Dostala jméno Slider, už ani nevím proč, asi se mi to slovo líbilo. Správně se tak zde jmenují vodní želvy, které se rády sluní na větvích vyčnívajících z hladin a při vyrušení ladně sklouznou (slide) do vody. Tyto výhradně severoamerické želvy ("box turtle" - snad želva krabičková) žijí i ve východních a středních státech USA, ale já jsem se s nimi osobně setkala až zde na Jihu. Bohužel moje úplně první setkání bylo s jejich rozdrcenými krunýři uprostřed silnice. Dodnes jsem si na ten pohled nezvykla a těžko bych spočítala, kolikrát už jsme v jízdě zastavili, já vyběhla, popadla želvu uprostřed silnice a přenesla ji do bezpečí.

I když jsem tu zachráněnou odnesla pár metrů od silnice, nikdy jsem si nebyla jistá, zda se paličatě neotočí a nepomašíruje znovu tam, odkud jsem ji vzala. Později jsme při procházkách v lesích tyhle želvy několikrát zahlédli, ale o jejich životě jsem ale do té doby věděla snad jen to, že žijí dlouho, jsou suchozemské a jako každá želva pomalé. Jistě někteří znáte píseň Mister Missippissi a její slova "on vždycky jak ta želva se v chůzi kolébal"*. Pravda, jejich normální chůze je pomalá a kolébavá, ale když želva opravdu spěchá, dovede až obdivuhodně rychle utíkat. Latinský název želvy je Terrapene a pochází z indiánštiny. V Americe žijí čtyři druhy a další dva pak v Mexiku. Všechny jsou si velmi podobné, pouze "Terrapene carolina triunguis" je želva tříprstá. V naší části Alabamy žije druh "Terrapene carolina carolina". Název "box turtle" označuje její schopnost se před nebezpečím tak dokonale zaklapnout do krunýře, že ani síla lidské ruky ji nedokáže otevřít (zkoušela jsem). Spodek krunýře (plastron) je "přeseknutý" a spojený svalem, který umožňuje obě části plastronu zalomit k vrchnímu krunýři (karapaxu).

Želva je téměř neprodyšně uzavřená - jako v krabičce. Ovšem vylekaná, zaklapnutá želva uprostřed silnice nemá na přežití žádnou šanci (asi jako ježci v Evropě). Box turtle, je želva suchozemská, žijící ve zdejších lesích a parcích, v místech kde má přístup k vodě. Dovede sice plavat, ale nemá dlouhou výdrž a bez okrajové mělčiny vyčerpáním utone. V naší čtvrti před těmi dvanácti lety začali kácet okolní les, stavět nové domy a želvy, které v lesích žily ztrácely půdu pod nohama. Původní Slider k nám přišla "s outěžkem", na zahradě si vyhloubila hnízdo, snesla vajíčka a zůstala.

Na zahradě také přezimovala, znovu snášela, ale následující rok se podhrabala pod plotem a odešla spolu se dvěma samečky (Digger a Trouper), kteří na naší zahradě tenkrát také našli útočiště. Po jejich odchodu jsme s manželem obcházeli několik dnů naší čtvrť, ani ne tak ve snaze želvy znovu polapit, ale spíše se ujistit, že opravdu našly cestu do lesa, který jim zbýval a neleží někde mrtvé na silnici. Naštěstí jsme nenašli ani jednu. Po Slider nám zůstaly tři želvičky, vylíhnuté z prvního hnízda, které si u nás vyhloubila. V ostatních hnízdech jsem později našla jen propadlá vejce. Pro želvičky jsem udělala na svém záhoně malý výběh se vším, co jsem myslela, že jim bude k životu vyhovovat. Když jim byly dva roky, prvorozená želvička záhadně zmizela. Zbyly nám dvě - samička, která podědila jméno Slider po své mámě a sameček, který znovu dostal jméno Digger. Další rok jsme u silnice našli želváka s podélně prasklým krunýřem a pochroumanou zadní nohou, která mu jen bezvládně visela. Ležel u vnitřního kraje silnice, byl plný mravenců a nejprve nejevil žádné známky života. Když jsem ho ale vzala do ruky, pohnul hlavou a já ho odvezla domů.

