To teda nechápu. A přezdívky taky ještě nemám. Volají na mě Ééééliško, Elišátko, Elišáku, Kulišáku a mladá Štěňátková. Darlence páníčci říkají stará Štěňátková, hihihi. Portrét tedy napíšu až budu veliká pejska, a dneska vám popovídám jak se mi žije na Dráčkově.

Nejvíc miluju mámu Boomíšku. Vona je strašně moc hodná a chytrá, víte? Povídá si se mnou, učí mě svým dovednostem, vysvětluje mi smečkový bonbón, totiž bonton, hraje si se mnou

a vychovává mě. To vychovávání mě teda moc nebaví, chci se podívat jestli má stejně dobré papání v misce, nebo tak skvělou žvejkací kost jako já, a ona po mě štěkne a cvakne zubama!

Nikdy mi neublížila, vidím jak se směje pod fousy, když se kutálím ke své misce. Její přání respektuji, i když občas ještě zapomenu, nóó, jsem ještě malinká. Babičta to sleduje s úsměvem, a zaslechla jsem, jak říkala Boomince: "Vidíš, takhle jsi měla vychovat Darlenku, když byla mrňavá, a byl by tu klid." A máma jí opáčila: "To víš, že jo! Chňapla bych po ní a Nastěnka by seskočila z obláčku a zbušila by mě. Túúúdle! Jednou si to s tou opicí vyříkám, neboj." Občas koukám po obláčkách, ale žádného pejska na nich nevidím.

Tetičku Darlenku přímo zbožňuju! Když jsme spolu, tak smím úplně všechno! Je to spíš moje větší sestřička! Ochotně se přidá ke každému mému nápadu, řádíme spolu, honíme se, válíme se v závějích, koušeme se, pereme se, Darlenka mě nechává vyhrávat cvičné rvačky, žvejkáme spolu jednu mňamku, děláme přes sebe kotrmelce, smeteme všechno co nám stojí v cestě - včetně babičty. Rozhodla jsem se, že mámu s tetou usmířím, bylo by tak krásné být ve výbězích všichni pospolu! Ale na to musím ještě trochu poporůst. Snad.

Zatím jejich pře řeším tak, že když jsem zrovna v našem výběhu s mámou a ony dvě si začnou přes plot nadávat, tak se postavím k plotu a štěkám na Darlenku: "Teta! Nech toho!" No a když jsem ve výběhu u Darlenky, pak neštěkám, ale koušu tetu do ocasu, do nohou, do hřbetu. Jenže ona je v těchto okamžicích tak rozzuřená, že si mě vůbec nevšímá!!! Nevnímá, že do ní koušu!!! Když se teta uklidní, pak je to zase moje hodná tetička a pokračujeme ve hrách. Musím je usmířit!

Strýčka Dráčka mám taky strašně moc ráda. Když jsem byla úplně malinká, tak se mnou nechtěl mít nic společného, přehlížel mě, když jsem usilovala o jeho pozornost, tak odešel. Když jsem byla o trošku větší, reagoval na moje pozornosti otráveně a občas na mě i zavrčel a seknul po mně. Byla jsem z toho moc smutná. Když si toho máma všimla, vysvětlila mi zásady společenství.

Teď už vím, že se o Dráčka nesmím přerážet, že na něj nemůžu zezadu a bez varování skákat jako na Darlenku a zakusovat se mu do ocasu a do uší a nesmím se mu motat pod nohama, když hlídá. Když si s ním chci popovídat, musím jít k němu tak, aby mě viděl, ocáskem musím vrtět až do pasu, být přikrčená a usmívat se. Vůbec není na škodu si u něj lehnout i na záda. Po takovém příchodu je na mě vždy hodný, oňuchá mě, postaví se do postoje "Pojď si hrát", někdy se sám překulí na záda a já na něho můžu skočit, vzít ho packama kolem krku a zakousnout se mu do hřívy, do ucha, a on mě packama odhodí.

Lidi, to je tak príííma, hrát si s velkým strýčkem! Vím, že mě má rád!!! Máma mi říká, abych si toho vážila. Sama po takové jeho náklonnosti toužila, ale v době jejího mládí měl prý oči jen pro Nastěnku, to byla jeho velká kamarádka. Maminku přehlížel, akorát jí jednou kousl do hlavy, a jednou udělal štěňátka. Hrál si s ní akorát v rybníku hru "Kdo koho utopí" a to jen proto, že Nastěnka vodu nesnášela a nikdy by do rybníka nevkročila. Myslím si, že máma přehání! Vždyť mám očíčka a vidím, že ji má Dráček rád! Když je u nás ve výběhu, tak si spolu špitají, leží vedle sebe, tak jaképak copak?

Jediným stínem Dráčkova jsou hádky mezi mámou a tetou, a to já jednou spravím! Život je přece krááásnej :))

A další fotky, moje i ostatních "dráčků", můžete vidět tady.