Před 180 000 až 230 000 lety, v předposlední velké době ledové, dostal se kontinentální ledovec naposledy až na naše území, zasáhl severní pohraniční hory a rovinami pronikl do Slezska a části severní Moravy. Čelo ledovce vniklo hluboko do Moravské brány. Vody Odry byly obráceny a celé zaledněné území severní Moravy a Slezska se odvodňovalo na jih. Pohyb ledovce zarovnával krajinu, vytvářel údolí, přinášel množství materiálu a tvořil ledovcové morény. V naplavených nánosech písku a štěrku se nacházejí velké balvany z hornin severského původu, dopravené ledovcem ze Skandinávie a z oblastí kolem Baltského moře.

Některé velké bludné balvany mohly v minulosti mít, pokud jejich situování v krajině bylo něčím neobvyklé, zvláštní význam pro život zemědělských společenství. Takovým bludným balvanem byl pravděpodobně i kámen známý dnes jako Porubský bludný balvan. Se svými 11 tunami je naším druhým největším nalezeným bludným balvanem. Primát s 16,5 tunami má bludný balvan vykopaný v padesátých letech minulého století při stavbě ostravské Nové Huti, Porubský bludný balvan jej však předčí délkou své osy (3,7 metru). V roce 1928 byl dopraven na porubskou náves, aby se z něj stal pomník k desetiletému jubileu republiky. “Svornost v obci, mír ve státě“, hlásal nápis na bludném balvanu. Prastarý kámen se tak měl stát památníkem vzniku republiky a symbolem pevnosti základů a trvání nového státu. Za dalších deset let, v roce 1938, se vesnice Poruba spolu se sousedním městem Svinovem a dalšími obcemi bývalého klimkovického okresu stala na příštích sedm let součástí německé říše. Nápis byl odstraněn, kámen na návsi zůstal. V roce 1968 byl bludný balvan přemístěn ze svého místa před porubským národním výborem o kousek dál, na ulici Vřesinskou. V roce 1990 byl prohlášen přírodní památkou.

Horninou Porubského bludného balvanu je hrubozrnná porfyrická žula. Porfyrická struktura se vyznačuje výskytem větších krystalů uvnitř jemnozrnnější základní hmoty. Na povrchu kamene se drobné černé krystaly tmavých minerálů střídají s velkými (až 2 cm) načervenalými krystaly draselných živců. U frekventované komunikace je tento dekorativní povrch vystaven silnému znečisťování, kámen se neošetřuje (ostatně ani jeho bezprostřední okolí v této ostravské periferii příliš vzhledné není) a dnes se svým vzhledem nijak zvlášť neliší od kamenů, pocházejících z místních lomů. Přirozeně načervenalé zabarvení kamene je pod letitým nánosem špíny sotva patrné.

Obyvatelům Poruby, což před druhou světovou válkou byla starobylá zemědělská obec (poprvé Poruba zmiňována roku 1377) s 1 880 obyvateli (podle sčítání z roku 1930) byl ale tento kámen znám i před svým „objevením“ v roce 1928. Ležel v malém, bezejmenném potůčku stékajícím ve směru od silnice na Opavu svahem podél porubských polí do údolí, kde se potůček vlévá z levé strany do Porubky. Dnes bychom tam pole marně hledali, všude je hustá zástavba a místo, kdysi nazývané „v dolech“, kde kámen v potůčku ležel, je za rozsáhlým areálem Fakultní nemocnice Ostrava, v blízkosti autobusové zastávky Studentská. Z vlakového nádraží Ostrava – Svinov se tam lze dopravit autobusem číslo 37 asi za 15 minut. Přímo ze zastávky Studentská je možné sestoupit na dno rokle, jíž protéká meandrující potůček. V něm do roku 1928 Porubský bludný balvan ležel. Upozornění pro ty, kteří by chtěli toto v Ostravě hromadnou městskou dopravou snadno dosažitelné místo navštívit – v rokli je rozsáhlé celoroční tábořiště bezdomovců, jehož zachycení na fotografiích se autor při pořizování snímků záměrně vyhnul.

Velikost kamene v poměrně malém potůčku mu zaručovala neměnné místo v krajině i při velkých povodních a mohl tak dobře sloužit jako orientační bod k vyznačení hranic. Nápadný kámen z červené skandinávské žuly se svou barvou výrazně lišil od šedých kamenů místního původu. Ještě v sedmdesátých letech dvacátého století se v rodinách starousedlíků uchovávaly zprávy o starém rituálu, připomínajícím spíše obřady z předkřesťanských dob. Hrozila-li prý za dlouhého sucha neúroda, voda se začala vytrácet a kámen vystoupil z vyschlého řečiště. Pak prý rolníci u kamene pronášeli zaklínadla a dávali mu drobné dárky na usmíření.

Bludný balvan v potůčku byl místem rozjímání malíře Valentina Držkovice, který k němu pravidelně chodil v letech 1920 až 1928, kdy bydlel v nedaleké (dodnes existující) hospodě U zlatého lva na Opavské ulici. Vycházky malíře a jeho meditace u kamene popisuje spisovatel Jan Rohel (Slezský malíř, Rozpravy o životě a díle Valentina Držkovice, Adolf Tománek, Opava 1948).

Eratický balvan nezvyklého červeného zabarvení v blízkosti po staletí obdělávaných polí a nedaleko hranic obce byl předmětem uctívání těch, kteří byli svými životy odkázáni na úrodu či neúrodu. Pokud kámen omývala voda, bylo to znamení, že prameny nevyschly a úroda není ohrožena. V opačném případě nastoupila magie. Lze jen litovat, že se nedochovalo nic z těchto obřadů, vykonávaných v minulosti nepříliš vzdálené, svou povahou však patřících do časů velmi dávných.

Fotografie: autor