Vypláchla jsem z něj všechny mravence a pak ho nějakou dobu pravidelně máčela do koupele ze všech bylinek, které mi na zahradě rostly. Když oschnul, vždy jsem přes jeho prasklý krunýř dávala lepenku. Právě pro ten prasklý krunýř dostal želvák jméno Cracker. Netrvalo příliš dlouho a Crackerovi se krunýř dokonale zacelil a i jeho pochroumaná noha časem vyléčila. V té době už měly naše dvě želvy mnohem větší výběh na opačném místě pozemku a Crackera jsem k nim přidala. Dobře se snášely a společně i přezimovaly. Následující jaro, když se želvy probudily, čekala jsem, že se Cracker bude dvořit Slider. Nestalo se, ba naopak ze dvou samečků to byl Digger, který svoji sestru začal nemilosrdně pronásledovat. Slider o bratrovu přízeň ani v nejmenším nestála, vyhýbala se mu, jak mohla, skoro celý den zůstávala zaklapnutá a pomalu ani nejedla. Zkusila jsem výběh dočasně přepažit a sestru s bratrem tak oddělit.

Digger z toho byl velmi nešťastný a zamilovaně spával přitisknutý k dělícímu prknu... Přišlo nám ho líto, nechtěli jsme bránit pudu přírody a Diggera jsme odvezli do zdejšího státního parku, kam sami často chodíme. Je ohromný, daleko od silnice s velkým jezerem s bažinatými přítoky. A co hlavní - je bez krokodýlů, kteří želvy s oblibou "svačí". Pro želví život ideální prostředí, však jsem je tam i párkrát zahlédli. Crackera jsem si nechali, protože v té době stále ještě trochu kulhal. Slider vypadala z nekonečného obtěžování svým bratrem vyčerpaná a my jsme vlastně ani nestáli o to, aby se nám narodily další želvičky. Tak jsme Crackera z výběhu vyndali a vypustili volně na zahradu.

Jediným nebezpečím pro něj byl náš bazén, do kterého kdysi spadla původní želva Slider. Jen čirou náhodou jsem si toho tehdy všimla a želvu zachránila. To už vyčerpaná Slider ležela na dně bazénu a než mi došlo, že je to želva, myslela jsem, že tam leží velký list magnolie. Po vytažení z vody Slider vypouštěla pár minut z nosu bublinky, dost dlouho se nehýbala, ale pak už zase bylo vše v pořádku. Této nedobrovolné koupeli se bohužel nevyhnul ani Cracker, ale tentokrát jsem si toho všimla včas, želváka jsem vytáhla a on se od té doby bazénu obloukem vyhýbal. Velmi rychle si zvyknul na zahradu, kde ve spadaném listí pod stromy a keři nacházel dostatek potravy a měl tam i soukromé malé cachtadlo. Neviděla jsem ho každý den, ale když se ukázal, nosila jsem mu na přilepšenou míchaná vajíčka, vařené kuřecí, masové tyčky, rajčata nebo banán.

Nejčastěji jsem ho vídala brzy po ránu nebo v dešti, kdy se s krásně omytým lesklým krunýřem procházel v mokré trávě, nebo jen stál s nataženým krkem a nechal se deštěm masírovat. Nezřídka nás přišel i "pozdravit" do pooteřených dveří verandy a pokaždé za to dostal něco na zub. Měli jsme už obě kočky, které si na želváka zvykly, většinou mu ani nevěnovaly pozornost a on se jich nebál. Slider nezůstala ve výběhu dlouho sama. Vezli jsme ten rok moji maminku na letiště do Atlanty a při okraji mnohaproudové dálnice seděla mladá želva. Neměla jsem čas někam s ní odběhnout, tak jsem jí jen popadla, dala do auta a přivezli jsme si jí domů. Dostala jméno Georgina (Jiřinka), protože jsme jí našli na hranici státu Georgia.

Také Cracker během roku dostal kamarádku, kterou manžel přivezl jednou z práce. Nemyslete si, že jsme nějakými sběrateli želv - to bychom už jich tady měli stovky. Ale když vidíte želvu, která nemá naději, že se dožije konce dne, a nemůžete jí pomoci jinak, než si jí vzít, přece ji tam nenecháte. Želva dostala jméno Trey, tehdy jsme se opravdu domnívali, že je to samička. Želvy měly vzorky na krunýřích téměř k nerozeznání a kolikrát jsem ani nevěděla, která je která. Lišily se hlavně zbarvením kůže na hlavě. Cracker na ní měl žluté fleky, Trey spíše žluté a bílé tečky. Obě želvy společně přezimovaly v rohu zahrady, ale následující jaro jsme poznali náš omyl a stali se svědky želvích zápasů, něco, co jsem před tím nikdy neviděla.

