Dovolte mi krátkou rekapitulaci. Jsem francouzský buldoček (momentálně ve vývinu :-)) a v pondělí 8. září mě našli v krabici před veterinární klinikou, kde pracuje čerstvá paní doktorka Lucka. Byl jsem tuze malinkatý, jen oči, uši a bříško byly obrovské. Lucka a její kolegové se mě ujali, papání a léky dali a dočasně jsem se zabydlel u Lucky doma.

Lucčin kavalírek Murphy mnou sice nadšený nebyl, ale s aristokratickou důstojností snášel mé štěněčí rozmary (jeho dlouhé chlupy na uších a ocásku mě neodolatelně lákaly) a trpělivě přihlížel, jak se cpu jeho granulkami. A Lucčina maminka, ta si mne přímo zamilovala, hodně mne chovala a mazlila a byla moc smutná, když jsem odjížděl.

To bylo tak. CD mě totiž povolala do služby. Pro daný úkol jsem byl ideální kandidát. Současná panička už totiž dlouho smutnila po pejskovi a navíc ji začala přepadat zapšklost a misantropie. Tak jsem byl vyslán na pomoc. Jenže ty časoprostorové cestičky jsou poslední dobou trochu zaneřáděné - to víte, lidi mají roupy a štrachají se do všeho, a tak jsem trochu zabloudil.

Když Lucka oznámila můj nález na Zvířetníku, do mé nastávající :-) jak když hrom bací a přestože je dost stydlín, musela se ozvat. No bodejť! Nastala výměna mailů, "výběrové řízení", slovo dalo slovo a v sobotu už jsem svištěl z Prahy na západ. V mezidobí nastaly horečnaté přípravy. Znáte to. Pelíšek, nádobí, granulky, hračky... A také úvahy o jméně.

Nakonec vyhrál Pedro. Krásně a výstižně shrnula mé jméno Baty: "krátké, pevné, nebojácné jméno budící dojem něčeho kompaktního, usilovného, zamračeně hodného..." Jen mi vrtá hlavou, jak to Baty věděla, že budu postupně dorůstat do této její trefné charakteristiky, když v počátku jsem byl fakt spíš Bobajs. Jestli ona nebude vědma.

A všemi řečmi nadaný Jakub dodal přízvisko "úchvatný a dojemný netopýr", a to ve španělštině, kde to zní moc vznešeně, heč. Pochopitelně se našli i jistí nejmenovaní šťouralové, kteří si překlad vyložili po svém a pohráváli si s termíny "uchvatitel otřesný" či "otřesně úchvatný", že Terro-san a EvoŽ. Že by také vědmy?

Éeh, ale to jsem nějak odbočil. Kde jsem to...? Jo, už vím. Takže v sobotu 13. září jsem přibyl do nové smečky. Panička zářila štěstím, mladý páník měl velikou radost, mňoukajícímu andulákovi Dinovi jsem byl vcelku ukradený. Zato kočičí chasa! Škoda, že jste je neviděli. Jedním slovem - šok. Naprostý, absolutní. Strnuly jako sochy na místě a jen nevěřícně zíraly. "No toto, co to zas přitáhli domů...?!?"

Poté znechuceně odešly. Náfuky jedny. A já bych si s nimi tak rád hrál. Teď už si zvykly, ale pořád na mne shlížejí povýšeně a taky doslova z vrchu. Chodí hlavně po stole a lince a to mě hodně rozčiluje, jelikož už moc dobře vím, že se tam vyskytují různé dobroty. A tak je chvílemi vyštěkávám, ale pak mazaně zmlknu a trpělivě čekám a ony mi občas něco přihrají.

Ne, že by byly tak šlechetné, to se jen zapomenou a chtějí si svůj lup, zvlášť větší kousky masa sníst na podlaze. Hihi, to mají smůlu. Dokázal jsem sebrat veliký kus masa bojovnému kocourovi už jako mrňousek, když se mi ještě rozjížděly nožky po lině a kocour byl pětkrát větší (vážně, nekecám, měl jsem v té době něco málo přes kilo).

Natož teď, když jsem se s nimi výškově srovnal a na kila už je převážím. Navíc ohledně jídla jsem mimořádně hbitý. Však už mi jsou i druhé kšírky těsné a z první přepravky jsem taky vyrostl.

Jojo, jídlo je moje veliká láska. Ani nejsem vybíravý. Však jsem si taky hladu užil až až. I když, nejraději mám maso a taky člověčí jídla, jenže s těma se moc nepředají, prý by mi nedělala dobře. Jedl bych skoro pořád, ale to mi nechtějí dopřát, že prý bych byl obézní buldok a nožičky by mě neunesly.

Ale ze všeho nejradši mám lidi a taky ostatní pejsky. Každou vycházku se těším, koho potkáme. Bedlivě se rozhlížím a radostně se ke každému vrhám. Tedy skoro ke každému. Představte si, že mezi lidmi i pejsky se najdou morousové, není s nimi žádná řeč. Ze začátku mě mrzelo, že se mnou nechtějí kamarádit. Ale naštěstí těch přátelských se najde dost a s mrzouty už si hlavu nelámu.

Taky hodně cestujeme - autobusem, vlakem, autem, jelikož panička tvrdí, že bych měl poznat všechno. I v hospodě jsme byli, tedy v pizzerii, aby nedošlo k mýlce, že vymetáme nějaké zakouřené pajzly - putoval jsem z náruče do náruče a došlo i k mírným tahanicím, na kom je řada - no, koho by takový zájem netěšil.

A máme s paničkou takovou dohodu. Jelikož tak moc miluju společnost, tak nejčastěji chodíme do parků a na psí louky, prostě kde to žije a já jsem šťastný a panička je ráda, že já jsem rád. Ale čas od času paničce vyhovím a doprovodím ji do lesů nebo na zříceniny a vůbec neremcám, že mě třeba bolí nohy. Nááhodou, jsem kluk do nepohody. Ale o tom zas třeba někdy příště...

váš Pedro (don Pedro el Murciélago :-))

Dovětek trochu sváteční:

Zřejmě už se nedovíme, kdo a proč položil zubožené štěňátko na práh veteriny. Můžeme se jen dohadovat, že zažilo hlad a bídnou stravu, ale vyloženě zlí na ně asi nebyli. Jeho důvěra v lidi a nadšení životem zůstaly neotřeseny. Důvěra bezmezná, dojímající a taky zavazující.

Doteď, když narazí na neznámou věc, upře hluboký tázavý pohled do člověčích očí a zkoumavě sleduje, zda hrozí nebezpečí. Přitom není žádný bolestínek. Srdnatě snáší bodance u veta, své jídlo si uhájí proti "lítým šelmám", neomylně rozlišuje, kdo patří do domu a cizí ohlídá, jak se patří.

Nerozhodí ho houkající sanita, dav lidí ani popuzený dobrman. Prostě roste z něj Pan Pes - éhm, vlastně don, don Pedro. Rozšafný kliďas se srdcem na tlapce, citlivou duší a pořádnou dávkou komediantství, statečně se peroucí se svým hendikepem. Taková buldočí světluška, radostně svítící na cestu tímto občas slzavým údolím...

Další fotky najdete zde

Milí Zvířetníci, díky vám, díky za všechno a kéž má každý z vás svou světlušku. Hodně štěstí v novém roce!