z něj byly taky hyn. Přeci jen to byla delší doba co se všichni neviděli. Skákaly kolem něj, předháněly se, která u něj bude dřív, která ho dřív štípne, oslintá a nebo, to v případě Aishi, která mu víc zařve do ucha. Maďaři jsou pytel emocí a Aisha si pro jejich ventilaci zvolila indiánský pokřik.

Když se pořádně všichni povalchovali, vyrazili oba zrzavci do vysoké trávy, aby okoukli počet křepelek v prostoru. Protože Bonitce tenhle sport připadá přízemní, pinožila se kolem nás a koukala, jestli nenajde nějakou vhodnou kládu k přenášení, protože to je to jediné pravé, co má pořádnej čokl přece dělat. Nosit klády sem a tam a třískat s nima kolemjdoucí do nohou tak dlouho, až se někdo uvolí se o tu vzácnost přetahovat. Uspěla až v druhé půli prochajdy, kdy našla kus starého stromu a zdatně s ním zatarasila cestu pro všechny, jak si to hrdě štrádovala pěšinou a mrskala s tím tak hravě, jako kdyby to byl papírový kapesník. V ten moment si zase "ťukali na čelo" oba zrzavci, protože nechápali, proč se chudák vláčí s takovým nákladem, když je zapotřebí naběhat asi tak tisíc kilometrů za minutu a to pak náklad jenom zdržuje, ne? Zakroutili nechápavě hlavou a vyrazili bok po boku do prostoru.

Aishina panička se trošku obávala, aby Ešus při té příležitosti Aishe nevyzradil, že ona je pes lovecký, protože paničce se zatím dařilo jí tento fakt zatajit (a naivně si myslí, že to tak i zůstane :). Pro všechny tři pesany pak paničky působily jako brzdy, protože se zapikolíkovaly u stromů a česali si hrušky, což je sice fajn, protože si jeden může dát dobrou hrušku, ale zase to nesmí trvat moc dlouho, protože pak už je to čirá nuda. Zvlášť když vám hrozí, že vám napadají hrušky na makovici, když je panička sestřeluje hroudou.

Při návratu ty tři zase popadnul rapl a dali se do "rvačky". Vybrali si pro to opravdu ten nejvhodnější úsek. Nejužší místo na cestě mezi stromy, kde se nedalo uhnout ani o píď. Takže jsme tam všechny stály rozkročené v kopřivách a připravené odrážet jejich výpady. Jestli nás někdo viděl, musel mít nutně pocit, že nám přeskočilo v mozkovně a hrajeme tu dětskou hru zvanou Cukr-káva-limonáda-čaj-rum-bum, kdy při posledním slově musíte po zběsilém úprku směrem k pikole okamžitě ztuhnout... Vždycky, když se k některé z nás to klubko přiblížilo, hrozilo, že bude minimálně smetena z povrchu zemského. Nebylo ovšem síly a moci, která by s těmi třemi pohnula o pár metrů vedle, kde bylo prostoru habaděj - nalevo i napravo pole. Ne oni se museli zmasakrovat přímo na té pidi pěšince. 

Když jsme opět vyšli na pole stalo se něco prazvláštního. Z Bonitky, toho hbitého a zdatného psíka se rázem stal psík nemohoucí a chvílemi bych řekla, že i dřevěný. Zcela, ale zcela jí nevyhovovalo, že se má pohybovat mezi hroudami (pole bylo sice zorané, ale bylo i uvláčené, takže rovné jako stůl, jen tam prostě byly hroudy), takže když jste se otočili, viděli jste někde za sebou nešťastné stvoření, kterak se s výrazem umírající labutě belhá centimetr po centimetru se zcela ztuhlými nožičkami, takže připomínala dřevěného houpacího pséka. Co vteřinu koukala směr panička, aby jí takhle taktně naznačila, že sice nechce otravovat, ale asi s největší pravděpodobností v nejbližších okamžicích zemře na chůzi po hroudovatém povrchu.

Panička jí jen odmávla, protože už je na tenhle tyátr zvyklá a okomentovala to tím, že je to ještě dobrý, páč si nelehla (asi aby předstírala blížící se skon). Nevím, co v tom tentokrát Bonitce zabránilo - možná se nechtěla shodit před chlapem - ale nejen, že nezemřela, ale za chvíli došlo k zázračnému uzdravení a hroudy jí byly tak nějak jako ukradené, takže už zase lítali prostorem tři pomatené psí postavičky. Kousek před rozchodem se ještě jednou hromadně zmasakrovali a pak už jsme mazali domů. Už byla taky tma jako v pytli a po téměř dvou a půl hodinách lítání jsme se všichni těšili na dlábes a jak se svalíme doma. 

Ešus si dal dvojitou večeři a když pak dorazil domů i páníček zběsile ho přivítal a asi mu i při tom sděloval odpolední zážitky, protože tu kušnu celou dobu nezavřel. Pak se kupodivu svalil a blaženě si ohlodával kost. Měl za sebou totiž úžasné odpoledne o kterém se může ostatním jenom zdát. Jemu se o tom zdálo určitě i v noci. Bráno podle toho virválu co v noci provozoval.

A protože se nám babí procházka vyvedla, domluvily jsme si hned za týden repete, abychom si ještě užily hoodně dlouhých procházek za sluníčka. Vzaly jsme s sebou tentokrát i foťák - ten vzala Katka od Aishi - protože nutně bylo zapotřebí procházky zdokumentovat, ať se máte taky při tom čtení na co kouknout a Davida, Toho jsem vzala já, abychom si mohli dát hrušky, které jsme minule objevily a moc na ně nedosáhly (kvalita těch sestřelených nebyla po dopadu na jedničku). Když jsem tak viděla, jak Aisha řádí, říkala jsem si, že mám v podstatě ještě klidného psa.

Nebudete tomu věřit, ale existuje ještě střelenější jedinec, než je to naše potrhdílo. Bonitka opět nezklamala a předváděla svého dřevěného pejska na pochodu a ani vláčení obřího kmene tentokrát nevynechala. Hrušek bylo na zemi spousta, takže štěkavci se ládovali horem dolem a my taky nepřišli zkrátka, protože David galantně vyšplhal na strom a podzimní dobrůtky shazoval dolů.

Na rozloučenou bylo ještě jedno společné foto, Aisha mlaskla Ešusovi hubičku na rozloučenou a šlo se domů, kde se Ešus svalil. Zřejmě unaven náporem emocí, které mu procházka přinesla a kterou opět hlučně prožíval až do svítání.