Samečci do sebe s duněním naráželi krunýři, stavěli se na všechny čtyři nohy a pokoušeli se do sebe zakousnout. Když se to jednomu povedlo, táhnul soka pěkný kus po zahradě.

Vydrželi zápasit i deset minut. Když se vyčerpali, každý odešel na jiný konec zahrady a zase byl několik dnů klid, dokud se znovu nepotkali. Dnes už vím, že nejspolehlivějším rozlišovacím znamením je mírně prohloubený plastron dospělého samečka (aby se lépe udržel na samičce). Všechny ostatní poznávací znaky mohou selhat. Trey byl už dospělý a prohloubení měl, jenže já si tehdy neuvědomila jeho pravý význam (je to vidět na fotce č.12). U mladých samečků ovšem tato prohlubeň ještě znát není. A tak stejně, jako už dříve Diggera, rozhodli jsme se přírodě vrátit i samečka Trey. A nejen kvůli těm zápasům. Bylo jaro a Trey hledal samičku. Cracker až dosud o samičky nikdy neprojevil zájem, skoro jsem se obávala, že za to mohlo to jeho ošklivé zranění. Naopak Trey musel naše dvě samičky ve výběhu silně cítit, protože ho skoro každý den obcházel. Několikrát jsem Treye sledovala, jak se pokouší přešplhat asi půl metrové hrazení výběhu.

Vždycky ale spadl a my jsme byli přesvědčeni, že se k samičkám nedostane. Jenže láska hory přenáší a stěny přelézá! Když jsem jednou ráno šla samičky krmit - naskytl se mi pohled na pářící se Slider a Treye. Nedalo se už nic dělat. Když byl Trey zase "volný", vyndala jsem ho z výběhu a jeho hrazení trochu vyzvedla. Doufala jsem, že toto páření bylo jediné a snad ani nezabralo. Rozhodli jsme se Trey u nás nechat přes léto, aby se dostatečně po přezimování vykrmil a brzy na podzim ho odnést do lesa. Jaké tedy bylo moje překvapení, když jsem jednou k večeru zastihla Slider, jak si hloubí hnízdo. Želva to dělá zadníma nohama a podle kvality půdy jí hloubení může trvat i několik hodin. Samotné snášení vajec je pro ni bolestivá záležitost a želvě při tom opravdu tečou slzy. Sama jsem je viděla na tváři naší původní Slider, která snášela během dne. Rčení "brečel jako želva" je tedy pravdivé. Půda ve výběhu byla bohužel dost tvrdá a prorostlá kořínky. Snad i proto si Slider nakonec vyhloubila hnízda čtyři.

Do kterého z nich (a jestli vůbec) snesla vajíčka jsem nevěděla, protože pokaždé, než skončila, padla už dávno tma. Kdybych jí neviděla hloubit, ráno už bych nepoznala, že tam hnízdo je. Všechna čtyři hnízda jsem zakryla buď pletivem, nebo košíčkem, abych na ně náhodou ve výběhu nešlápla. A pak jsem jen čekala, co bude dál. Želva nemá mateřský pud. Sameček po spáření odkráčí v neznámo, samička pak v rozmezí měsíce vyhloubí dvě hnízda, do kterých snese v průměru 4-6 (někdy až 8) oválných vajec, hnízdo zahrabe, udusá a jde pryč. Splnila tím povinnost o zachování rodu a kolik se jejích potomků vylíhne, ji ani v nejmenší nezajímá. Tihle mrňousové se po třech inkubačních měsících vyderou na svět plný nástrah a nebezpečí a nikde žádná máma, která by je ochránila.

Z oválného vajíčka, které je měkké a jakoby kožené se želvičky vyprostí s tenkým krunýřkem, nožičkami jako párátka a hlavičkou jako hrášek. Krunýřek je mírně stočený do poloobloučku, někdy dokonce šišatý. Během několika minut se ale vyrovná a krátce na to i ztvrdne. Ve věku pěti let jsou želvy schopné se pářit, ve dvaceti jsou plně dorostlé a v ideálních podmínkách se dožívají osmdesáti i více let.

Téhle dlouholetosti se bohužel dožije jen málokteré želva. Jejich vajíčka vyhrabou lesní zvířata, jiná je vypijí krátce po snesení v hnízdech. Maličké želvičky pak jsou pochoutkou velkých ptáků (u pobřeží racků), sežerou je mravenci, nebo ty pozdě vylíhnuté často nemají dost síly přezimovat.

