Dámy mají pochopitelně přednost.

Timůra

Kotě Timur bylo v mé smečce asi o dva týdny dřív než já. Páníci přišli o první Báru, byli smutní a já byla ještě mimi a musela jsem dorůst. Páneček přinesl od kolegy mourovaté kotě a, i když je panička na kočičí chlupy alergická, neměla to srdce, aby páníka i s "kocourkem" vyhodila. "Kocourek" dostal jméno Timur, kyselou smetanu do misky a pelíšek na půdu přístřešku. Asi po půl roce bylo paničce divné, že Timurovi u zadečku cosi chybí. I poptala se zkušenějších a z Timura byla Timůra.

Z polodivokého kotěte, vyrostla neuvěřitelně mazlivá kočka. Zásluhu na tom má velký páník. Tak dlouho ji chočil a chočil (nosil ji za laclem montérek), až ji úplně ochočil. Přesto si Timůra od nedomácích drží odstup.

Je to Kočka s velkým "K". Má vizáž a chování anglické lady a rodokmen - mourovatá venkovská z Újezda a na Osíku.

Prcek:

Černého kocourka paničce přinesla kamarádka se slovy "Ty máš kočku a není ode mne?! Pořád se vymlouváš na nějakou alergii a přitom máš kočku?! Tak to můžeš mít klidně dvě!"

Timůře se nelíbil, byl malý, hubený a vetřelec. Mně se bál.

Vždycky když přišla panička z práce, hned se po něm ptala: "Kde máš toho černého prcka?". Jako bych ho hlídala… Jasně, že jsem ho hlídala! Představte si úplně pitomé malé kotě, co nic neví a neumí. Timůra byla uražená, tak to zůstalo celé na mně. Ale povedlo se.

Dnes je to kocour s vizáží vysloužilého boxera, chováním vychytralého zhýralce a nikdo by nevěřil, že jeho babička je carevna (ruská modrá), co se spustila s bůhvíkým.

Jen to jméno už mu zůstalo.

Dál do naší smečky patří vedle velkého páníka a paničky ještě malý páník. Teda on už je malý páník skoro tak velký jako velký páník, ale je prima. Hraje si se mnou, blbne, bere mne s sebou, když jde ven s takovou černou hračkou, co mi nikdy nepůjčí a říká jí foťák. To nevadí, protože jde většinou daleko a nechává mě čuchat a běhat a hází mi aportky, i do vody.

A hlavně se skoro pořád krmí a tím pádem mám příležitost pro etudu "malé, ubohé, opuštěné, hladové štěňátko, kámen by se nade mnou ustrnul". Cvičení dělá mistra, jak známo, a už to mám zmáknuté skoro dokonale, ještě nacvičím "promočené a zmrzlé". Většinou se se mnou rozdělí, díky tomu má zase hlad, takže zase něco jí a zase se rozdělí… a tak dále k obecné spokojenosti. Jenže panička mu pak nadává. Prý "necpi to ubohé zvíře, už tak je jako koule a ty vypadáš jak z koncentráku".

Pche! Malý páník je bezva a ty, paničko, mazej na nákup, máme hlad.

A teď jeden čerstvý teplý bonz:

(Paničko, nebonzuj! Se to nedělá!)

Nedávno jsem té poťouchlé, všemi mastmi mazané potvoře Báře opět skočila na špek. Mívá ve zvyku si v noci přijít, položit si hlavu ke mně na polštář a dýchnout mi do obličeje. Znamená to obvykle "vstávej a pusť mě ven, ježci tam dupou a já potřebuju čůrat".

Vyheveruju se z postele, vypustím čubiznu ven, jdu se napít (nebo vyčůrat, když už jsem uprostřed noci vylezla z peří), pak otevřu dveře, syknu, vpustím psinu dovnitř a jdu si zase zalézt.

Tentokrát ta obluda přišla a dýchla mi do obličeje jako obvykle. Ještě se zalepenýma očima vstávám, klopýtám potmě do předsíně (kdo by rozsvěcel, když má stejně zavřené oči), otevřu dveře a… Nic! Kurňa, kde je to zvíře?! Rozlepím oči. Rozhlédnu se. V předsíni není. Na křesle ani na gauči taky ne. Ani na pelíšku. To už jsem si připadala jako somnambul.

A zlatíčko naše černé, čubička se svatozáří hodnou panenky Marie zatím hajala a sladce spinkala v mé posteli, na mém polštáři, v mém vyhřátém dolíčku.

A pak je nemilujte!