Na jaře nás navštívil kamarád, kterého vídáme tak jednou za dva roky. Při sklence vína a povídání, co se za tu dobu u něj událo nového, se zadíval na domácí veverku Kylču, která mu právě ukrývala do batohu další oslintaný oříšek a pravil: "Copak veverky, ale znám paní, která má doma opice". 

Vida, že jsem se chytla "na udičku", se vytasil s historkou o tom, jak u ní zvonila pošťačka. Paní měla prý zrovna jednu z opiček puštěnou volně v bytě, bezmyšlenkovitě otevřela dveře a milovaná opička přistála nic netušící doručovatelce přímo na hlavě. Následovalo prý neartikulované vřeštění z úst poštovní úřednice i uprchlé opice a kvapný transport chlupaté žertéřky "zpátky za mříže". Po vyslechnutí vydařeného příběhu jsem mu pochopitelně nedala pokoj tak dlouho, dokud mě s majitelkou opěvované zvířeny neseznámil.

V polovině prosince jsem se tak octla v panelákovém bytě u paní Jany v Hradci Králové a připadala si jako v ráji - nebo spíš v amazonském pralese. Už jenom to přivítání! V ústrety se mi vrhla nádherná mazlivá psí slečna a doprovodila mě do pokoje, z kterého se ozývalo melodické cvrlikání. Podle sluchu jsem usoudila, že Jana nechová pouze opice, ale i několik drobnějších papoušků a zvědavě se hrnula do pokoje. Po pár vteřinách mi ale bylo jasné - kdepak opeřenci, to žvatlavé brebentění vydávaly drápkaté opičky!

Po obou stranách pokoje byly skleněné vyhřívané vitríny a v každé z nich rodinka miniaturních opiček - v jedné vůbec nejmenších primátů na světě, kosmanů zakrslých a v druhé drápkatých opiček tamarínů sedlových. Dospělý kosman zakrslý je tak malý, že by se hravě vešel do šálku na kávu. Drobounké tělíčko pokrývá hustá zelenožlutá srst a při pohledu do jeho miniaturního obličeje máte pocit, že se díváte do tváře lesního skřítka. Tamaríni sedloví jsou sice proti kosmanům o něco větší, ale mezi opičí "obry" by se také řadit nemohli. Sametově černá tělíčka měří okolo třiceti centimetrů a vzrůstem by nepředčili odrostlejší kotě.

Chovem opiček se Jana společně s manželem a dvěma dětmi zabývá už patnáct let a za tu dobu její svěřenkyně přivedly na svět dlouhou řádku potomků. S nadšením jsem poslouchala vyprávění o tom, jak opičí rodinka drží pospolu a vzájemně spolupracuje i při porodu. Tatínek novorozenci překousne pupeční šňůru, odrostlejší sourozenci ho očistí a pomohou otci vysadit na záda. U drápkatých opiček totiž nosí potomky na hřbetu tatínek a matce je půjčuje pouze na kojení. Jakmile opičátka povyrostou, začnou se na péči o mrňousky podílet i starší sourozenci. Získají tím životní zkušenosti, díky nimž si v budoucnu lépe poradí při zakládání vlastní "rodiny".

Většinou se mamince rodí dvojčata, ale občas se stane, že dobře krmená samička přivede na svět mláďata tři. Na nejslabšího benjamínka potom nezbývá matce dost mléka a starost o něj musí převzít člověk. To, že opičátko potřebuje pomoc, se pozná podle toho, že se neudrží otci na zádech a sklouzne na zem. Pokud jsou mláďata zdravá, v útlém věku hřbet rodičů vůbec neopouští.

Člověkem "odkojení" jedinci zůstávají krotcí, ale protože je pro ně sociální život ve skupině důležitý, musí se po čase vrátit mezi své. (Výjimku učinila Jana pouze jednou, kdy přenechala ručně dokrmené mládě jako společníka-terapeuta paní, která onemocněla nevyléčitelným typem rakoviny.) Adoptivního rodiče považují opičky za rovnocenného člena "tlupy" a tak se stává, že ho v dospělosti mohou brát jako konkurenta.

To se Janě stalo i v případě jedné z ručně dokrmených tamarínek. Opičí slečna dostala v době dospívání partnera a začala na svou chovatelku žárlit. Vzala si totiž do hlavy, že jí chodí "za manželem". V okamžiku, kdy jim podávala do vitríny krmení, vyskočila ven a ve snaze pomstít se proháněla Janu po bytě. Protože si ani postupem času nenechala "vysvětlit", že ji partnera přebrat nechce, musel celý párek putovat k jinému chovateli.

Při švitoření opičích hlásků jsem se aspoň na okamžik ocitla uvnitř deštného pralesa a tiše záviděla. Musí to být nádherné, když vás ráno místu drnčení budíku vítá do nového dne cvrlikání opic!