Když se želva překulí na záda, natáhne krk, zakloní hlavu dozadu, nos zapíchne do země jako vývrtku a celé tělo jeho pomocí převrátí zpět. Když leží na tvrdém podkladě (asfalt, betón) a nemůže nos zapíchnout, většinou umírá vysílením, hladem a žízní, nebo od žáru slunce. Malé želvičky ještě nemají dostatečnou sílu se otočit, stejně jako se nedokážou vyškrábat z propadlišť mezi kameny či větvemi. Není proto divu, že statistiky jsou smutné - pouze jedna z deseti vylíhnutých želviček se dožije jednoho roku. Během horkého léta, jsem hnízda pravidelně kropila hadicí. Když uplynuly tři měsíce ode dne, kdy Slider hloubila první hnízdo, chodila jsem místa pozorovat. Pak přišel den D a želvičky se začaly líhnout. Vajíčka byla opravdu jen ve dvou hnízdech. Slider ta dvě zbývající pouze hloubit začala a pak opustila jako nevyhovující. I tak to byl skoro zázrak, že se v těch vejcích želvičky vůbec dostatečně vyvinuly. Zem za ty dlouhé tři letní měsíce ještě více prorostla kořínky a ztvrdla. Několik vajíček tak bylo propadlých, ale z ostatních se postupně vylíhlo šest maličkatých želviček.

Seděla jsem tam u těch hnízd jak přikovaná a sledovala ten zázrak přírody. V jedné ruce jsem držela digitál a druhou se pokoušela želvičkám líhnutí alespoň trochu usnadnit. Hlínu jsem máčela a kolem vajíček přetrhávala kořínky, které je obrůstaly. Jedné želvičce jsem dokonce musela skořápku přidržet a pomoci jí vyběhnout, tak pevně v ní byla zapasovaná. Želvičky z prvního hnízda se líhnou na podzim, z dalšího o pár týdnů později. Moji mrňousové pak ještě další měsíc běhali venku, ale potom zalezli do hlíny a další tři až čtyři měsíce přezimovali. Je neuvěřitelné, že si celou dobu vystačí se žloutkovou zásobou, kterou vstřebaly během líhnutí. Moji snahu o přikrmování želvími tyčkami převážně odmítaly.

Želvička, která špatně přezimuje, se budí, vylézá ven a v přírodě většinou zimu nepřežije. Také jedna moje želvička se zjara neprobudila. Všechny přezimovaly v prostorné plastické vaničce v silné vrstvě hlíny, jehličí a drceného listí, které jsem během celé zimy pravidelně kropila, aby v hlíně byl dostatek nutné vlhkosti.

Když se zjara pět zbývajících želviček probudilo, přendala jsem je do malého výběhu, který jsem jim oddělila ve výběhu velkém a ony se měly čile k světu. Několikrát jsem je položila k jejich mámě Slider, ale ta snad ani nevěděla, že má kolem sebe svoje děti. Nebo jestli ano, tak to rozhodně nedávala nijak najevo.

Želvičky jsou první rok pouze masožravé a tak jsem jim nosila máčené želví masové tyčky, kousíčky kuřecího masa nebo maso z kočičí konzervy. A pravidelně jsem jim "lovila" i slimáky pod kameny na zahradě. Pokud slimák byl malý, želvičky ho stihly sežrat. Pokud byl větší, skoro vždy jim utekl (spíše ulezl).

Přestože jsem na ně denně dohlížela, jedna další želvička se musela brzy ráno překotit a nedokázala se otočit. Toho využili zdejší šílení ohniví mravenci a než jsem přišla, z těla želvičky už zbyla jen kostřička, obsypaná hordou těch vrahounů. Rychle jsem ostatní želvičky vynadala z výběhu, všechnu hlínu v něm spařila vodou. Přišel podzim, Trey už týdny prozkoumával nový domov v lese a Cracker žil svůj spokojený život na zahradě. No a já si bláhově myslela, že jedinou mojí starostí bude Slider s Jiřinkou a čtyři roční želvičky. Chyba, chyba lávky!!!

Ale o tom až někdy příště.

Tady se můžete na ty naše želvy podívat.

* Jednou jsem si u želviček broukala právě tuhle píseň "Mistr Mississippi". Manžel to zaslechl a divil se, že ji znám a já zase, že ji zná on. Ukázalo se, že originál má zcela jiná slovoa - vůbec ne o želvě. Kdo má zájem a umí anglicky, může si jí zazpívat.