29.3.2024 | Svátek má Taťána


ČLOVĚČINY: Jak jsme šli do finále

11.1.2018

Synek byl koncem roku na dovolené v takových těch zemích, co – když se o nich mluví – pokyvuji hlavou a snažím se působit dojmem, že vím, o čem je řeč. Ale nevím, pravidelně si je musím hledat na mapě, abych získaná moudra do příště zase šťastně zapomněla.

Začátkem měsíce odjel, tedy odletěl, s několika pokyny pro nás (odnést z jeho bytu potraviny, které by se zkazily, zalévat kytky, vybírat poštu…) a s tím, že se zanedlouho ozve. Ozýval se jako obvykle při podobných příležitostech docela pravidelně, takže jsme mohli např. referovat, že kytka č. 1 už to má za sebou, neboť se vyvrátila a i s květináčem spadla (těsně kolem televize) na zem. Odepsal, že to čekal, protože se nakláněla už dlouho, ale myslel, že to ještě chvíli vydrží.

Zbytky rostliny jsem doma zasadila, zatím se zdá, že přežije. A odešla jsem do našeho přátelského květinářství a požádala poněkud jedovatým tónem o rostlinu, která snese péči mladého muže.

Adventní večer (z Bohnic přes Vltavu k Hradu)

Čas kráčel, synek se ještě párkrát zeptal, jestli jsme fakt neochutnali vánoční cukroví, které nám před odjezdem přinesl (neochutnali, mám svoje zásady. U nás doma se vánoční cukroví jedlo vždy AŽ o Vánocích).

Přišel Štědrý den a my se chtěli jít podívat do skleníku Fata Morgana, neboť inzerovali, že vstup bude za korunu. Podobnou frontu jsem naposled viděla snad za totáče. Nakonec jsme se šli místo toho podívat, jak jezdí přívoz, co funguje místo Trojské lávky („Spadlo ti to. Asi vítr.“). Poznámka dodatečná: už nejezdí ani ten přívoz.

Trojská lávka přes Vltavu spadla.

A pak jsme ozdobili náš stromek velikosti A4, dali na stůl báječnou patchworkovou hvězdu z – tuším loňské – aukce, keramický betlémek a bílý domeček s okénky, co jsem podědila po mamince. Do domečku se dává svíčka a, když je šero a tu svíčku zapálíte, vidíte domeček s rozsvícenými okýnky. Má to jednu drobnou, ale poměrně podstatnou konstrukční vadu – dveře domečku, kudy se vkládá svíčka, jsou užší než běžně prodávané čajové svíčky. Obvykle ale stačí trocha dobře míněného násilí a domeček svítí.

Franta si na svátky pořídil bolení v krku, a tak jsem šla na hřbitov sama. Ve stánku tam prodávali elektrické čajové svíčky, teda na baterky. A já v tu chvíli viděla, jak nemusíme mít pod domečkem prkýnko a pod ním ještě jedno (to byste nevěřili, jak se ten krám po dvou – třech hodinách rozpálí). Elektrosvíčka zakoupena a přinesena.

Už cestou červíček pochybností hlodal – a měl pravdu, ani elektrosvíčka dveřmi dobrovolně neprošla. Jenže zatímco obyčejná vosková se dala kleštěmi přesvědčit, u téhle to jaksi nepřicházelo do úvahy. Franta ji tam nakonec nějak ve stylu ježka v kleci nasoukal; s trochou šikovnosti ji naklopíte a zapnete, vrátíte do správné polohy a svítíte, naklopíte do správné polohy a zhasnete. Jak se bude měnit baterka, přinese čas.

Domeček s elektrosvíčkou

A to už se blížil konec roku a synek se měl vrátit. Takže opačným postupem jsem mu nanosila nějaké potraviny do ledničky, slíbila koupit čerstvé housky a donést kus bábovky. Taky čerstvé.

V den D jsem vstávala raději brzo. Na bábovku jsem měla uvařené brambory od včera - rychle oloupat, nastrouhat, mouku, cukr… do formy, do trouby, na nákup. Teda já na nákup, bábovka zůstala v troubě. Měla jsem za úkol koupit ty housky, případně co uvidím zajímavého, a Frantovi zajít pro kapky do nosu. Časový limit cca 35 – 40 minut (abych mohla ošéfovat tu bábovku v troubě, resp. na cestě z trouby).

Tak především mi ujel autobus k lékárně, pěšky je to asi deset minut, může tam být fronta, taky musím zpátky… ne, to počká, až se budu vracet od synka. Takže jen ty housky (a jablka a pár drobností).

Bábovka upečena a v litinové formě vyobcována na balkon stydnout. Po chvíli, když už se dala vzít do ruky, vyklopena na mřížku, Franta posazen z druhé strany dveří s pokynem hlídat (sýkorky letos moc nelétají, ale pamatuju vánoce, kdy nám natěšeně ozobávaly mandle z vánočky, či jiný rok, kdy s nemenším zaujetím klovaly do pečeného stydnoucího kuřete).

Bábovka chladla zatraceně pomalu. Zapomněla jsem se synka (znovu) zeptat, kdy přiletí. Měla jsem dojem, že kolem třetí, ale když jsem tu otázku nadhodila, mínil Franta, že spíš kolem jedné. Vzhledem k tomu, že bylo půl jedné, housky u nás v kuchyni, bábovka na balkoně atd., jsem značně znervózněla. Franta se jal hledat na internetu přílety do Ruzyně. Po chvíli vítězoslavně hlásil, že má něco přiletět ve 12:40.

Forma na bábovku po babičce

Prý: “Dívej se z okna, měla bys ho vidět.“ Ano, od nás z okna bývají lety na Ruzyň vidět docela dobře, ale na to jsem opravdu neměla čas ani nervy. Naházela jsem (kupodivu všechny) věci do tašky a vyrazila. Autobus mi samozřejmě nejel, takže pěšky – jsou to dvě stanice, ušla jsem je v rekordním tempu, tj. u synka jsem odemykala ve 12:55. Asi pět minut mi trvalo ty věci rozmístit na příslušné pozice a pryč, pryč, pryč.

Vracela jsem se pomalu domů přes lékárnu (ty nosní kapky). Bylo 13:28, když synek napsal, že už jede z letiště. Došla jsem domů, poreferovala Frantovi a padla. Ve 13:57 telefonoval, jestli bych mu mohla jít naproti, protože zřejmě ztratil klíče od bytu a míří k nám pro rezervní.

Popadla jsem klíče, přes domácí oblečení natáhla bundu a vyrazila. Tu splihle vypadající postavu s dvěma batohy jsem potkala docela brzo. Měl slabé kalhoty a slabou bundu a musela mu být po těch teplých krajích pořádná zima, protože ani nemrkl, když jsem sundala čepici a rukavice (normálně by se bránil, oboje nosí nerad).

Šla jsem s ním zpátky k autobusu, jenže ten (od rána už potřetí) nejel. Nicméně synek byl po dvanáctihodinovém přesunu s minimem spánku ochoten počkat na další. Autobus přijel, on nastoupil… a než jsem se otočila, stojí zase ve dveřích a volá: „Ty jsi mi nedala ty klíče!“ Vletěla jsem dovnitř a jela jednu stanici s ním, předala klíče a oddychli jsme si, jak jsme to nakonec všechno dobře zvládli.

Mne tedy ještě čekalo zjištění, že jsem z domova vyběhla bez svých klíčů a bez mobilu.

Kaple sv. Kláry v Troji

Ale byly svátky a tak jsem se domů nakonec dostala.

Foto autorka. Další fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes